ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.454.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 454/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovoláních podaných obviněnými J. P., a D. P., a nejvyšší státní zástupkyní proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 23 To 814/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 68/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 29 T 68/2004, v trestní věci obviněných J. P. a D. P., byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jehož se podle bodu 1/a) výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 15. 5. 2002 v Č. B. na F. ú. řediteli tohoto úřadu JUDr. J. N. v souvislosti s projednáváním závěrů daňové kontroly týkající se firmy P. R., spol. s r. o., uvedl nepravdivě, že pracovnice tohoto úřadu J. D., v souvislosti s výkonem daňové kontroly u firmy P. R., spol. s r. o., měla jej dne 26. 9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B. požádat o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne“ a podle bodu 1/b) tím, že „dne 23. 7. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie ČR v Č. B. po řádném poučení uvedl při podávaném vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu před policejním orgánem nepravdivě, že pracovnice F. ú. v Č. B. J. D. měla dne 26. 9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B. požádat jej v souvislosti s prováděním daňové kontroly u firmy P. R., spol. s r. o., o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne.“ Pod bodem 1/c) rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť „dne 24. 9. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie ČR v Č. B. jako svědek v trestní věci J. D., po řádném poučení svědka vypověděl opětovně nepravdivě, že obviněná J. D. měla jej jako pracovnice F. ú. v Č. B. v kanceláři tohoto úřadu dne 26. 9. 2002 v souvislosti s daňovou kontrolou firmy P. R., spol. s r. o., požádat o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne.“
Týmž rozsudkem byla obviněná D. P. byla uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. spočívajícím podle bodu 2/a) výroku v tom, že „dne 23. 7. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie ČR v Č. B. po řádném poučení uvedla při podávaném vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu před policejním orgánem nepravdivě, že pracovnice F. ú. v Č. B. J. D., měla dne 26. 9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B. požádat ji a jejího manžela J. P. v souvislosti s prováděním daňové kontroly u firmy P. R., spol. s r. o., o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne“, a trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. spočívajícím podle bodu 2/b) výroku v tom, že „dne 24. 9. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie SKPV ČR Č. B. jako svědkyně v trestní věci J. D., po řádném poučení svědka vypověděla opětovně nepravdivě, že obviněná J. D. měla jako pracovnice F. ú. v Č. B. v kanceláři tohoto úřadu dne 26. 9. 2002 v souvislosti s daňovou kontrolou firmy P. R., spol. s r. o., požádat o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne, když na základě těchto nepravdivých sdělení bylo policejním orgánem Okresního ředitelství SKPV Č. B. dne 25. 7. 2002 dle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání proti J. D., pro trestné činy přijímání úplatku dle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.“
Pod bodem 3/ výroku rozsudku pak byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 21. 2. 2003 do 28. 2. 2003 společným jednáním jako jednatelé společnosti P. R., s. r. o., se sídlem Č. B., nezajistili, aby společnost P. R., s. r. o., v souladu se smlouvami se společností S. CS, a. s., se sídlem v B., právního předchůdce poškozeného – společnosti S. Č. r., spol. s r. o,. se sídlem B., odvedla této společnosti tržby z prodeje pohonných hmot na čerpací stanici S. se sídlem V., okres Č. B., kterou provozovala na základě podnájemního vztahu, kdy v rozporu se svou povinností odvádět denně tržby za prodané pohonné hmoty, které zůstávaly do okamžiku jejich prodeje ve vlastnictví společnosti S. Č. r., spol. s r. o., tyto tržby svévolně neodváděli s poukazem na dluhy, které vůči společnosti P. R., s. r. o., měla společnost S. Č. r., spol. s r. o. mít, avšak pro jejichž vznik neposkytoval smluvní vztah mezi těmito společnostmi právní podklad, a tímto svým jednáním způsobili společnosti S. Č. r., spol. s r. o., škodu ve výši 237.076,10 Kč.“
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný J. P. podle §174 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněná D. P. byla podle §174 odst. 1 tr. zák. a podle §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným uloženo, aby ve zkušební době vedli řádný život a podle svých sil a možností uhradili způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené J. D. částku 13.939,- Kč a poškozené společnosti S. 237.076,10 Kč.
O odvolání obou obviněných proti shora předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 23 To 814/2005, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., v navazujícím výroku o náhradě škody a v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněné J. P. a D. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Za trestné činy křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložil odvolací soud každému z obviněných podle §175 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost S. Č. r., spol. s r. o., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a téhož dne nabyl ve své nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání, kterým tento rozsudek napadli ohledně nezrušeného výroku o vině trestnými činy křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a ve výrocích na tento nezrušený výrok navazujících. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním podaným v neprospěch obviněných rovněž nejvyšší státní zástupkyně, a to v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nově rozhodnuto o zproštění obviněných obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a zároveň podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Všichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obvinění J. P. a D. P. s poukazem na soudem zjištěný skutkový stav věci namítli, že odvolací soud měl mimo jiné přezkoumat, zda se vedle trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. mohli dopustit v rámci vícečinného souběhu i trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 tr. zák. V daném případě je podle názoru dovolatelů třeba vzít v úvahu, že pokud by oba v případě své svědecké výpovědi uvedli jiné skutečnosti, než jaké uváděli ve svých předcházejících výpovědích, by se de facto doznávali k tomu, že spáchali trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. S ohledem na časovou osu, na které se mělo inkriminované jednání odehrávat, je podle dovolatelů zřejmý jednotící motiv, který je k tomuto jednání vedl, přičemž je dána i časová souvislost vycházející z průběhu jednotlivých úkonů trestního řízení. Dovolatelé odvolacímu soudu zároveň vytkli, že se nezabýval otázkou, zda i v případě, že svědek využije svého práva nevypovídat, ač byl řádně poučen ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. zák. , se vůbec může dopustit trestného činu podle §175 odst. 1 tr. zák. Tím, že dovolatelé opakovaně vypovídali o skutečnostech, které již předtím uváděli na Polici ČR, ve skutečnosti již vypovídali ohledně svého trestného činu, který byl kvalifikován jako trestný čin podle §174 odst. 1 tr. zák. Na tomto základě pak dovolatelé vyslovili přesvědčení, že jejich trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 tr. zák. bylo v rozporu s ustanovením §91 odst. 1 tr. ř., neboť obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle §175 tr. zák. by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi. Pokud odvolací soud přesto dospěl k závěru o souběhu obou výše uvedených trestných činů, vyvstávají podle dovolatelů pochybnosti též o správnosti uloženého úhrnného trestu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obvinění v závěru dovolání navrhli, aby „na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 23 To 814/2005, a sám rozhodl tak, že přikáže Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Současně vyjádřili souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitkám dovolatelů přisvědčit nelze. Podle státní zástupkyně i přes jistou spojitost veškerého jim přisouzeného jednání nelze přehlédnout rozdílnost jeho právně relevantních okolností, spojených s odlišným trestním následkem ve smyslu znění skutkových podstat obou trestných činů podle §174 odst. 1 tr. zák. a §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že samostatným jednáním každého z dovolatelů došlo jednak ke lživému obvinění poškozené J. D. z trestné činnosti, na základě kterého se dostala do postavení obviněné, a jednak k vypovězení nepravdy o skutečnostech podstatných pro posouzení její viny. Takové okolnosti jednání obou dovolatelů byly podle státní zástupkyně zcela správně vyjádřeny v rámci vícečinného skutkového popisu sbíhajících se trestných činů, a proto není důvodu popírat mnohost jejich trestné činnosti a v této souvislosti též zpochybňovat důvody pro uložení úhrnných trestů. Státní zástupkyně zdůraznila, že závěr o trestní odpovědnosti obviněných (dovolatelů) nemůže být ovlivněn ani námitkou, že byli nuceni vypovídat ve shodě se svým předchozím trestním oznámením, když opačnou výpovědí by byli donuceni ke svému doznání. Na tomto místě je třeba vzít v úvahu, že dovolatelé nepravdivě vypovídali v návaznosti na svoje předchozí nepravdivé trestní oznámení a nikoliv tedy v případě, kde nevyužití oprávnění podle §100 odst. 2 tr. ř. v postavení svědka vystaveného nebezpečí trestního stíhání nemůže (pro rozpor s ústavní zásadou podle č. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) být důvodem jeho trestního stíhání. To znamená, že za stavu, kdy se dovolatelé dostali do procesního postavení svědků na podkladě své předchozí trestné iniciativy, vedeni záměrem přivodit jinému trestní stíhání, vypovídali v souladu se svým křivým obviněním i v postavení svědků, přestože byli řádně poučeni o trestních následcích křivé výpovědi. Není proto důvodu pochybovat o splnění podmínek jejich trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Své vyjádření k dovolání obviněných shrnula státní zástupkyně tak, že námitky dovolatelů týkající se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v odůvodnění svého dovolání podaného v neprospěch obviněných odvolacímu soudu vytkla, že právní závěr, na jehož základě rozhodl za použití ustanovení §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněných z obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., postrádá náležitou právní argumentaci a hodnotící postup soudu v tom směru, zda a do jaké míry se na okolnosti daného případu vztahují zákonné podmínky zániku občanskoprávního, resp. obchodně právního závazku cestou započtení.
Dovolatelka poté provedla obšírnou skutkovou a právní genezi celého případu a na tomto základě dospěla k závěru, že za dané smluvní úpravy nájemního vztahu mezi poškozenou obchodní společností jako pronajímatelkou a společností obviněných v pozici nájemce nebylo možno nároky nájemců čerpací stanice na úhradu tvrzených pohledávek z jimi uplatněných právních důvodů jakkoliv právně podložit. Podle přesvědčení dovolatelky je v posuzovaném případě rozhodné především to, že ze strany obviněných nebyl splněn předpoklad existence, a tím ani vztahu vzájemnosti jimi tvrzených pohledávek vůči reálné pohledávce jejich smluvního partnera, a tedy nemohly být splněny ani podmínky pro použití institutu započtení ve smyslu obecné právní úpravy (viz §580 a násl. OZ) a zároveň ani úpravy speciální (viz zejména §364 ObchZ). To znamená, že iniciativa obviněných směřující k započtení nemohla být spojena s jimi předpokládanými právními účinky. Tohoto stavu si museli být oba obvinění nepochybně vědomi, neboť jejich úkon ze dne 24. 2. 2003 učiněný v souvislosti s dohodnutým ukončením nájmu čerpací stanice a spočívající v neformálním kompenzačním návrhu finančního vyrovnání, nebyl poškozenou společností oproti neodvedeným tržbám akceptován. Stejně tak poškozená obchodní společnost neuznala ani jednostranný požadavek obviněných na úhradu nájemného za užívání jimi pořízeného doplňkového vybavení pronajaté čerpací stanice za dobu dvou let, jak jej vznesli dne 23. 1. 2003, když reagovali na upomínku poškozené o úhradu zadržených tržeb ze dne 21. 1. 2003. Jelikož oba obvinění podepsali Smlouvu o nájmu a provozování čerpací stanice ze dne 31. 12. 1999, pak z automatického předpokladu znalosti jejího obsahu podle státní zástupkyně vyplývalo i jejich srozumění s tím, že veškeré náklady v souvislosti s opotřebením zařízení čerpací stanice, popř. s obstaráním jejího chybějícího vybavení – při absenci jiné dohody v tomto směru – nesou jako nájemci oni sami. Navíc pokud se obvinění k datu 28. 2. 2003 dohodli s pronajímatelem na ukončení provozu čerpací stanice, pak s ohledem na obsah jimi podepsané smlouvy o jejím nájmu a provozování, jakož i na tam zřetelně vyjádřený vlastnický vztah jiného právního subjektu k nemovitostem, ve kterých byla provozována, nemohli svůj požadavek na kompenzační způsob finančního vyrovnání jimi investovaného a na čerpací stanici ponechaného dovybavení uplatňovat u poškozené pronajímatelské společnosti.
Podle dovolatelky je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných rozhodným to, že jejich obhajoba byla pro nesplněné podmínky jejich tvrzení o započtení pohledávky poškozeného zcela vyvrácena, a že tedy na jejich straně došlo k neoprávněnému zadržení a přisvojení si tržeb inkasovaných na jimi provozované čerpací stanici. Za těchto okolností proto nelze akceptovat zprošťující výrok odvolacího soudu. V této souvislosti dovolatelka připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 831/2004, kde bylo při řešení analogického případu zdůrazněno, že k zániku závazku započtením nedochází automaticky, ale výlučně na základě jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu, směřujícího k započtení. Proto prostým ponecháním si cizí věci (v daném případě ponecháním si výtěžku z prodeje svěřeného zboží) nemůže dojít k zápočtu vzájemných pohledávek. Na závěru o trestněprávní odpovědnosti osoby takto jednající by pak nemohl ničeho změnit ani dodatečně a právně účinně provedený úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek, který by měl účinky ex tunc k okamžiku setkání těchto pohledávek. V daném směru je nutno považovat za podstatné jednání pachatele ve chvíli, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. naplnil tím, že si v úmyslu způsobit jinému škodu přisvojil cizí svěřenou věc. Je tedy zřejmé, že ani za podmínky existence vzájemných započitatelných pohledávek, která v případě obviněných ve vztahu k žalovanému rozsahu škodlivého následku navíc nebyla naplněna, by podle dovolatelky uvedená skutečnost nemohla ovlivnit právní závěr o jejich beztrestnosti, ale mohla by se promítnout pouze do stupně společenské nebezpečnosti souzeného jednání, popř. do způsobu rozhodnutí o náhradě škody. Podle dovolatelky nemohlo jít ani o případný omyl obviněných, neboť zákonné podmínky aplikace občanskoprávního institutu započtení ve smyslu §580 a násl. OZ jsou i pro laickou veřejnost tak pregnantně vyjádřeny, že případný omyl pachatele, že jedná dovoleným způsobem, je prakticky vyloučen.
Podle dovolatelky lze tedy uzavřít, že pokud byli oba obvinění napadeným rozsudkem odvolacího soudu za shora konstatovaných skutkových okolností zproštěni podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) „I/ podle §265k odst. 1, odst. 2 věta za středníkem tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 814/2005 ze dne 24. 11. 2005 v celém jeho rozsahu, jakož i rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na zrušení pozbyla podkladu, II/ dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Pokud by Nejvyšší soud České republiky shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila dovolatelka souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili obvinění J. P. a D. P., podle jejichž názoru se podané dovolání zabývá především skutkovým stavem věci a je vedeno záměrem zpochybnit správné skutkové a právní závěry odvolacího soudu. V tomto smyslu pak dovolání trpí jednostranným účelovým náhledem na věc s důrazem na snahu dovodit trestně právní odpovědnost bez ohledu na zjištěné skutkové okolnosti. Podle obviněných není přitom zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla dovolatelka k závěru, že z jejich strany nebyl splněn předpoklad existence a tím ani vztahu vzájemnosti jimi tvrzených pohledávek vůči pohledávce protistrany. Tento závěr je vyvracen především samotným jednáním společnosti S. Č. r., s. r. o., která uznala existenci pohledávky obviněných, přičemž rozporuje jen její výši. Z jednání uvedené společnosti současně vyplývá, že iniciativa obviněných směřující k započtení byla – byť jen částečně – spojena s právními účinky, které obvinění předpokládali. Aby pohledávky byly způsobilé k započtení, není třeba aby takové pohledávky vznikly ze stejného právního titulu či musely vzniknout na základě písemné smlouvy. Obvinění vyslovili přesvědčení, že dojde-li ke sporu dvou subjektů obchodního práva ohledně výše vzájemných pohledávek, nelze dovozovat zavinění ve smyslu práva trestního. Pokud by totiž bylo uvažováno pouze v intencích podaného dovolání, pak jednání společnosti S. Č. r., s. r. o., by vlastně bylo po celou dobu (tj. ode dne podepsání komisionářské smlouvy a vzniku předmětného nájemního práva) fakticky vedeno snahou způsobit společnosti obviněných škodu tím, že by na své náklady zařídili čerpací stanici potřebným vybavením, tedy zhodnotili předmět nájmu, ovšem s tím důsledkem, že za toto zhodnocení pronajímatel nic neuhradí a bude z něj získávat přímý finanční prospěch. Podle názoru obviněných totiž dovolatelka nahlíží na posuzovaný případ výlučně z hlediska trestní represe, přičemž zcela pomíjí aspekty obchodně právních vztahů a ve svém důsledku se tak domáhá hypertrofie trestního práva. Smyslem trestního řízení ovšem není suplovat jiné druhy soudního řízení.
Obvinění mají rovněž za to, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně se opírá převážně o odlišný výklad důkazní situace, což znamená, že vyjma obecného tvrzení o vině obviněných trestným činem zpronevěry, dovolání v prvé řadě napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Z uvedených důvodů pak obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání buď zamítl podle §265j tr. ř., anebo je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Obvinění současně vyslovili souhlas, aby i o dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Všechna dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. V souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. podali oba obvinění své dovolání prostřednictvím obhájce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění a nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírají, lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k výše uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněných lze považovat za právně relevantní v námitkách týkajících se toho, zda souběh trestných činů křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl v posuzovaném případě vůbec možný, což podle nich mohlo mít současně dopad i na vadné užití hmotně právního ustanovení podle §35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně pak bylo shledáno relevantním v námitce, že odvolací soud po právní stránce nesprávně hodnotil zjištěný skutkový stav věci, neboť oba obvinění ve skutečnosti naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (§248 tr. zák.) tím, že si v úmyslu způsobit jinému škodu přisvojili cizí svěřenou věc. Tento názor dovolatelka opřela o rozbor konkrétních právních vztahů mezi obviněnými a poškozenou společností, založených jak na základě smluv, tak na základě zákona. Protože obvinění podle dovolatelky museli znát všechny z toho vyplývající rozhodné skutečností, jejichž význam v daném případě přesahuje i do oblasti trestního práva, pak by ani existence vzájemných započitatelných pohledávek nemohla ovlivnit závěr o jejich beztrestnosti, tj. že z jejich strany došlo k neoprávněnému zadržení a přisvojení si tržeb inkasovaných na jimi provozované čerpací stanici.
Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Pokud jde o dovolání obviněných J. P. a D. P., Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že skutková zjištění formulovaná pod body 1/a,b) a 2/a) výroku rozsudku soudu prvního stupně, umožňují dovodit, že jiného lživě obvinili ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Inkriminované jednání spočívalo v tom, že obviněný J. P. dne 15. 5. 2002 řediteli F. ú. v Č. B. a následně oba obvinění dne 23. 7. 2002 při podání vysvětlení před policejním orgánem (§158 odst. 5 tr. ř.) v rozporu se skutečností uvedli, že pracovnice finančního úřadu J. D. v souvislosti s výkonem daňové kontroly je požádala o úplatek ve výši 50.000,- Kč s tím, že pak tato kontrola dobře dopadne. Tyto – jak bylo zjištěno – nepravdivé skutečnosti později zopakovali i v procesním postavení svědků (speciálních subjektů) v trestním řízení vedeném proti obviněné J. D. (pro trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.), přestože byli o právech a povinnostech svědků řádně poučeni (srov. zejména §97 tr. ř. a §100 a násl. tr. ř.).
Obvinění v podaném dovolání namítli, že trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§175 odst. 2 písm. a/ tr. zák.) neměli být uznáni vinnými, protože v rámci svých svědeckých výpovědí byli de facto nuceni sdělovat skutečnosti týkající se jejich vlastní trestné činnosti a tedy se doznávat k tomu, že spáchali trestný čin křivého obvinění (§174 odst. 1 tr. zák.). To by podle jejich názoru však bylo v rozporu s ustanovením §91 odst. 1 tr. ř. , podle něhož nesměli být k doznání žádným způsobem donucováni.
Shora uvedený právní názor dovolatelů však v daném případě nemůže obstát. Jak již bylo uvedeno, dovolatelé byli v trestní věci obviněné J. D. vyslýcháni dne 24. 9. 2002 a vypovídali ohledně jejího jednání (údajné trestné činnosti) v postavení svědků, tedy i s právem odepřít výpověď, jestliže by výpovědí způsobili nebezpečí trestního stíhání mj. též sobě (§100 odst. 2 tr. ř). Podle Nejvyššího soudu je za podstatné třeba považovat to, že v případě, že by jako svědci ohledně jednání obviněné J. D. vypověděli pravdu, nemohli by se dopustit křivé výpovědi a jejich trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. by jednoznačně nepřicházelo v úvahu. Tak by tomu bylo též v případě, jestliže by využili práva odepřít výpověď s poukazem na nebezpečí trestního stíhání pro svoji osobu, neboť jako svědci by pak nevypovídali vůbec (tzn. nemohli by uvést žádné procesně použitelné skutečnosti). Jestliže se však v logické návaznosti na své předcházející obvinění J. D. z trestné činnosti, přesto rozhodli vypovídat o podstatných okolnostech vědomě nepravdu, lze je v tomto smyslu činit trestně odpovědnými i za spáchání trestného činu podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Právní závěr soudu, že obvinění spáchali ve dnech 15. 5. 2002 a 23. 7. 2002 trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., nebyl přitom na výše uvedených skutečnostech (tj. nepravdivých svědeckých výpovědích) v daném případě založen, neboť se odvíjel od postupu podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v jehož rámci soud provedl a hodnotil celou řadu důkazů (viz str. 5 až 10 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům proto nelze soudu prvního stupně vytknout, že obviněné (dovolatele) uznal vinnými trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a současně i trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Odvolací soud pak nepochybil, pokud shledal tyto závěry věcně správnými. V případě souběhu trestných činů bylo zároveň na místě uložení úhrnného trestu podle zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. Námitkám dovolatelů proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nutno nejprve obecně připomenout, že ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později. Za věc svěřenou podle §248 tr. zák. se považuje i výtěžek (tržby) z prodeje zboží uskutečňovaného podle smlouvy uzavřené mezi pachatelem a svěřitelem, neboť takto utržené peníze nejsou příjmem pachatele.
Protože v posuzovaném případě soud prvního stupně (viz str. 11 až 16 rozsudku)a následně i dovolatelka se podrobně zabývali občanskoprávními a obchodně právními aspekty dané věci, je zároveň třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu České republiky týkající se trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Ústavní soud ve svých rozhodnutích obecným soudům opakovaně vytkl, že je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem podle Ústavního soudu totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Jinými slovy, prostředky trestního práva jako ultima ratio mají a musí být používány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné (srov. nález č. 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přiměřeně též nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 4/04). Ustavní soud rovněž zdůraznil, že esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak jak je popsána v trestním zákoně, je nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§4 tr. zák.). Tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování (srov. nález č. 50/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně především vyplývá, že obvinění inkriminované tržby neodváděli s poukazem na dluhy, které vůči jejich společnosti P. R., spol. s r. o., měla společnost S. Č. r., spol. s. r. o. Za období od 21. 2. 2003 do 28. 2. 2003 přitom neodvedli finanční prostředky získané prodejem pohonných hmot v celkové výši 471.003, 60 Kč. Na základě provedených důkazů vzal soud za nesporné, že poškozená společnost některé pohledávky obviněných uznala a vůči své pohledávce představující 483.022, 50 Kč je započetla v částce 245.946,40 Kč. Po obviněných současně požadovala doplacení rozdílu těchto pohledávek. Soud dále zjistil, že obviněný J. P. předmětný zápočet (tj. v podobě, jak to učinil poškozený) neakceptoval, neboť proti poškozené společnosti uplatňoval „své údajné další pohledávky“. Z tohoto důvodu se pak soud zabýval otázkou, zda obvinění prostředky z prodeje pohonných hmot zadrželi oprávněně a tímto způsobem mohli své pohledávky započítat, anebo naopak, zda je započetli neoprávněně a v konečném důsledku tak jednali protiprávně (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě rozboru právních vztahů mezi obviněnými a poškozeným, resp. mezi oběma společnostmi, pak soud prvního stupně dovodil, že obvinění neměli pro vznik svých údajných pohledávek žádný smluvní, případně zákonný podklad. Tento závěr soud opřel o právní názor, že s ohledem na uzavřenou komisionářskou smlouvu a stanovenou povinnost obviněných odvádět tržby, nebyli oprávněni podle §580 OZ své údajné pohledávky vůči pohledávkám poškozeného započíst, a jestliže tak učinili, jednali protiprávně. Z hlediska trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. si tak podle soudu přisvojili cizí svěřenou věc, přičemž jejich zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. mělo spočívat v tom, že „věděli o své povinnosti řádně a včas odvádět tržbu za prodej pohonných hmot a byli seznámeni s tím, že druhá strana jejich pohledávky neuznává“ (viz str. 16 rozsudku). Výši způsobené škody v částce 237.076,10 Kč přitom soud stanovil nikoli částkou představující neodvedené tržby, ale jako rozdíl mezi celkovou pohledávkou poškozeného (483.022,50 Kč) a částkou představující výši uznané pohledávky obviněných (245.946,40 Kč).
Závěry soudu prvního stupně, že obvinění J. P. a D. P. svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jímž se ovšem soud ve svém rozsudku nijak blíže nezabýval), Nejvyšší soud nesdílí. Ze soudem zjištěného skutkového stavu věci totiž jednoznačně vyplývá, že protistrany, tj. S. Č. r., spol. s r. o., a společnost P. R., spol. s r. o., jejímiž jednateli obvinění byli, vůči sobě uplatňovali vzájemné pohledávky, k jejichž uznání (započtení) oproti nárokům vznášeným obviněnými došlo toliko ve výši 245.946, 40 Kč. Jestliže obvinění následně neodvedli za určité období tržby na prodané pohonné hmoty, ač tak měli podle uzavřené komisionářské smlouvy učinit, stalo se tak v souvislosti se sporem o jejich nároky (ať již domnělé či skutečné) uplatňovanými proti poškozenému. Skutečnost, že jejich postup byl podle soudu „neoprávněný či protiprávní“ však v posuzované věci bez dalšího nestačí k závěru o tom, že šlo o jednání významné též z hlediska práva trestního. Tak by tomu bylo jedině v případě, že by bylo mimo pochybnost zjištěno, že obvinění vědomě zneužili soukromoprávních institutů s cílem jednak si přisvojit cizí svěřenou věc a jednak způsobit škodu na cizím majetku, tzn. že jednali v rozporu s civilním právem proto, aby zároveň způsobili relevantní trestně právní následek. Teprve za předpokladu, že by bylo prokázáno, že obvinění svým úmyslným jednáním (§4 tr. zák.) v této podobě, sledovali dosažení zmiňovaného cíle, by podle Nejvyššího soudu vznikl prostor pro použití prostředku trestního práva jako práva ultima ratio.
Skutkový stav věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, přitom podle Nejvyššího soudu závěr o trestně relevantním úmyslu obviněných (ať již přímém či nepřímém) nedovoloval. Toho si byl konečně vědom i odvolací soud, když vzhledem k nedostatku úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) oba obviněné za podmínek ustanovení §226 písm. b) tr. ř. obžaloby z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. zprostil. Z důvodů, které Nejvyšší soud považoval za významné a na které poukázal výše, pak na věcné správnosti závěrů odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že odůvodnění jeho rozhodnutí ne zcela odpovídá kritériím uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v podstatě založeno na obdobné argumentaci, jakou ve svém rozhodnutí použil již soud prvního stupně, navíc s určitým přesahem do oblasti skutkových zjištění nad rámec skutkového stavu věci, jak jej zjistil a ze kterého vycházel soud. Na to ve svém vyjádření k dovolání (formou podání jejich obhájce) poukázali též obvinění. Poněvadž Nejvyšší soud vycházel z názoru, že úmyslné zavinění obviněných nelze v posuzovaném případě dovodit ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nepovažoval ani dovolání nejvyšší státní zástupkyně za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona proto byla dovolání obviněných J. P. a D. P. i dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler