ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.287.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 287/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 o dovolání podaném obviněným J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 6 To 546/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku, pod sp. zn. 5 T 64/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 13. 9. 2006, č. j. 5 T 64/2006-138, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 15. 11. 2005 kolem 18.25 hodin řídil nákladní motorové vozidlo tov. zn. Nissan, kdy nevěnoval řízení náležitou pozornost, nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu, přičemž zezadu narazil do podnapilého, ve vozovce pohybujícího se chodce P. P., který při této dopravní nehodě utrpěl zranění, spočívající v otřesu mozku, zlomenině těla levé kosti stehenní s posunem úlomků, lomenice pánve s posunem úlomků s dobou léčení delší než 6 týdnů.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců „nepodmíněně“. Výrokem podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. bylo zároveň rozhodnuto, že se mu výkon trestu „podmíněně odkládá“ na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 6 To 546/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že se obviněný podle §224 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 11. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, který je mu kladen za vinu, kdy zákon vyžaduje zavinění z nedbalosti. Dovolatel poukázal na to, že měl-li být trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchán v souvislosti s dopravní nehodou, bylo zapotřebí, aby porušení pravidel silničního provozu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v daném případě neporušil žádné z pravidel silničního provozu, což současně znamená, že nelze ani dovodit výše uvedenou příčinnou souvislost. Jestliže podle závěrů soudů měl porušit pravidla silničního provozu v ustanovení §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, je třeba vzít v úvahu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně nevyplývá, jakým konkrétním způsobem ve vztahu ke způsobenému následku tak měl vlastně učinit. Dovolatel v tomto směru poukázal na důkaz provedený znaleckým posudek z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, který vypracoval znalec Ing. P. K., z něhož podle dovolatelova názoru nevyplynulo žádné porušení pravidel silničního provozu ze strany řidiče nákladního vozidla (dovolatele). Znalec totiž ve svém posudku stanovil, že rychlost nákladního automobilu se pohybovala v rozmezí 80,3 až 92,6 km/h při rozsvícení pravděpodobně potkávacích světel, které řidiči neumožňovaly včas spatřit chodce, do kterého posléze narazil. Okolnosti inkriminovaného střetu chodce a vozidla bylo podle dovolatele nutno posuzovat zejména s přihlédnutím k počínání chodce samotného, který se jednak nacházel pod značným vlivem alkoholu (1,23 promile), pohyboval se po nesprávné straně vozovky a výrazně do ní zasahoval. Přitom nedokázal vysvětlit, proč se v místě dopravní nehody nacházel. Své chování vysvětloval tím, že zřejmě očekával, že bude moci přejít vozovku na druhou stranu. Podle dovolatele jsou tak dány důvodné pochybnosti, zda mu poškozený do jeho jízdního pruhu nevstoupil. Dovolatel upozornil na to, že poškozený rovněž připustil, že u něho již v minulosti došlo k mikrospánku s následnou ztrátou vědomí, takže vznikají určité pochybnosti, zda tato situace nenastala také při předmětné dopravní nehodě.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud, „zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2006, č. j. 6 To 546/2006, a současně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 13. 9. 2006, č. j. 5 T 64/2006 – 138, a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněný J. B. se obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 tr. zák. v plném rozsahu zprošťuje.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou de facto napadána skutková zjištění. Zjištěným skutkovým stavem věci, pokud k němu soudy nižších stupňů dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je přitom dovolací soud vázán. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ovšem dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce zároveň konstatoval, že v posuzované věci žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry dovodit nelze.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podle státního zástupce toliko námitka, že dovolatel nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. po subjektivní stránce, neboť s ohledem na počínání (zavinění) poškozeného nehodu nezavinil porušením žádného konkrétního ustanovení pravidel silničního provozu, tedy ani porušením §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jež mu soudy v daném případě kladly za vinu pouze v obecné rovině. K opodstatněnosti této části dovolacích námitek státní zástupce poznamenal, že i přes svůj obecný charakter citovaná ustanovení provoz na pozemních komunikacích upravují a dovolatel je porušil především tím, že jel rychleji, než jak mu to viditelnost při tlumených světlech umožňovala. V důsledku toho nemohl včas rozpoznat postavu poškozeného, kterého srazil a způsobil mu zranění spojená s delší dobu trvajícím léčením. Protože k dopravní nehodě došlo v podvečerních hodinách, poblíž autobusové zastávky a nedaleko stojící budovy, kdy s pohybem osob v blízkosti vozovky či na ní bylo možno počítat, měl obviněný (dovolatel) těmto okolnostem přizpůsobit rychlost své jízdy, a to zvláště za situace, kdy v důsledku provozu v protisměru musel používat potkávací světla. Pokud tak neučinil, spoléhal podle státního zástupce bez přiměřených důvodů na to, že k žádnému škodlivému následku nedojde a skutek proto spáchal z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák. Nepochybné spoluzavinění poškozeného na nehodě pak vedlo soud ke správnému závěru, že v dovolatelově případě nejsou dány podmínky pro přísnější právní kvalifikaci skutku podle odstavce 2) §224 tr. zák. a též k tomu, že mu nebyl ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel tak, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování (např. obsah znaleckého posudku, výpověď poškozeného) a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou, v jejímž rámci dovolatel poukázal v podstatě na to, že ani skutkový stav věci, z něhož soud vycházel, nedovoloval s ohledem na zjištěné počínání chodce (tj. jeho podnapilost a chování ve vozovce) učinit závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného (dovolatele) a způsobeným následkem, a zároveň ani závěr o jeho nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.).
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 Sb. r. tr., R 21/1981 Sb. r. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto zásady aplikovány na posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy správně spatřovaly jako jednu z příčin předmětné dopravní nehody jednání obviněného, který v kritickou dobu řídil nákladní vozidlo rychlostí vyšší než jaká odpovídala jeho dohledu na potkávací světla. To mělo za následek, že opožděně (tj. nikoliv včas) spatřil ve vozovce se pohybujícího podnapilého chodce P. P. a zezadu do něj narazil. Střetu s ním přitom mohl zabránit, pokud by jej spatřil alespoň na vzdálenost 65 m (viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Další příčinou nehody pak bylo i chování druhého účastníka silničního provozu – poškozeného, který se jako chodec pohyboval při pravé krajnici ve směru jízdy obviněného (dovolatele), tedy po nesprávné straně vozovky. Ačkoliv dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku hypoteticky naznačoval, že chodec v důsledku své podnapilosti mu mohl při případném přecházení náhle vstoupit do jízdní dráhy, popř. mohl být postižen mikrospánkem, je třeba vzít v úvahu, že žádná z těchto skutečností nebyla na podkladě výsledků dokazování soudy zjištěna. Pro závěr o náhlém vběhnutí chodce před vozidlo pak nesvědčí ani samotný náraz vozidla do jeho těla, k němuž podle zjištění soudu došlo zezadu a nikoliv ze strany. Soudům proto nelze vytknout, že počínání chodce (poškozeného) nepovažovaly za jedinou (výlučnou) příčinu dopravní nehody.
Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích lze shrnout tak, že jednání obviněného J. B. (dovolatele) bylo jednou z příčin relevantního trestněprávního následku, jehož způsobení mohl zabránit, pokud by rychlost jízdy přizpůsobil svým výhledovým podmínkám, které v daném případě byly limitovány dosvitem potkávacích světel jím řízeného vozidla. Taková rychlost jízdy by mu při dostatečné pozornosti a věnování se řízení umožnila reagovat na poškozeného včas. Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut i zaviněním dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně zjistily všechny rozhodné skutečnosti, jež byly nezbytné pro správné posouzení otázky zavinění, především to, že obviněný (dovolatel) musel ve smyslu povinností vyplývajících z ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v tehdy účinném znění, vědět, že smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Musel samozřejmě reálně počítat i s existencí takových okolností, jako jsou různé překážky na silnici, ve vozovce se pohybující cyklisté či chodci. Pokud si dovolatel takto nepočínal, tj. nechoval se dostatečně ohleduplně a ukázněně (srov. §4 písm. a/ cit. zák.), lze jej důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Spoluzavinění poškozeného, který při nehodě utrpěl zranění v podobě těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pak soudy zohlednily při právním posouzení skutku a při ukládání trestu obviněnému, jak na to ve svém vyjádření k dovolání poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Porušení ustanovení o rychlosti jízdy vede totiž zpravidla k závažným dopravním nehodám a v judikatuře i v soudní praxi bývá považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu odstavce 2) §224 tr. zák. Jestliže v posuzovaném případě k použití přísnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nedošlo, je tento postup v souladu se zákonem především z důvodu nesplnění materiální podmínky uvedené právní kvalifikace. Spoluzavinění poškozeného zde totiž mělo význam z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby lze přihlédnout jen tehdy, jestliže by pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody považoval Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a námitky dovolatele, a to ani v relevantně uplatněné části dovolání, neshledal jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler