ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.991.2005.1
sp. zn. 29 Odo 991/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ JUDr. J. Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., a 2/ A. s. s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení práva nakládat s majetkovými hodnotami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 273/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2005, č. j. 51 Co 479/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. prosince 2003, č. j. 11 C 273/2003-16, ve znění opravného usnesení ze dne 29. ledna 2004, č. j. 11 C 273/2003-22, Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, kterou se úpadce J. K. domáhal vůči správkyni své konkursní podstaty (jako první žalované) a společnosti A.s. s. r. o. (jako druhé žalované) určení, že „vyloučení majetkových hodnot ve výroku IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2003, č. j. 52 K 92/97-2306, tj. finančních přírůstků plynoucích z nájmů jeho nemovitostí, mělo za následek přechod dispozičních práv k těmto právům z první žalované na něj“, a dále určení, že „první žalovaná v této věci a jakožto žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 13/2001 pozbyla na základě označeného pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze aktivní legitimaci k vedení řízení v oné věci, navíc s tím, že pokud nebyly předmětné majetkové hodnoty vyloučené z konkursní podstaty během konkursního řízení nijak zpeněženy, nepřešlo vlastnické právo k nim ani na třetí osobu, případně na osobu na konkursním řízení nezúčastněnou“.
Soud žalobu zamítl, aniž prováděl dokazování, uzavíraje, že žalobě by nemohlo být vyhověno, ani kdyby byla prokázána všechna v ní obsažená skutková tvrzení. Uvedl, že žaloba je tzv. hlavní intervencí ve smyslu §91a o. s. ř., neboť žalobce si činí nárok na právo, o němž mezi žalovanými probíhá u téhož soudu spor ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 13/2001. Žalobce však nemá a nemůže mít na požadovaném učení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“); nic mu totiž nebránilo v tom, aby se proti oběma žalovaným hlavní intervencí domáhal přímo zaplacení částky 298.000,- Kč. Soud by pak otázku, kdo je vlastníkem nemovitostí, zda majetkové hodnoty byly skutečně vyloučeny z konkursní podstaty a zda je s nimi nadále oprávněn disponovat pouze žalobce, řešil jako otázku předběžnou. K argumentu žalobce, že v takovém případě by byly u téhož soudu vedeny dva spory o totéž plnění, soud uvedl, že právě to je smyslem hlavní intervence. Je-li totiž hlavní intervence úspěšná, činí ve svých důsledcích bezpředmětným původní probíhající řízení.
„Na okraj“ soud dodal, že žalobce měl k dispozici „kvalitnější“ určovací žalobu; mohl se totiž domáhat určení, že je oprávněn s majetkovými hodnotami disponovat. Otázka, zda vyloučení majetkových hodnot mělo za následek přechod dispozičních práv na žalobce a zda tím první žalovaná pozbyla aktivní legitimaci k vedení sporu probíhajícího u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 13/2001, je ve vztahu k řešení otázky, zda žalobce je v současné době stále oprávněn s majetkovými hodnotami disponovat, rovněž otázkou předběžnou, na jejímž vyřešení meritorním rozhodnutím žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem. Odpověď na takovou otázku totiž nevypovídá nic o tom, jaký je mezi účastníky právní vztah co do žalobcova práva s majetkovými hodnotami disponovat a vymáhat je na žalovaných. Až zodpovězení otázky, zda žalobce je v současné době oprávněn s majetkovými hodnotami disponovat, vyjasní současné právní postavení účastníků. Konečně soud dodal, že o žalobě mohl rozhodnout, aniž vyčkal výsledku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 15/2001. Navíc hlavní intervence není ze zákona spojena s původním řízením a může tak být projednána samostatně. O původní žalobě pak může být rozhodnuto až po pravomocném skončení „hlavní intervence“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. 51 Co 479/2004 - 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §91a o. s. ř. především uvedl, že probíhá-li řízení o žalobě o plnění, lze v rámci hlavní intervence podat žalobu na určení, bude-li požadovaným určením vyřešen základ věci pro rozhodnutí o původně podané žalobě. Jen v takovém případě - pokračoval odvolací soud - bude dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., jež platí i pro určovací žaloby podané podle §91a o. s. ř.
Posléze odvolací soud poukázal na to, že první žalovaná se v dříve zahájeném (probíhajícím) řízení domáhá vůči druhé žalované zaplacení částky 298.000,- Kč, kdežto žalobce se stručně řečeno domáhá určení, že na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2003 došlo k přechodu dispozičních práv k přírůstkům plynoucím z nájmu nemovitostí na něj a že první žalovaná na tomtéž základě pozbyla aktivní věcnou legitimaci k vedení onoho dříve zahájeného řízení. Za této situace přitakal odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že požadované určení nemůže vyřešit základ věci pro rozhodnutí o původní žalobě; žalobce se jím totiž domáhá pouze určení důsledků posledně označeného usnesení, což neřeší otázku aktivní legitimace první žalované v dříve zahájeném řízení. Po vydání onoho usnesení (tedy od 1. dubna 2003) se totiž situace mohla změnit. Na požadovaném určení tak ani podle odvolacího soudu není naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud též nesouhlasil s názorem žalobce, že obsahově jde o žalobu na plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., uváděje, že odvolací soud zřejmě posoudil právní otázku procesní vady řízení u soudu prvního stupně jinak, než je uvedeno v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Konkrétně dovolatel uvádí, že odvolací soud se nezabýval procesní vadou řízení vedeného u soudu prvního stupně, spočívající v tom, že tento soud žalobu zamítl, aniž dostál povinnosti podle §5 o. s. ř. a aniž dovolateli poskytl poučení o jeho procesních právech, zejména pak o jeho povinnosti tvrdit a dokázat skutečnosti, z jejichž existence pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. Tím, že soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž dovolatele poučil o jeho povinnosti tvrdit a prokázat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zatížil řízení procesní vadou, mající za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se pak tím, že rozsudek soudu prvního stupně neshledal věcně nesprávným (pro porušení povinnosti dle §5 o. s. ř.), přiklonil k výkladu tohoto zákonného ustanovení odporujícímu nyní judikovanému názoru Nejvyššího soudu. Potud dovolatel odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 51). Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (v intencích bodu 3. článku II. části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel argumentaci obsaženou v dovolání výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska (výtkou, že odvolací soud nezkoumal procesní vadu řízení před soudem prvního stupně, spočívající v absenci procesního poučení o povinnosti tvrzení a o důkazní povinnosti), však vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním je - jak vysvětleno výše - uplatněn právě dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přičemž dovoláním udávaná vada řízení dokládá obecnou platnost teze, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah (posouzení, zda se dovolateli mělo dostat poučení o povinnosti tvrzení a o důkazní povinnosti, je významné jen pro věc samu). Dovolání tedy není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu