ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1517.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1517/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 234/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 151/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 T 151/2005-540, byl obviněný R. H. pod bodem I/2 uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem spočívajícím v tom, že „v době od počátku ledna do 26. 4. 2005 v K., vyhrožoval M. V. a jeho matce H. N. zabitím, pokud jej nebude poslouchat a bydlet s ním.“ Pod bodem I/1 rozsudku byl obviněný dále uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a pod bodem II/1, 2 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, písm. e) tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným v tzv. skutkových větách výroku. Podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných pod body 1 až 9 příslušné části výroku. Soud zároveň vyslovil, že za jednání pod bodem II/ se trest neukládá.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 234/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 5. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výrok o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. z rozsudku soudu prvního stupně (bod I/2). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že odvolání, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně shledal nedůvodným, ačkoliv trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nebyl po skutkové stránce v rozsudku náležitě popsán, takže v něm tento trestný čin nebylo možno spatřovat. Podle názoru dovolatele tzv. skutková věta výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, která spočívá v nucení jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom podle dovolatele vyplývá, že soud vycházel toliko z jediné výpovědi, a to z výpovědi poškozeného M. V., který uvedl, že původní přátelský vztah mezi ním a dovolatelem postupně ochladl, a dovolatel mu měl začít vyhrožovat likvidací, zabitím popř. též likvidací rodiny. Toto jednání si poškozený vysvětloval jako reakci na jeho odchod z místa společného trvalého bydliště (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 11. 2005). S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 234/2006, a dle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a s poukazem na obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit tu část dovolacích námitek, ve kterých dovolatel provedl vlastní hodnocení výpovědi poškozeného V., popř. vytýká, že tato výpověď byla jediným důkazem ve vztahu ke skutku posouzenému jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Deklarovanému dovolacímu důvodu však podle státního zástupce odpovídají námitky, podle kterých z formulace skutku v tzv. skutkové větě nevyplývá objektivní stránka předmětného trestného činu. V posledně uvedené souvislosti státní zástupce konstatoval, že popis skutku ve výroku rozsudku lze považovat za neobratný v tom směru, že z něho jednoznačně nevyplývá, kdo vlastně měl obviněného (dovolatele) „poslouchat a bydlet s ním“, zda M. V. nebo H. N. Z rozvedení skutkových okolností v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přitom lze nepochybně dovodit, že požadavky obviněného (dovolatele) směřovaly vůči M. V., který v jeho bytě bydlel a počátkem roku 2005 kvůli neshodám byt opustil. Přes již zmiňovanou stylistickou neobratnost a stručnost však podle státního zástupce popis skutku ve výroku rozsudku zahrnuje všechny okolnosti odpovídající alternativně stanoveným znakům objektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť je zde vyjádřeno, že obviněný (dovolatel) pohrůžkou zabitím tj. pohrůžkou násilí nutil M. V., aby s ním nadále bydlel a poslouchal ho, tedy aby něco konal. Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce shrnul tak, že dovolací námitky, které jinak obsahově odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby dovolací soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a své rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než výše navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak musel posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování a spojuje s nimi určité vlastní hmotně právní závěry. Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel poukázal na to, že skutek, jak byl soudem zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, postrádá vyjádření objektivní stránky trestného činu jako základního znaku jeho skutkové podstaty.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
K námitkám dovolatele je v obecné rovině nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Za pohrůžku násilí ve smyslu ustanovení §235 tr. zák. o trestném činu vydírání se rozumí jak pohrůžka násilím, jenž se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Není přitom rozhodující směřuje-li pohrůžka násilím přímo proti poškozenému (i když tomu tak zpravidla bude) nebo proti jiné osobě. Podstatné ovšem je, aby pohrůžka násilím jako prostředek působení na vůli jiného, byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu poškozeného, musí být poškozeným takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá.
V posuzovaném případě se soudy s výše naznačenými otázkami dostatečně vypořádaly (viz str. 12, 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 usnesení odvolacího soudu) a na podkladě výsledků provedeného dokazování dovodily, že obviněný (dovolatel) vyhrožoval poškozenému M. V. a jeho matce H. N. fyzickou likvidací v úmyslu dosáhnout především toho, aby jej poškozený poslouchal a bydlel s ním. Pohrůžky násilím byly zároveň dostatečně způsobilým prostředkem působení na vůli poškozeného, který se obviněného (dovolatele) obával (tzn. bral jeho jednání vážně), což se podle zjištění soudu projevilo mimo jiné i tím, že poškozený v důsledku agresivního počínání obviněného (dovolatele) byl v jednom případě nucen přivolat orgány Policie ČR. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není příliš přiléhavý a výstižný, na druhé straně však obsahuje všechny skutečnosti významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal), jak tyto rozhodné skutečnosti soudy v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. následně podrobněji rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler