ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.38.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 38/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným K. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 67 To 214/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 38/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 43 T 38/2006, v trestní věci obviněných K. C. a F. C., byl obviněný K. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil se spoluobviněným F. C. skutkem spočívajícím v tom, že „dne 6. 11. 2005 v době kolem 00.40 hodin v P. při jízdě autobusem, při níž se po celou dobu nejméně před deseti cestujícími chovali hlučně, a poté i v prostoru zastávky fyzicky napadli Š. Z., přičemž v autobuse na něj útočili nejprve verbálně, následně jej uchopil obž. K. C. zezadu paží pod krkem do tzv. kravaty, přičemž oba obžalovaní seděli na sedadlech za poškozeným, poškozený se vyprostil z držení a proti jednání se ohradil a žádal, aby jednání zanechali, na to se obž. K. C. vztyčil, uchopil se rukama madla na stropě a oběma nohama opakovaně kopl poškozeného do oblasti hrudi, aby poškozený zamezil dalšímu konfliktu, odsedl si, obžalovaní na něj stále verbálně útočili, když poškozený vystupoval, atakovali jej oba obžalovaní, drželi jej a obž. K. C. kopl poškozeného do holeně, čemuž se poškozený bránil a obžalovaného zasáhl do obličeje, poté byl stržen na podlahu, kam upadl i obž. K. C., vleže byl opakovaně udeřen do zad a hlavy obž. F. C., když autobus zastavil, vytáhl obž. F. C. poškozeného po zemi z autobusu, poškozený ležel na boku, následně na zádech, na zemi, obžalovaní nad ním stáli každý z jedné strany a opakovaně jej kopali do hlavy a oblasti hrudníku, přičemž jej zasáhli nejméně desetkrát, opakovaně jej bili pěstmi a obž. K. C. na něj s rozběhem opakovaně skočil tak, že oběma nohama dopadl na tělo poškozeného v oblasti od pasu vzhůru, čímž mu způsobili pohmoždění hlavy s oděrkami v obličeji s otokem v oblasti dolní čelisti vlevo, krevní výron v oblasti levé očnice, krevní výron horního rtu, pohmoždění levé strany hrudníku, přičemž tak mohli způsobit poškozenému vážnou poruchu zdraví, především poraněním obličejového skeletu či nitrolebním nebo nitrohrudním poraněním, pracovní neschopnost poškozeného trvala od 6. 11. 2005 do 15. 11. 2005.“ Podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný K. C. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvolání státního zástupce, který napadl předmětný rozsudek v neprospěch obou obviněných ve výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 67 To 214/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně u obou obviněných ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku rozhodl ohledně obviněného K. C. sám znovu za podmínek §259 odst. 3 tr. ř tak, že se obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 9. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný K. C. dovolání, kterým napadl výrok o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že odvolací soud nepřezkoumal výrok o vině, ačkoliv soud prvního stupně náležitě provedené důkazy nezhodnotil a jeho skutková zjištění nemají oporu ve výsledku dokazování. Přestože proti výroku o vině odvolání sice podáno nebylo, odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil v tom, že přezkoumal pouze výrok o trestu bez řádného zhodnocení všech skutkových zjištění. V opačném případě by totiž podle dovolatele musel zjistit, že popis skutku, jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. že obvinění „mohli způsobit poškozenému vážnou poruchu zdraví…“ neodpovídá subjektivní stránce trestného činu vzhledem k nedostatku úmyslného zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. Trestní odpovědnost obviněného (dovolatele) by v daném případě vznikla pouze za situace, pokud by věděl, že jednáním, kterého se dopouští, mohl poškozenému způsobit zranění, které svou intenzitou bude dosahovat těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. a pro případ, že takové zranění způsobí, byl s tím srozuměn. Skutkový závěr soudu vyjádřený v popisu skutku podle dovolatele pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §202 odst. 1 tr. zák. neodpovídá a k použití výše uvedené právní kvalifikace nepostačuje. Na základě provedených důkazů, včetně znaleckého posudku, přitom podle přesvědčení dovolatele nelze učinit spolehlivý závěr o jeho srozumění se způsobením zákonem předpokládaného následku. Dovolatel současně zdůraznil, že právní závěr soudu prvního stupně, že k dokonání trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. nedošlo pouze šťastnou shodou okolností, je v daném případě nutno považovat za ničím nepodloženou spekulaci, která je v přímém rozporu s obecně platnou zásadou in dubio pro reo. Protože skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, nebyl podle dovolatele z výše uvedených důvodů po právní stránce správně kvalifikován, je v daném případě možno zároveň dovodit, že s ohledem na vadný závěr soudu o naplnění subjektivní stránky (a z toho plynoucím chybným úvahám soudu o stupni nebezpečnosti činu pro společnost), je ve skutečnosti možno dosáhnout dovolatelovy nápravy i bez nutnosti přímého výkonu trestu. S poukazem na pochybení soudů obou stupňů týkajícího se vadného hodnocení důkazů a nesprávného hmotně právního posouzení skutku, obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 67 To 214/2006, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 43 T 38/2006, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podané dovolání považuje za nepřípustné, neboť směřuje proti výroku o vině, přestože soud druhého stupně ve věci rozhodoval výlučně na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných toliko proti výroku o trestu. Povinností odvolacího soudu tedy nebylo výrok o vině vyslovený nalézacím soudem přezkoumávat a ani tak neučinil. Podle státního zástupce dovolání ve skutečnosti směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, což ovšem odporuje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání navrhl, aby dovolací soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a aby tímto způsobem za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný K. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl.
Na základě předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 38/2006 Nejvyšší soud shledal, že v dané věci obviněný K. C. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 43 T 38/2006, odvolání nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného (resp. obou obviněných) však tento rozsudek napadl státní zástupce (§247 odst. 1 tr. ř., §246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu a soudu prvního stupně přitom vytkl, že v kontextu s hodnocením osob obviněných nevzal dostatečně v úvahu své vlastní zjištění, že obvinění společně útočili vůči jediné osobě a útok stupňovali ještě v době, kdy se poškozený v důsledku jejich útoku již nemohl jakkoliv bránit. Obviněný K. C. přitom útok na poškozeného vyvolal a napadal jej brutálněji než druhý spoluobviněný. Svým odvoláním se státní zástupce domáhal toho, aby byl obviněnému K. C. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného podáno jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil takovou vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je přitom zřejmé, že uvedený odvolací soud shledal výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně vadným v tom smyslu, že soud nesprávně aplikoval kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák., a v rozsahu těchto vad považoval odvolání státního zástupce za důvodné. Šlo tedy o skutečnosti, jež neměly žádný dopad na právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.
Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný K. C., který sám odvolání nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
V dané věci však dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu (Tímto důvodem může být za určitých okolností i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř., mají-li ovšem vady výroku o trestu svůj původ v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva vztahujících se k ukládání trestu; nikoliv však ve zjištěném skutkovém stavu věci.). Obviněný v daném případě sice opřel svůj mimořádný opravný prostředek o hmotně právní důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho konkrétní výtky (s nimiž spojoval též námitku nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu) směřovaly jednoznačně proti výroku o vině, vyslovil-li názor, že za absence spolehlivého zjištění jeho úmyslu (§4 tr. zák.) směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví, nemělo být s ohledem na zásadu in dubio pro reo jeho jednání posuzováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Příslušné skutkové námitky, jež později učinil předmětem podaného dovolání, měl obviněný možnost uplatnit především na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat i tzv. nova). To ovšem obviněný (dovolatel) neučinil, ačkoliv o možnosti podat proti rozsudku odvolání byl soudem prvního stupně řádně poučen, přičemž práva podat proti rozsudku odvolání se v hlavním líčení po poradě s obhájkyní vzdal (viz č. l. 139 spisu).
Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud vedly k závěru, že pokud obviněný nenapadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti výroku o vině a současně tak neučinil ani státní zástupce, nelze podané dovolání považovat za přípustné. Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler