ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.982.2005.1
sp. zn. 29 Odo 982/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelky J. S., proti odpůrci „B. d. S.“, d., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 172/2000, o neplatnost usnesení členské schůze, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 14 Cmo 511/2004-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2002, č. j. 51 Cm 172/2000-19, kterým tento soud zamítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze odpůrce ze dne 23. května 2000, jímž byla vyloučena z družstva. Dále uložil navrhovatelce zaplatit odpůrci na nákladech řízení 17. 983,50 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, č.j. 29 Odo 1107/2003-64, kterým tento soud zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, uzavřel, že z hlediska ostatních navrhovatelkou tvrzených důvodů neplatnosti napadeného usnesení členské chůze, lze jen opakovat závěry, které odvolací soud vyslovil ve zrušeném rozhodnutí. Jediné, v čem se odvolací soud ve zrušeném rozhodnutí rozcházel se soudem prvního stupně, byl závěr o nepřípustnosti „podmíněného vyloučení“. Nyní, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, již neshledává žádný důvod, pro který by bylo rozhodnutí o vyloučení neplatné. To, že žalobkyně po dobu delší než tři měsíce neplatila úhradu, sporné mezi stranami nikdy nebylo, jakož ani to, že tato skutečnost zakládala důvod pro vyloučení navrhovatelky z družstva. Předpokladem pro vyloučení je objektivní stav, aniž by stanovy či zákon rozlišovaly příčinu, pro které člen úhradu za byt neplatil. Navíc, jak z řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, se navrhovatelka dostala do prodlení proto, že půjčila peníze do podnikání a nebyly jí vráceny. S verzí, že neplatila ze zdravotních a sociálních důvodů, přichází poprvé až v odvolání, aniž by vysvětlila, proč tím popírá své původní tvrzení, s nímž se obrátila na představenstvo se žádostí, aby jí byl prodloužen termín zaplacení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatelky protiprávností netrpí a důvod pro vyslovení jeho neplatnosti podle §231 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném před 1. lednem 2001, zde dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá, resp. mělo spočívat, na posouzení, zda je výkon práva odpůrce na její vyloučení z družstva v rozporu s dobrými mravy či nikoli a zda lze v souvislosti s posuzováním platnosti či neplatnosti vyloučení člena z bytového družstva brát vůbec ohled na institut dobrých mravů, když se na první pohled jedná čistě o obchodně právní věc, potažmo, zda odvolací soud tvrzený rozpor s dobrými mravy neměl posoudit z hlediska ustanovení §265 obchodního zákoníku.
Dovolatelka rovněž namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která spočívá v tom, že se odvolací soud otázkou dobrých mravů vůbec nezabýval, ač dovolatelka tvrdila a prokazovala důvody, pro které nesplnila svoji povinnost člena bytového družstva. Dále pak dovolatelka namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz listinou ze dne 23. května 2000, resp. nevyvodil z tohoto důkazu žádné závěry. V dané listině se dovolatelka údajně měla zavázat k převodu členských práv a povinností na pana Daniela Šotolu a současně i k doplacení dluhu do 24. května 2000. Dovolatelka soudí, že se odvolací soud měl zabývat tím, z jakých důvodů neplnila jednu ze svých základních povinností, a to zejména v případě, kdy prokazovala svoji tíživou sociální situaci způsobenou zdravotními potížemi.
Dovolání není přípustné.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady, kterými dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která spočívá v tom, že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou dobrých mravů, ač dovolatelka tvrdila a prokazovala důvody, pro které nesplnila svoji povinnost člena bytového družstva, tj., že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími argumenty a námitkou, že odvolací soud neprovedl důkaz listinou ze dne 23. května 2000, resp. nevyvodil z tohoto důkazu žádné závěry.
K tomu je třeba uvést, že tvrzení dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením o rozporu usnesení členské schůze s dobrými mravy, není pravdivé, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že z řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že se navrhovatelka dostala do prodlení proto, že půjčila peníze do podnikání a nebyly jí vráceny. Dále uzavřel, že s verzí, že neplatila ze zdravotních a sociálních důvodů, přichází poprvé až v odvolání, aniž by vysvětlila, proč tím popírá své původní tvrzení, s nímž se obrátila na představenstvo se žádostí, aby jí byl prodloužen termín zaplacení. Z uvedeného plyne, že odvolací soud vyhodnotil na základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, námitkou dovolatelky jako nedůvodnou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a odpůrci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. ledna 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu