ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1387.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1387/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. ledna 2007 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 241/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 4 T 241/2004. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 4 T 241/2004, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., kterého se po skutkové stránce měl dopustit tím, že „dne 14. 11. 2002 v dopoledních hodinách v B. přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 12 C 319/1994, ze dne 21. 2. 1995, s právní mocí 4. 4. 1995 bylo rozhodnuto o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví J. S. a J. S., a následně uzavřena dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 17. 5. 1995, na základě které se výlučným vlastníkem rodinného domu v B., stala J. S. a J. S. získal mimo jiné do výlučného vlastnictví rekreační chatu se stavební parcelou, objekt restaurace se stavební parcelou, objekt restaurace s parcelou a přesto, že následně J. K. podala u Okresního soudu v Bruntále dne 30. 9. 2002 návrh na vyklizení nemovitostí, a to domu v B. vůči obžalovanému, přičemž návrh byl doručen obžalovanému 2. 12. 2002, a rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 8 C 294/2001-16, ze dne 29. 3. 2002, jenž nabyl právní moci dne 5. 6. 2002, bylo manželství S. rozvedeno, vyměnil vložku zámku vchodových dveří u rodinného domku majitelky J. K., jeho bývalé manželce, která s jejím současným manželem domek z důvodu přetrvávajících neurovnaných vztahů s obžalovaným dne 28. 10. 2002 dočasně opustila, a domek nejméně do 11. 12. 2002 bez jejího souhlasu užíval.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §249a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 7. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň napadl i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jeho právo v domě bydlet nezaniklo na základě žádné ze skutečností, jež jsou uvedeny v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že v rodinném domě své bývalé manželky nepřetržitě bydlel a užíval jej prakticky až do podzimu 2002. Podle názoru dovolatele právo užívání domu a bydlení v něm nezaniklo na základě dohody o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví, zejména pokud dohoda neobsahovala ustanovení, jak budou jednotlivé nemovitosti fakticky užívány. Právo rodinný dům užívat nezaniklo ani rozvodem, neboť občanský zákoník s rozvodem manželství žádný právní účinek v otázce bydlení nespojuje. Účastníkům dává pouze možnost vypořádat si další bydlení dohodou nebo rozhodnutím soudu. K dohodě účastníků (tj. dovolatele a jeho bývalé manželky) ohledně dalšího bydlení přitom nikdy nedošlo, nehledě na to, že taková dohoda by musela mít písemnou formu, neboť by se týkala nemovitosti. Podle přesvědčení dovolatele v daném případě jeho právo v nemovitosti bydlet zaniklo až pravomocným rozsudkem soudu, kde bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nemovitost vyklidit, resp. zaniklo po skončení lhůty, která byla v tomto pravomocném občanskoprávním rozsudku pro vyklizení stanovena, když na základě analogie ustanovení §712 odst. 3 OZ má bývalý manžel do této doby právo v nemovitosti bydlet. V konkrétním případě se jednalo o rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 8 C 314/2002, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2005 a 15 denní lhůta k vyklizení uplynula dne 26. 2. 2005. K uvedenému datu byl dovolatel povinen nemovitost vyklidit a naopak, do uvedeného data byl oprávněn nemovitost obývat. Na možnost analogického použití ustanovení §712 OZ konečně v této trestní věci poukázal ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud České republiky. Soudu prvního i druhého stupně pak dovolatel vytkl, že nebyly schopny jednoznačně stanovit, ke kterému datu jeho právo bydlení zaniklo, a proč to právo nezanikne až na základě později vydaného občanskoprávního rozsudku. Názor, že právo bydlení bývalého manžela zanikne již tím, že si bývalá manželka jeho další bydlení nepřeje, nelze podle dovolatele v žádném případě akceptovat. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 4 T 241/2004, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že námitky dovolatele lze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň jim lze přisvědčit. Státní zástupce poukázal na učiněná skutková zjištění, podle nichž je poškozená od roku 1995 výlučnou vlastnicí předmětného rodinného domu, v němž obviněný bydlel až do právní moci rozsudku o rozvodu manželství (5. 6. 2002) na základě rodinného vztahu – manželství s poškozenou J. S. Ze svědeckých výpovědí poškozené, jejího současného manžela F. K., jakož i z výpovědi obviněného (dovolatele) podle státního zástupce vyplývá, že mezi poškozenou a obviněným nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání rodinného domu po rozvodu manželství. Dále podle svědeckých výpovědí poškozené i jejího současného manžela obviněný v době po rozvodu manželství žil u své přítelkyně paní H. a v rodinném domě poškozené nepřespával, „… občas přišel do garáže, nebo opravoval, ale nebydlel tam…“. V červnu 2002 navíc obviněný odjel a vrátil se až na podzim 2002. Provedením těchto důkazů tak podle státního zástupce nebylo zjištěno nic, čím by bylo možno podpořit závěr učiněný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, že obviněný nejméně do 11. 12. 2002 dům bez souhlasu poškozené užíval. Státní zástupce dále uvedl, že rozvodem manželství sice právní důvod dovolatele k bydlení odpadl, což však neznamená, že by tímto okamžikem nebyl oprávněn v rodinném domě bydlet. Poškozená se ovšem mohla u soudu domáhat toho, aby dovolatel rodinný dům vyklidil, neboť u odvozeného právního důvodu bytová náhrada zásadně nepřísluší. O skutečnosti, že poškozená uplatnila u Okresního soudu v Bruntále vůči dovolateli žalobu na vyklizení rodinného domu, se tento prokazatelně dozvěděl až dne 2. 12. 2002, kdy mu byla tato žaloba soudem doručena. Podle státního zástupce je tedy zřejmé, že se tak stalo až po 14. 11. 2002, kdy dovolatel vyměnil vložku zámku vchodových dveří a krátkodobě rodinný dům poškozené navštívil za účelem nalezení živnostenských listů a poté odešel. Nový klíč od vstupních dveří pak předal dceři, která s poškozenou žije ve společné domácnosti.
Státní zástupce následně vyložil obsah ustanovení §249a odst. 1 tr. zák. a na tomto základě dospěl k závěru, že učiněná skutková zjištění neumožňují dovodit, že jednáním obviněného (dovolatele) došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., ať již formou protiprávního obsazení nebo formou protiprávního užívání domu. Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce uzavřel tím, že podané dovolání shledává důvodným. Navrhl proto, aby dovolací soud z podnětu tohoto dovolání v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a dále že se podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušují též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Zároveň navrhl, aby dovolací soud dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že je třeba ve věci rozhodnout jiným způsobem než je předpokládán v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání obviněného, jenž namítl nesprávné právní posouzení skutku se zdůrazněním občanskoprávní stránky posuzované věci, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba připomenout, že Okresní soud v Bruntále v dané věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 T 33/2003, jímž obviněného (dovolatele) uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle 249a odst. 1, odst. 2 tr. zák., když podle názoru soudu obviněný skutkem popsaným ve výroku rozsudku protiprávně obsadil dům majitelky J. K., jeho bývalé manželky a této oprávněné osobě v užívání domu neoprávněně bránil. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 6 To 121/2004, bylo odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku jako nedůvodné zamítnuto. Obě výše uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu mimořádného opravného prostředku – dovolání obviněného následně zrušil usnesením ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1069/2004. Ve svém rozhodnutí soudům obou stupňů především vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda obviněný je či není osobou oprávněnou ve vztahu k užívání předmětného rodinného domu. Pokud by totiž obviněný byl osobou oprávněnou tento rodinný dům užívat, chyběla by v jeho jednání protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u trestného činu podle §249a tr. zák. Tuto otázku proto měly soudy vyřešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř.
V řízení jež následovalo po zrušení obou výše citovaných rozhodnutí se soudy občanskoprávními aspekty předmětné trestní věci do určité míry zabývaly a již soud prvního stupně popis skutku ve výrokové části rozsudku modifikoval tím, že soud dne 21. 2. 1995 (s právní mocí od 4. 4. 1995) rozhodl o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví J. S. (nyní K.) a J. S. a následně dne 17. 5. 1995 byla uzavřena dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, na základě níž se J. S. stala výlučným vlastníkem předmětného rodinného domu. Manželství jmenovaných bylo rozvedeno dne 29. 3. 2002 (s právní mocí dne 5. 6. 2002). Soud prvního stupně uvedl do popisu skutku dále to, že J. K. podala u Okresního soudu v Bruntále dne 30. 9. 2002 návrh na vyklizení nemovitosti – předmětného rodinného domu, který byl obviněnému (dovolateli) doručen dne 2. 12. 2002, tzn. až po 14. 11. 2002, kdy měl v domě vyměnit vložku zámku u vchodových dveří.
Do odůvodnění svého rozsudku pak soud prvního stupně zahrnul i právní závěry z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2004, č. j. 8 C 314/2002-111, jenž nabyl právní moci dne 11. 2. 2005, kdy bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě o potvrzení shora citovaného rozsudku, podle něhož byl žalovaný (dovolatel) povinen vyklidit dům, tedy předmětný rodinný dům, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Otázku, zda obviněný (dovolatel) byl v inkriminovaném období osobou oprávněnou ve vztahu k užívání předmětného rodinného domu vyřešil soud prvního stupně s odkazem na uvedená občanskoprávní rozhodnutí tak, že pravomocným rozvodem manželství (5. 6. 2002) obviněný pozbyl práva nemovitost užívat a od této chvíle ji byl povinen vyklidit. S tím pak soud prvního stupně spojoval právní závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., když obviněný měl v rozsudku popsaným způsobem protiprávně obsadit dům jiného (své bývalé manželky) a bez právního důvodu v něm setrvat až do 11. 12. 2002.
Shora uvedené právní závěry soudu prvního stupně nepovažuje Nejvyšší soud za správné. Především již v usnesení ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1069/2004, poukázal Nejvyšší soud na to, že rozvodem manželství sice dovolatelův právní důvod k bydlení odpadl, což zároveň neznamená, že by tímto okamžikem nebyl oprávněn v rodinném domu bydlet. Poškozená se však mohla u soudu domáhat, aby dovolatel rodinný dům (jehož se stala výlučným vlastníkem) vyklidil, neboť u odvozeného právního důvodu bytová náhrada zásadně nepřísluší (k tomu srov. blíže str. 4, 5 citovaného usnesení). V průběhu dalšího řízení pak bylo zjištěno, že poškozená úspěšně použila prostředky občanského práva, když k jejímu návrhu ze dne 30. 9. 2002 soud následně rozhodl o povinnosti obviněného předmětný rodinným dům vyklidit. V uvedené souvislosti je třeba poznamenat, že dovolatel opodstatněně namítl, že mezi dovolatelem a J. K. nebyla uzavřena žádná dohoda ohledně dovolatelova dalšího bydlení, což znamená, že za stavu, kdy si jmenovaná jeho bydlení ve svém domě nepřála, měla podat příslušnou občanskoprávní žalobu, aby dovolatel nemovitost vyklidil, což také v posuzovaném případě učinila. Návrh na vyklizení předmětné nemovitosti byl dovolateli doručen dne 2. 12. 2002, což soud prvního stupně výslovně uvedl i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku.
Z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně řídil výše uvedenými zásadami pouze zčásti. V rámci posuzování předběžné otázky správně vyhodnotil toliko skutečnost, že rozvodem manželství (pravomocně dne 5. 6. 2002) odpadl právní důvod k bydlení dovolatele v rodinném domu, který byl v té době ve výlučném vlastnictví jeho bývalé manželky. S tím však – z důvodů již uvedených – nelze bez dalšího ztotožňovat, že dovolatel zároveň pozbyl oprávnění v rodinném domě bydlet a že tedy již nebyl oprávněnou osobou k užívání příslušných prostor v předmětné nemovitosti. Pokud jde o posouzení viny dovolatele je nutno zdůraznit, že nelze vystačit s odkazem na občanskoprávní soudní rozhodnutí, která se týkají zcela jiných (netrestních) otázek, ale bylo nezbytné spolehlivě zjistit, zda obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu jednal ve smyslu ustanovení §249a tr. zák. protiprávně a především bylo-li toto jednání zahrnuto vědomím této protiprávnosti, tzn. zda jednal v úmyslu, kdy přímo chtěl způsobit následek předpokládaný trestním zákonem, anebo byl s jeho způsobením alespoň srozuměn (§4 písm. a/, b/ tr. zák.). Jestliže soud přímo v popisu skutku uvedl, že se obviněný o podání návrhu na vyklizení nemovitosti dověděl dne 2. 12. 2002 (tedy až po 4. 11. 2002, kdy vyměnil vložku zámku vchodových dveří), měl následně v odůvodnění rozsudku vyložit, jaký význam z hlediska případného zavinění přikládá vědomosti obviněného o podání uvedeného návrhu ve vztahu k uskutečněnému (inkriminovanému) jednání.
Ačkoliv dovolatel poukázal na nesprávné právní posouzení skutku jen v obecné rovině a omezil se především na argumentaci týkající se občanskoprávní stránky posuzované věci, považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na to, že ani popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně nevystihuje jednání, jež by bylo možno jednoznačně podřadit pod zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. v soudem dovozované formě, tj. že obviněný protiprávně obsadil dům jiného.
Za protiprávní obsazení podle §249a odst. 1 tr. zák. se považuje jakékoliv vniknutí a setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Půjde zpravidla o nastěhování se do uvedených objektů, které jsou v době jejich obsazení volné (neobsazené). Protiprávním obsazením se přitom rozumí delší stav, byť třeba pouze přechodný a nelze za něj považovat toliko krátkodobé vniknutí (např. za účelem přespání apod.), jelikož musí představovat vyloučení možnosti užívání uvedených objektů vlastníkem nebo oprávněným uživatelem.
Podle formulace skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný (dovolatel) předmětný rodinný dům neoprávněně obsadit vniknutím do domu dne 14. 11. 2002 a tento protiprávní stav bez souhlasu majitelky udržovat nejméně do 11. 12. 2002. V popisu skutku však zcela chybí, v čem konkrétně mělo údajné protiprávní obsazení domu majitelky J. K. spočívat, tzn. zda a ve kterých dnech se obviněný (dovolatel) v domě zdržoval, zda tam přespával či pouze odnášel své věci, a jakým způsobem vyloučil v inkriminované době vlastníka z užívání objektu. Sama výměna vložky zámku vchodových dveří (nehledě na následné předání klíčů dceři, která žila s poškozenou ve společné domácnosti) ovšem příliš nenasvědčuje tomu, že by dovolatel hodlal vytvořit delší stav, po který by majitelka domu byla z jeho užívání vyloučena. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněného výstižně poukazuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. nepostačují, jinými slovy že ke spáchání tohoto trestného činu v posuzovaném případě nedošlo v žádné ze zákonem předpokládaných forem.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo hmotně právními vadami, pro které zároveň nemůže obstát. Odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného tyto vady nezjistil a nenapravil, ačkoliv tak učinit měl a mohl. Naopak, plně se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. To znamená, že i jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť to dovolatel přímo nevytkl, Nejvyšší soud alespoň stručně poznamenává, že v rozhodnutí odvolacího soudu dovodil i vadu odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. S. plně důvodným a z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 4 T 241/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zároveň zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se jí soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu zabývat a v novém řízení o této věci odstranit vytýkané vady. V tom je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je zároveň zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler