ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.961.2005.1
sp. zn. 29 Odo 961/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) H. R., a b) J. R., obou zastoupených advokátem proti žalovaným 1) P. O., 2) N. O., zastoupenému matkou P. O., a 3) L. O., zastoupené advokátem, o určení členství v družstvu a o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 22/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2005, č.j. 22 Co 564/2004-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými P. a N. O. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované L. O. na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16. července 2004, č.j. 12 C 22/2001-138, zamítl žalobu o určení, že žalobci (jako manželé) jsou společnými členy B. d. S. P., (dále jen „družstvo“), že jim svědčí právo společného nájmu družstevního bytu č. 273007, o velikosti 3+1/L, prvé kategorie, který se nachází ve IV. podlaží domu č.p. 2418, (dále jen „sporný byt“) a že jsou držiteli členského podílu ke spornému bytu (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých :
1) žalobci jako manželé byli původně členy družstva s právem nájmu ke spornému bytu;
2) dne 17 listopadu 1996 byla mezi žalobci (jako zmocniteli) a JUDr. F. O. (jako zmocněncem) uzavřena dohoda o zmocnění ke správě družstevního bytu a členského podílu (dále též jen „dohoda o zmocnění“), kterou zmocnitelé výslovně zmocnili jmenovaného k veškerým právním úkonům souvisejícím se správou členského podílu včetně práva nájmu ke spornému bytu. Součástí dohody bylo i ujednání obsažené v článku III., podle kterého v případě převedení členského podílu na zmocněnce, tento kdykoli na žádost zmocnitelů nebo i bez takové žádosti nejpozději do 30. dubna 1999 převede práva a povinnosti vyplývající z členského podílu na dceru zmocnitelů L. R.;
3) dohodou ze dne 22. dubna 1997 uzavřenou mezi žalobci (jako převodci) a JUDr. F. O. a jeho manželkou P. O. (jako nabyvateli) [dále též jen „dohoda o převodu členských práv“] byla na nabyvatele převedena členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu a vztahující se ke spornému bytu;
4) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2002, sp. zn. 11 C 27/2001, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že členský podíl v družstvu „odpovídající“ spornému bytu byl ke dni úmrtí JUDr. F. O. součástí společného jmění manželů JUDr. F. a P.;
5) žalovaní N. O. a L. O. jsou dědici po zemřelém JUDr. F. O.;
6) dopisem ze dne 18. září 2001 žalobci odstoupili od smlouvy o převodu členských práv a povinností, když nabyvatelé v rozporu s dohodou o zmocnění nepřevedli členský podíl v družstvu „zpět“ na dceru žalobců.
Odkazuje na výše uvedená zjištění a cituje ustanovení §36 odst. 2 a §517 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně zdůraznil, že ujednání obsažené v dohodě o zmocnění „týkající se závazku JUDr. O. převést na požádání, nejpozději ke dni 30. dubna 1999, členský podíl na dceru žalobců“, není odkládací podmínkou, přičemž se nemohlo vztahovat ani k (v té době neexistující) dohodě o převodu členských práv. Ve vztahu k tvrzenému odstoupení od dohody o převodu členských práv dále uzavřel, že „v této dohodě není stanovena manželům O. žádná povinnost, kterou by nesplnili“, a „navíc k platnému odstoupení podle §517 odst. 1 obč. zák. by bylo třeba stanovit dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění“.
Jelikož převod členských práv a povinností k družstvu nebyl podmíněn sjednáním odkládací (správně „rozvazovací“) podmínky, přičemž k zániku smlouvy o převodu členských práv nedošlo ani v důsledku odstoupení od smlouvy, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. března 2005, č.j. 22 Co 564/2004-161, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a první a druhým žalovanými potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a třetí žalovanou jej změnil tak, že žalobcům uložil zaplatit na těchto nákladech třetí žalované částku 6.875,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zcela odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jako správná převzal, a ačkoli se neztotožnil se všemi jeho právními závěry, shledal napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé správným.
S poukazem na ustanovení §230 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) odvolací soud prvé řadě zdůraznil, že dohoda o převodu členských práv je platným právním úkonem a vyjadřuje vůli žalobců převést členská práva a povinnosti na F. a P. O..
Dále odvolací soud posuzoval, zda dohoda o převodu členských práv „pozbyla“ své účinnosti s ohledem na rozvazovací podmínku sjednanou v dohodě o zmocnění, popř. zda žalobci od dohody o převodu členských práv odstoupili.
Cituje ustanovení §36 odst. 1 a 2 obč. zák. odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že „podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá. Rozvazovací podmínka je přitom podmínka taková, kdy jejím splněním již nastalé právní účinky právního úkonu, též subjektivní občanská práva a povinnosti, zaniknou“. V projednávané věci by tak mohlo jít o rozvazovací podmínku - pokračoval odvolací soud - pouze za situace, byla-li by sjednána jako „součást dohody o převodu členských práv“, tj. jako součást úkonu, na jehož základě se JUDr. F. O. a první žalovaná stali společnými nájemci sporného bytu. Přitom připustil, že rozvazovací podmínka by mohla být sjednána i později, než byla uzavřena dohoda o převodu členských práv, pokud by strany smlouvy změnily svá vzájemná práva a povinnosti (§516 odst. 1 obč. zák.); je však vyloučeno, aby „taková podmínka byla součástí jiné dohody, která předchází právnímu úkonu, na základě kterého vznikla smluvním stranám jiná práva a povinnosti“.
Za stavu, kdy dohoda o zmocnění byla uzavřena již 17. listopadu 1996, nemohla platně založit rozvazovací podmínku; odvolací soud se proto již dále nezabýval „otázkou platnosti ujednání o tvrzené rozvazovací podmínce a závazností této dohody ve vztahu k žalovaným“.
S argumentací žalobců se odvolací soud neztotožnil ani co do jimi tvrzeného zániku smlouvy o převodu členských práv v důsledku odstoupení. V této souvislosti, s poukazem na ustanovení §48 obč. zák. a ustanovení §344 a násl. obch. zák., uzavřel, že - vzhledem k absenci ujednání stran o tom, za jakých podmínek je možné od dohody odstoupit - mohli tak žalobci učinit pouze v případech předvídaných zákonem. Ani takový důvod k odstoupení však není dán, když nabyvatelé členského podílu (JUDr. F. a P. O.) neporušili ve vztahu k žalovaným (správně „žalobcům“) žádné povinnosti založené dohodou o převodu členských práv. Maje pro účely sporu za nevýznamné, zda účastníci porušili povinnosti pro ně vyplývající z jiné dohody, nezabýval se již odvolací soud ani „právním hodnocením dohody o zmocnění“.
Jelikož nová dohoda, kterou by byla zpětně převedena členská práva a povinnosti na žalobce, uzavřena nebyla, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně do všech jeho výroků - podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňují správnost právního posouzení věci.
Citujíce ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a část dohody o zmocnění, dovolatelé zdůrazňují, že úmyslem stran při uzavírání této dohody bylo zavázat JUDr. O. pro případ, že na něj bude „předmětný družstevní podíl“ převeden, ke zpětnému převodu na L. R., a to nejpozději do 30. dubna 1999. Zmíněné ujednání se tak „vztahuje zjevně do budoucna na všechny právní úkony, jejichž předmětem by byl převod předmětného obchodního podílu na JUDr. O.“. Potud je podle dovolatelů nerozhodné, zda takové ujednání časově předchází „dohodu o převodu obchodního podílu“ anebo je učiněno až následně; rozhodující je, že výše uvedené právní úkony nelze vykládat a aplikovat izolovaně, jak to učinil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, ale ve vzájemné souvislosti.
Jelikož byla naplněna rozvazovací podmínka (tím, že „družstevní podíl“ nebyl zpětně převeden na L. R. do 30. dubna 1999), přičemž od dohody o převodu členských práv „bylo z opatrností též platně odstoupeno“, došlo „k právnímu návratu v předešlý stav a tudíž i k obnovení všech práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu“.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Jak se zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu i v potvrzujícím a měnícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výrocích o nákladech odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Nejvyšší soud již v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 7/2001 a 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr (zastávaný obecně i právní teorií), podle kterého je podmínka vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna a či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Nastane-li taková skutečnost, pak bez dalších právních úkonů účastníků nastanou podmínkou předpokládané účinky. V případě rozvazovací podmínky „zakotvené“ ve smlouvě to znamená zánik „účinnosti“ této smlouvy, což má za následek obnovení právního stavu z doby před účinností smlouvy. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož nelze sjednat rozvazovací podmínku, aniž by zde byl právní úkon, ke kterému by se tato podmínka měla vztahovat, pak je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Neudržitelnost argumentace dovolatelů co do existence rozvazovací podmínky je ostatně zřejmá i z obsahu čl. III. dohody o zmocnění, který shora vymezeným požadavkům (§36 obč. zák.) v žádném případě neodpovídá. Navíc i samotní dovolatelé - v rozporu s názorem zastávaným v dovolání - dovozovali z dohody o zmocnění povinnost JUDr. O. převést členská práva a povinnosti na L. R. (viz jejich svědecké výpovědi na č.l. 82-85, 86-89 a záznamy o podání vysvětlení na č.l. 221-223, 275-277 spisu Policie České republiky, obvodního úřadu vyšetřování, ČVS: OV8-964/68-2000), tj. povinnost učinit právní úkon, v jehož důsledku teprve dojde ke změně v osobě člena družstva.
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani z hlediska otázky (ne)odstoupení od smlouvy o převodu členských práv, když jde o posouzení konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc (a postrádající tudíž potřebný judikatorní přesah), a jejíž řešení Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§344 a násl. obch. zák.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, přičemž podle obsahu spisu první a druhému žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly. Náklady dovolacího řízení třetí žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §5 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do téhož data, a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu