ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.335.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 335/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2007 o dovolání obviněného Z. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu šesti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozených se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci nově rozhodl, že se obviněný Z. P. při částečné modifikaci skutku uznává vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který měl spáchat tím, že ad 1/ výroku jako člen představenstva spol. Č. s., a. s., uzavřel v O. s obchodní společností P., s. r. o., kupní smlouvu ze dne 4. 10. 2001 s dodatkem č. 1 ze dne 19. 12. 2001 a rámcovou kupní smlouvu ze dne 17. 12. 2001 s dodatky ze dne 17. 12. 2001 a ze dne 21. 3. 2002 na dodávky slévárenského surového železa, na jejichž základě následně v období od 19. 12. 2001 do 13. 6. 2002 postupně toto zboží (v rozsudku uvedených jednotlivých případech) odebral, přičemž v termínech splatnosti ani následně však faktury uvedené v tomto výroku neuhradil, přestože odebrané zboží v souladu se shora citovanými kupními smlouvami dodal do D. s. B., a. s., k dalšímu zpracování a obdržel za ně odpovídající finanční plnění, které však nepřevedl na společnost P., s. r. o., a ačkoliv věděl, že v uzavřených kupních smlouvách je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že vlastnictví předmětu plnění bude přecházet na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny za dodaný předmět plnění, čímž způsobil společnosti P., spol. s r. o., škodu ve výši 8.037.086,27 Kč, když obžalovaným postupně zaplacená finanční částka v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč byla dodavatelskou společností použita k úhradě dříve vystavených faktur za dodané zboží v roce 2001; a dále ad 2/ výroku jako člen představenstva spol. Č. s., a. s., uzavřel v O. s obchodní společností A.-E., s. r. o., kupní smlouvu ze dne 15. 3. 2002 na dodávky slévárenského koksu, na jejímž základě v období od 5. 3. 2002 do 13. 6. 2002 postupně toto zboží (v rozsudku uvedených jednotlivých případech) odebral, přičemž v termínech splatnosti ani následně však s výjimkou částky ve výši 54.356,50 Kč faktury uvedené ve výroku neuhradil, přestože odebrané zboží v souladu s výše citovanou kupní smlouvou dodal do D. s. B., a. s., k dalšímu zpracování a obdržel za ně odpovídající finanční plnění, a ačkoliv věděl, že v uzavřené kupní smlouvě je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že do doby zaplacení zůstává zboží v majetku prodávajícího, čímž způsobil společnosti A.-E., s. r. o., škodu ve výši 1.743.324,49 Kč; přitom jednání ad 1/ a 2/ způsobil uvedeným společnostem celkovou škodu ve výši 9.780.410,76 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti P., s. r. o., částku ve výši 8.037.086,27 Kč a poškozené společnosti A.-E., s. r. o., částku ve výši 1. 743.324,49 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci 30. 11. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o vině a výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že skutek popsaný ve výroku o vině nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Podle dovolatele se soudy obou stupňů řádně nezabývaly charakterem rámcových kupních smluv a jejich dodatků a nezabývaly se rovněž obchodně právní, resp. občanskoprávní podstatou věci. V důsledku toho pak podle dovolatelova názoru odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil předmětné skutkové jednání a též vadně posoudil i jeho subjektivní stránku (zavinění).
V uvedené souvislosti poukázal dovolatel zejména na to, že odvolací soud vychází z předpokladu, že došlo ke zpronevěře na základě sjednané výhrady vlastnického práva k dodanému zboží. Podle dovolatele však soud otázku existence platně sjednané výhrady vlastnického práva posoudil nesprávně, neboť ve smyslu hmotně právních předpisů nezkoumal platnost právního úkonu – uzavření kupních smluv s prodávajícími. Odvolací soud totiž nevzal v úvahu, že jednání jednatelů jménem společnosti je podmíněno předchozím souhlasem sboru společníků. Protože ani v přípravném řízení ani v řízení před soudy obou stupňů nebyla existence tohoto souhlasu dokázána, je podle dovolatele nutno vycházet z toho, že předmětná rámcová kupní smlouva, včetně dodatku k ní, jsou neplatným právním úkonem a z tohoto důvodu je proto absolutně neplatná i výhrada vlastnického práva v nich sjednaná. Na tomto místě dovolatel připomněl, že i pro případ, že by sjednaná výhrada vlastnického práva byla platným právním úkonem, měl soud vzít v úvahu, že předmětem prodeje, resp. koupě bylo surové železo a toto zboží bylo ihned po dodání zpracováno. Tím došlo k jeho zániku a v době splatnosti kupní ceny již přestalo být způsobilým předmětem vlastnického práva. Jinými slovy v souladu s ustanovením §135b OZ došlo k okamžiku zániku věci i k zániku sjednané výhrady vlastnického práva ke zboží. Podle dovolatele byla navíc sjednaná výhrada vlastnického práva jako součást předmětných rámcových smluv absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 OZ, a to pro absenci vážnosti projevu vůle jejich účastníků. Tato skutečnost je podle dovolatele zřejmá z toho, že účastníci smluvních vztahů se po celou dobu chovali, jakoby výhrada vlastnického práva nebyla nikdy sjednána; prodávající přitom věděli, že předmět prodeje bude spotřebován téměř ihned po jeho předání kupujícímu. Z těchto hledisek se však soud věcí vůbec nezabýval.
Dovolatel zdůraznil, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda a případně v jaké výši si společnost Č. s., a. s., výtěžek zboží ponechala pro sebe. Naopak, soudy obou stupňů vycházely z toho, že průběžně docházelo k úhradám poškozeným, ale uhrazené částky neodpovídaly vystaveným fakturám a byly placeny v jiných termínech. Pokud tedy docházelo k úhradám prodávajícím z výtěžku prodeje předmětu koupě a prodávající si započítali jednotlivé platby ke starším pohledávkám, pak podle přesvědčení dovolatele nemohlo dojít ke zpronevěře peněz, protože výtěžek z prodeje byl předán poškozeným. Soud podle dovolatele zároveň pochybil v tom, že se blíže nezabýval zjištěním osudu předmětného výtěžku z prodeje zboží na účtu Č. s., a. s., a to především ve vztahu k dovolatelově dispozici s ním, ačkoliv z hlediska jeho trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry jde o zásadní skutečnost. Závěr odvolacího soudu o dovolatelově výlučné odpovědnosti nemá dále oporu v hmotně právní úpravě obsažené v obchodním zákoníku. Podle §191 ObchZ je statutárním orgánem akciové společnosti její představenstvo, nikoliv jeho členové. Z tohoto důvodu je odkaz na případnou trestně právní odpovědnost dovolatele právně bezvýznamný, protože soud měl především zjistit, kdo a jak disponoval s výtěžkem, pokud jej ovšem je vůbec možno považovat za svěřenou věc. Vzhledem k tomu, že předmětem trestného činu zpronevěry měl být výtěžek za prodej zboží, tedy peníze, mělo být rovněž vzato v úvahu, že peníze v podobě vkladu na účtu jsou majetkem banky a mezi bankou a vkladatelem vzniká závazkový vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, kterou však nelze považovat za věc. Proto i z těchto důvodů si dovolatel nemohl přisvojit možný výtěžek z prodeje, neboť nebyl věcí ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák.
Dovolatel soudům vytkl rovněž to, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a zaměřily se pouze na prokázání jeho viny bez zřetele na to, zda ve zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti, resp. zda je skutek vůbec trestným činem a proč poškození neřešili spor cestou obchodního práva, ale přímo cestou trestního oznámení.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, a zároveň zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Dovolatel současně podle §265h odst. 3 tr. ř. požádal o povolení odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a k námitkám dovolatele uvedla, že kupní smlouvy a jejich dodatky, jakož i rámcové kupní smlouvy, na jejichž podkladě bylo od poškozených obchodních společností odebráno objednané zboží, netrpí dovolatelem namítanými právními vadami. Dotčená smluvní ujednání uzavíral dovolatel v postavení člena představenstva společnosti Č. s., a. s., a pokud poukázal na ustanovení §191 ObchZ o představenstvu akciové společnosti s tím, že pouze tento statutární orgán je oprávněn jednat jménem akciové společnosti navenek, pak zřejmě přehlédl znění věty třetí citovaného ustanovení, podle které za představenstvo jedná navenek jménem akciové společnosti každý člen představenstva. Přitom ze znění stanov této společnosti nevyplynul žádný odlišný způsob jejího zastupování navenek. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že pokud za druhou smluvní stranu při uzavírání předmětných obchodních kontraktů vystupovali jménem prodávajících společností P., s. r. o., a A. – E., s. r. o., jejich jednatelé, pak nelze s úspěchem vznášet pochybnosti o oprávnění těchto osob jednat za tyto obchodní společnosti navenek. Co se týká namítané neplatnosti předmětných právních úkonů z důvodu nedostatku náležitostí vůle jednajících stran, konkrétně pak absence její vážnosti vztahující se k dílčímu ujednání o výhradě vlastnického práva ve smyslu §445 ObchZ, pak je podle státní zástupkyně zapotřebí především odkázat na výpovědi zástupců prodávajících společností, kteří uvedli, že důvodem pro zakotvení výhrady vlastnického práva prodávajícího byly problémy s neuhrazenými fakturami z minulosti, na které bylo vedení Č. s., a. s., opakovaně upozorňováno. Platně sjednanou výhradou vlastnického práva prodávajícího pak nemohla být poznamenána sjednaná platební povinnost Č. s., a. s., zaplatit vyfakturovanou kupní cenu, kterou od konečného odběratele a následného zpracovatele dodané suroviny obdržela. Z těchto důvodů se otázka související s tím, zda v důsledku zpracování věci za podmínek §135b OZ došlo ke vzniku nové věci, se podle státní zástupkyně pohybuje již mimo rámec právního vztahu rozhodného pro posouzení věci. Podstatné je totiž to, že dovolatel i přes výhradu vlastnického práva dodavatelů na ně nepřevedl řádně zinkasované finanční plnění ve lhůtách splatnosti jejich faktur. Přitom bylo zjištěno, že dovolatel výtěžek z prodeje věci skutečně obdržel do dispozice firmy a potažmo i do své dispozice a na zaplacení úhrady kupní ceny smluvně dodaného zboží jej nepoužil, ačkoliv se z titulu svého statutárního postavení k tomu zavázal.
Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani další námitce dovolatele, že nedisponoval s cizí svěřenou věcí vzhledem k tomu, že vklad na účtu finančního ústavu nemůže být považován za věc ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., ale jen vkladatelovou pohledávkou vůči bance. V uvedeném směru poukázala státní zástupkyně na to, že dosavadní výkladová praxe Nejvyššího soudu České republiky byla v jeho novějších rozhodnutích překonána. Například podle usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 90/2007, má svěřená věc povahu peněz i tehdy, jestliže tyto jsou bezhotovostně převedeny na bankovní účet, se kterým je pachatel oprávněn disponovat a současně i povinen s prostředky, které se takto dostaly do jeho moci, určitým způsobem naložit. Věcná povaha finančních prostředků složených na bankovním účtu finančního ústavu je přitom pro dovození znaku „cizí svěřená věc“ podle §248 tr. zák. rozhodující.
Státní zástupkyně pak na výše uvedeném základě dospěla k názoru, že dovolací argumentace nemůže s úspěchem zvrátit správný závěr o dovolatelově vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v napadeném rozsudku, který zároveň svědčí o jednání minimálně v nepřímém úmyslu. Dovolatel musel i při převodu dílčího finančního plnění na účet poškozeného vědět, že jeho výše neodpovídala výši částek tak, jak byly poškozeným postupně fakturovány. Za stavu, že si byl v případě jednání ad 1/ vědom starších splatných pohledávek svého věřitele (P., s. r. o.), musel být v souladu s podmínkami §330 odst. 1 věta druhá ObchZ srozuměn s tím, že za takové situace nebudou přisouzené závazky uhrazeny.
S ohledem na konstatované důvody uzavřela státní zástupkyně vyjádření k dovolání obviněného tak, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud považuje zároveň za nezbytné připomenout, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit argumentaci dovolatele, jež se týká namítané neplatnosti uzavřených kupních či rámcových kupních smluv a dodatků k nim, včetně výhrady vlastnického práva. Nesoulad těchto úkonů s příslušnými hmotně právními předpisy dovolatel totiž dovozuje na jím proklamovaném skutkovém základě, a to mimo rámec skutkových zjištění, ze kterých oba soudy při svém rozhodnutí vycházely (dovolatel např. namítá absenci vážnosti projevu vůle účastníků smluv, zejména pokud jde o sjednanou výhradu vlastnického práva apod.). Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani tvrzení, že se soudy nevypořádaly s dovolatelovou obhajobou a naopak se zaměřily na prokázání jeho viny, aniž by vzaly v úvahu důvodné pochybnosti, zda posuzovaný skutek je vůbec trestným činem. Tyto námitky, s nimiž dovolatel následně spojuje nesprávné hmotně právní posouzení skutku nebo jiné vadné hmotně právní posouzení, se totiž týkají provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a v tomto smyslu mají primárně procesní povahu, neboť ve skutečnosti směřují k dosažení přezkumu (revize) skutkového stavu věci, na kterém je napadené rozhodnutí založeno.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde dovolatel namítl, že vlastnické právo poškozených vzhledem k ustanovení §135b OZ zaniklo zpracováním věci, kdy zároveň došlo i k zániku sjednané výhrady vlastnického práva ke zboží, a že peníze přijaté jako výtěžek z prodeje takové věci, jestliže byly vloženy na bankovní účet, nelze považovat za věc ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. Pod uplatněný dovolací důvod spadá rovněž námitka dovolatele, že skutkový stav věci zjištěný soudy obou stupňů a shrnutý do popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku nelze po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., jak pro nedostatek znaků objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později.
S ohledem na povahu projednávaného případu je dále třeba poukázat na to, že pokud určitá osoba nesplnila svůj závazek (např. nezaplatila splatnou fakturu za zboží, které převzala), a to ani tehdy, když měla k dispozici potřebnou finanční částku, samo o sobě to ještě nezakládá její trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry ani za žádný jiný trestný čin. O trestný čin zpronevěry by se v takovém případě mohlo jednat teprve tehdy, kdyby uvedené osobě byla svěřena cizí věc (např. zboží jí bylo prodáno s výhradou vlastnictví podle §445 ObchZ nebo získala výtěžek za oprávněný prodej takového zboží další osobě), a jestliže si tuto věc neoprávněně přisvojila např. tím, že odmítla předat výtěžek získaný dalším prodejem zboží koupeného s výhradou vlastnictví nebo tento výtěžek použila k úhradě jiných svých závazků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005). Za věc svěřenou ve smyslu §248 tr. zák. je tedy nutno považovat nejen cizí věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví podle §445 ObchZ, ale i výtěžek (peníze), který je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001).
K námitce dovolatele uplatněné na podkladě ustanovení §135b OZ Nejvyšší soud uvádí, že dovolateli lze přisvědčit jen do té míry, že pokud v souladu s uzavřenou smlouvou dodal věc, která mu byla prodána s výhradou vlastnictví podle §445 ObchZ, dalšímu ve smlouvě uvedenému subjektu, který ji poté zpracoval, nemohl se dovolatel dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. ve vztahu k této věci, třebaže za ni dodavateli nezaplatil. Za těchto okolností by trestný čin zpronevěry však mohl spáchat jedině tím, že by si přisvojil výtěžek - peníze, které do své dispozice získal prodejem zboží, které předtím koupil s výhradou vlastnického práva. Má-li takový výtěžek povahu peněz, jde o věc svěřenou pachateli i tehdy, pokud jsou peníze v hotovosti složeny nebo bezhotovostně převedeny na bankovní účet, s nímž je pachatel oprávněn disponovat, za předpokladu, že pachatel má zároveň povinnost s prostředky, které se takto dostaly do jeho moci, určitým způsobem naložit, např. vyplatit je při splnění stanovených podmínek třetí osobě nebo je převést na její účet (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 90/2007). Má-li se ovšem jednat o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., je zároveň nezbytné, aby jednání pachatele bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním (§4 tr. zák.), tzn. že si musí úmyslně počínat v rozporu s účelem, k němuž mu věc byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Všechny výše uvedené okolnosti je třeba pečlivě zjišťovat a posuzovat, neboť Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích opakovaně poukázal na to, že z hlediska posouzení toho, zda skutková podstata trestného činu zpronevěry byla naplněna po objektivní i subjektivní stránce, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci, a že je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva (srov. např. nález č. 50/2001 a č. 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení, popř. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 564/2000).
V posuzovaném případě založily soudy závěr o vině obviněného (dovolatele) Z. P. na skutkovém základě, který lze stručně shrnout tak, že jako člen představenstva společnosti Č. s., a. s., uzavřel s obchodními společnostmi P., s. r. o., a A.-E., s. r. o., kupní či rámcové kupní smlouvy na dodávky zboží (surového železa a slévárenského koksu), toto zboží v množství specifikovaném ve výroku napadeného rozsudku postupně odebral a v souladu s uzavřenými kupními smlouvami je dodal k dalšímu zpracování do D. s. B., a. s., přičemž za zboží obdržel odpovídající finanční plnění. Tyto peněžní prostředky však na výše uvedené (prodávající) obchodní společnosti nepřevedl, přestože věděl, že v uzavřených kupních smlouvách je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že vlastnictví předmětu plnění bude přecházet na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny. Tím měl způsobit společnosti P., s. r. o., škodu ve výši 8.037.086,27 Kč a společnosti A.-E., s. r. o., škodu ve výši 1.743.324,49 Kč, tedy škodu v celkové výši 9.780.410,76 Kč.
Nad rámec popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku, pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku ve svých hodnotících úvahách zdůraznil, že obviněný (dovolatel) jako člen představenstva Č. s., a. s., vystupoval v postavení statutárního orgánu této společnosti ), podepsal smlouvy uzavřené se společnostmi P., s. r. o., a A.-E., s. r. o., a v souladu s těmito smlouvami pak odebrané zboží dodal do D. s. B., a. s., která následně provedla finanční platby. Ty však již nebyly obviněným (dovolatelem) postoupeny dodavatelským společnostem na úhradu jimi vystavených faktur (str. 20-21 rozsudku). Protože to byl právě obviněný (dovolatel), který s veškerou odpovědností uzavíral předmětné smlouvy, musel podle soudu nepochybně vědět, jakým způsobem má v rámci jednotlivých obchodních případů dále postupovat. S ohledem na své postavení v obchodní společnosti Č. s., a. s., musel od počátku rovněž vědět o dluhu, kterým byla tato společnost zatížena a který musel být uhrazen (str. 23, 24 rozsudku). Podle názoru odvolacího soudu jej proto lze činit trestně odpovědným za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., když jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. „vyplývá v daném případě z popisu jeho jednání a z okolností případu“, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (str. 25 rozsudku). V tomto směru pak odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Jednání obviněného (po upřesnění formulace skutku ve výrokové části rozsudku) proto shodně se soudem prvního stupně po právní stránce kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Názor, že skutek v podobě, jak byl soudy obou stupňů zjištěn a popsán pod body 1/, 2/ výroku rozsudku odvolacího soudu, je možno právně posoudit jako trestný čin zpronevěry (§248 tr. zák.), však Nejvyšší soud nesdílí.
Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci dovolatel nejprve v souladu s uzavřenými kupními smlouvami dodal předmětné zboží (surové železo a slévárenský koks) smluvně určenému odběrateli, který je následně zpracoval. Obchodní společnost, za kterou dovolatel jednal, pak od tohoto subjektu obdržela příslušné finanční plnění. Její povinností, resp. podle zjištění soudů povinností dovolatele jako člena představenstva a tudíž odpovědné osoby, bylo zajistit proplacení faktur vystavených prodávajícími. To se však podle zjištění soudů v určených termínech ani ve stanovené výši nestalo.
Nejvyšší soud již v předcházejících odstavcích vyložil, že samotná skutečnost, že určitá osoba nesplnila svůj závazek například tím, že nezaplatila splatnou fakturu za zboží, které převzala, a to i v případech, že měla potřebné finanční prostředky, sama o sobě nezakládá její trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Posuzovaný případ je však specifický tím, že zboží bylo získáno s výhradou vlastnického práva podle §445 ObchZ a zároveň bylo konečným odběratelem dále zpracováno. Uvedená okolnost je významná z toho hlediska, že předmětem trestného činu zpronevěry nemohla za těchto okolností být původně svěřená věc (zboží), ale jedině její ekvivalent v podobě výtěžku z oprávněného prodeje. Závěr o tom, že si dovolatel uvedený výtěžek ve smyslu §248 tr. zák. přisvojil, by pak bylo nutno opřít nejen o to, že neproplatil faktury vystavené prodávajícími, ale že zároveň jednal v rozporu s účelem svěření, tzn. že s výtěžkem za prodej svěřené věci disponoval ke škodě svěřitele podle vlastního uvážení jako jeho vlastník, jímž ve skutečnosti nebyl. Zároveň by mu musel být prokázán úmysl, že jeho záměrem bylo nevrátit svěřenou věc (zde výtěžek za její prodej) jejímu původnímu určení (§4 písm. a/ tr. zák.), anebo že byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání taková situace nastane (§4 písm. b/ tr. zák.). V tomto směru však rozhodnutí obou soudů postrádají potřebná skutková zjištění i přesvědčivé právní odůvodnění. Naopak soudy zjistily a uvedly ve skutkových větách výroků svých rozsudků, že obviněný ve vztahu ke společnosti P., s. r. o., si počínal tak, že jím byla „postupně zaplacena finanční částka v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč“, kterou dodavatelská společnost použila „k úhradě dříve vystavených faktur za dodané zboží v roce 2001“ (viz str. 6 napadeného rozhodnutí). Jestliže by se tyto platby uskutečnily z výtěžku za prodej předmětného zboží, což z rozhodnutí soudů zatím nelze spolehlivě dovodit, pak by sotva bylo možno dospět k závěru, že si obviněný výtěžek za prodej svěřené věci v uvedené výši ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. přisvojil. Nebylo přitom na vůli dovolatele, že dodavatelská společnost, které platby poskytl, toto plnění použila za podmínek §330 odst. 1 ObchZ na úhradu svých dřívějších pohledávek. Závěr soudu, že si dovolatel musel být dluhů společnosti Č. s., a. s., vědom (a tedy zřejmě být s případným započtením srozuměn), se jeví jako konstrukce, jež je - bez dalšího - z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. zcela irelevantní.
Z důvodů, jež Nejvyšší soud podrobně rozvedl shora, lze v posuzovaném případě dospět k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, jež jsou formulována především v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu neumožňují právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející řízení jsou založena na vadách předpokládaných dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného Z. P. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si ujasnil, zda si obviněný (dovolatel) ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. svěřenou věc (resp. v daném případě výtěžek z prodeje svěřené věci) přisvojil, jakým způsobem tak učinil a v jakém rozsahu (výši). V této souvislosti se bude muset blíže zabývat otázkou, zda dovolatelem v průběhu roku 2002 zaplacená částka v úhrnné výši 7.802.063, 55 Kč společnosti P., s. r. o., pocházela z výtěžku prodeje surového železa, které tato společnost dodala na základě uzavřených kupních smluv; v kladném případě se pak soud vypořádá s tím, zda se za uvedených okolností vůbec může jednat o předmět trestného činu zpronevěry, který si dovolatel „přisvojil“. Na tato zjištění bude navazovat (v obou případech, tzn. jednání pod body 1/ a 2/) posouzení otázky zavinění obviněného, když jedině zavinění ve formě úmyslu (zahrnujícího všechny znaky objektivní stránky dané skutkové podstaty) by v posuzovaném případě zakládalo jeho trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Bude-li zapotřebí k objasnění shora uvedených otázek doplnit dokazování, soud tak učiní, a to případně i k návrhu stran.
Aniž by Nejvyšší soud hodlal předjímat budoucí rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba závěrem poznamenat, že ani případný závěr soudu o tom, že obviněný (dovolatel) svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nenaplnil, nemusí bez dalšího znamenat jeho beztrestnost. Zde je třeba poukázat především na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Ustanovení §255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování cizího nebo spravování cizího majetku, pokud jim nebylo prokázáno, že ve své funkci jednaly způsobem zakládajícím znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (obohatily sebe nebo jiného) nebo trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., ale prokáže se jen způsobení škody na opatrovaném či spravovaném majetku. V uvedeném smyslu je ustanovení §255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. přiměřeně např. R 21/2002-I SbRt.). V posuzovaném případě by ovšem muselo být zjištěno, že z postavení obviněného (dovolatele) jako člena představenstva akciové společnosti vyplývala mj. povinnost opatrovat svěřené finanční prostředky (cizí majetek), založená buď na základě zákona nebo smlouvy.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu dotazem na Ústřední evidenci vězňů v Praze ze dne 28. 11. 2007, obviněný Z. P. v současné době nevykonává trest odnětí svobody pravomocně mu uložený v nyní projednávané věci. O jeho vazbě proto nebylo třeba rozhodovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler