ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.615.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 615/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2007 o dovolání podaném obviněným PhDr. J. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 3/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 7/2005, byl obviněný PhDr. J. U. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 3. 1. 2004 kolem 19.50 hod. v obci H. – R., před domem, po předchozím slovním konfliktu, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozeného F. Z., tak, že proti němu opakovaně zaútočil kuchyňským nožem o délce asi 10 cm, způsobil mu povrchní řeznou ránu na levém předloktí a následně ho stejným kuchyňským nožem bodl do oblasti levé poloviny hrudníku, čímž mu způsobil bodné poranění hrudníku a břicha s poraněním velké předstěny a měkkých tkání mezi žaludkem a tlustým střevem a s krvácením do břišní krajiny, když ke smrti poškozeného nedošlo v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo v důsledku aktivní obrany poškozeného.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §32 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo současně uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. Z. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 3/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 2. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, a to ve dvou podáních prostřednictvím JUDr. K. J. a JUDr. J. T., přičemž v obou případech uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku vypracovaného obhájcem JUDr. K. J. dovolatel namítl, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a formulovaný ve výroku jeho rozsudku, nelze po právní stránce posoudit jako pokus (§8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Jedním ze zákonných znaků trestného činu vraždy je úmysl usmrtit. Zjištění soudu zde musí být zcela konkrétní, tj. musí po skutkové stránce vyjadřovat jakou podobu jednání pachatele mělo. Podle dovolatele nestačí, aby soud do tzv. skutkové věty výroku pouze abstraktně uvedl slovy zákona, že obviněný „…v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozeného…“ Dovolatel zdůraznil, že mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku musí být vždy takový vztah, že ve skutkové části výroku jsou uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, jimiž jsou naplněny jednotlivé znaky trestného činu. Tyto otázky pak v judikatuře řeší např. R 43/1994 SbRt. V posuzovaném případě podle dovolatele z v rozsudku vylíčeného skutkového děje nevyplývá, že předmětný skutek vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy, což nakonec neplyne ani z výsledku dokazování. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor některých důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že mu nebyl prokázán vražedný úmysl, a to jak ve formě přímé (§4 písm. a/ tr. zák.), tak ani ve formě nepřímé (§4 písm. b/ tr. zák.). V případě nepřímého úmyslu by bylo totiž třeba prokázat, že dovolatel jednal s vědomím, že svým jednáním může způsobit smrt člověka, a pro případ, že by takový následek nastal, byl s ním srozuměn. Pokud soudy v posuzovaném případě dovodily, že jednal v úmyslu přímém, pak podle přesvědčení dovolatele pro tento závěr nestačilo pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do břicha, nýbrž bylo zapotřebí vycházet z okolností, za kterých k útoku došlo, jakým motivem byl dovolatel veden, jak byl útok proveden a zda dovolatel záměrně útočil proti takové části těla napadeného (poškozeného), kde se nacházejí životně důležité orgány. Teprve při náležitém objasnění všech uvedených okolností bylo možno učinit závěr o úmyslu spáchat vraždu, a to alespoň v úmyslu nepřímém. V dovolatelově případě však bylo prokázáno pouze to, že poškozeného bodl a že v důsledku tohoto bodnutí došlo ke zranění, jehož charakter byl popsán v lékařských zprávách. Podle přesvědčení dovolatele však nebylo především vyvráceno jeho tvrzení, že se bránil útoku poškozeného, který předtím napadl přítomnou svědkyni. Protože ve skutečnosti nebyl dovolateli prokázán přímý či nepřímý úmysl způsobit poškozenému smrt, pak přicházelo v úvahu jiné právní posouzení skutku. S ohledem na formu zavinění ve vztahu ke způsobenému následku mělo být proto uvažováno především o trestném činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nebo případně podle §222 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 3/2007, a zároveň i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 7/2005.
V odůvodnění dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. J. T. dovolatel poukázal především na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s hlavní námitkou obhajoby, že obviněný (dovolatel) jednal ve skutkovém omylu, k němuž přispěl duševní stav, ve kterém se bez svého zavinění v inkriminovanou dobu nacházel. Podle dovolatele se soudy za těchto okolností měly zabývat otázkou jeho vztahu k protiprávnosti uskutečněného jednání. Jedním ze základních znaků duševních stavů provázejících u dovolatele zjištěnou hypoglykemii je úzkost, pramenící z obavy o život, což přesvědčivě vyplynulo z příslušného znaleckého posudku. Za okolností, kdy zjevně byla fyzicky napadena dovolatelova manželka, bylo podle něj nutno jeho jednání spočívající v použití nože posuzovat ve vztahu k podmínkám nutné obrany, a to v daném případě podle zásad o skutkovém omylu. Ten je definován jako situace, kdy pachatel při spáchání činu nezná a ani jako možnou nepředpokládá skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Za této situace pak pachatel nejedná úmyslně; současně však není vyloučena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Za okolností mylně předpokládané nutné obrany pak jde o tzv. obranu domnělou (putativní), která podle okolností zakládá odpovědnost pachatele za kulpózní trestný čin. Podle přesvědčení dovolatele se soudy obou stupňů měly zabývat posuzovanou věcí především z výše uvedených hledisek.
K soudy zjištěnému skutkovému stavu věci dovolatel namítl, že způsob obhajoby nemůže být přičítán k jeho tíži, jak soudy obou stupňů shodně učinily. Podle soudu prvního stupně musela být výpověď poškozeného Z. vzata jako věrohodná ve svém celku, tedy i ohledně okolností zahájení konfliktu. K tomuto závěru ovšem soud dospěl na základě nesprávné logické zkratky: „jestliže U. nemluví pravdu, musí mluvit pravdu Z.“. Odvolací soud byl pak ve svém hodnocení opatrnější, neboť výpověď poškozeného hodnotil jako věrohodnou jenom v té části, která byla v souladu s výpovědí svědka H., přičemž pokud šlo o počátek konfliktu, soud uvedl, že svědek nemohl potvrdit ani vyvrátit, kdo konflikt vyvolal a jaká byla jeho úvodní dějová fáze. Podle dovolatele se oba soudy ovšem zpronevěřily zásadě „in dubio pro reo“, protože z výpovědi jeho manželky vyplynulo, že byla poškozeným Z. nejprve slovně a poté fyzicky napadena údery do obličeje. Pravdivost této výpovědi je přitom doložena lékařskou zprávou svědčící o stopách po úderu do obličeje svědkyně. Za dané situace je pak popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nepřesný v tom, že k napadení nedošlo po pouhém předchozím slovním, ale také fyzickém konfliktu. Uvedená okolnost je podle dovolatele významná především z toho důvodu, že opomenutí fyzického napadení ze strany poškozeného (přinejmenším svědkyně U.), mělo z již rozvedených důvodů zásadní vliv na správnost aplikace hmotného práva při posuzování jednání dovolatele. Tím jsou zároveň splněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 3/2007, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 1 T 7/2005, a s ohledem na skutkový stav věci sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného (dovolatele) uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uloží přiměřený trest odnětí svobody s kratší zkušební dobou a s ohledem na strukturu osobnosti obviněného (dovolatele) i ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
Dovolatel současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, protože v mezidobí již výkon trestu nastoupil.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K podání obhájce JUDr. K. J. uvedla, že otázka úmyslného zavinění (§4 písm. a/ tr. zák.) byla v dovolatelově případě soudy podrobně posouzena a odůvodněna. Soudy učinily správný závěr, že dovolatel poškozenému sice zasadil pouze jednu nebezpečnou bodnou ránu, kterou bezprostředně ohrozil jeho život, avšak ve svém jednání pokračoval a snažil se poškozeného aktivně vedenými údery nožem opětovně nebezpečně zasáhnout. K dokonání činu nedošlo pouze z důvodu aktivní obrany poškozeného za použití blíže nezjištěného tyčového předmětu. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel v souladu s vážně míněnými slovními pohrůžkami usmrcením vůči poškozenému jednal tak, že vedl nůž proti tělu poškozeného velkou silou a bodnutí směřovalo proti přední straně hrudníku vlevo, a to směrem dolů. V důsledku bodného poranění hrudníku a břicha s bodným kanálem o délce asi 10 cm, utrpěl poškozený závažné zranění, které by bez lékařské pomoci a revize břišní dutiny s největší pravděpodobností mělo smrtelné následky.
K podání obhájce JUDr. J. T. státní zástupkyně uvedla, že v daném případě lze plně souhlasit se skutkovými závěry soudů obou stupňů, zejména soudu odvolacího, který se při projednávání řádného opravného prostředku opakovaně zabýval v podstatě totožnou argumentací, kterou obviněný nyní uplatnil v rámci svého dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Podle státní zástupkyně byla výpověď obviněného velmi pečlivě analyzována a hodnocena v souvislosti s ostatními ve věci shromážděnými důkazy, kdy v neprospěch dovolatele především svědčily stopy zajištěné na místě činu i znalecký posudek z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství). Pokud jde o psychický stav dovolatele v době spáchání trestného činu, měly soudy k dispozici posudek znalců – psychiatrů a následně i posudek ústavu, který byl ve věci proveden s ohledem na některé rozpory ve znaleckém zkoumání. Závěry ústavního znaleckého posudku pak vyústily ve vymezení rozpoznávacích schopností obviněného (dovolatele) jako nepodstatně snížených a schopností ovládacích snížených v míře podstatné, nikoli však vymizelé. Jestliže v průběhu znaleckého dokazování došlo k nějakým vadám, pak se tyto vady podle státní zástupkyně projevily toliko ve prospěch obviněného s tím, že některé skutečnosti byly neobjektivně přeceněny.
Státní zástupkyně konstatovala, že nemůže obstát ani námitka dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako tzv. putativní obrana. Podle státní zástupkyně může jít o takovou situaci jedině tehdy, kdy se pachatel mylně domnívá, že zde útok je, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že konflikt inicioval právě obviněný (dovolatel), který se slovy „já tě zabiju“ v intencích této výhrůžky zaútočil na poškozeného, jenž se v té době věnoval vynášení věcí ze svého vozidla a nijak jej neohrožoval.
Podle státní zástupkyně lze současně učinit závěr, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Své vyjádření ve vztahu k oběma podáním uzavřela tak, že dovolání obviněného PhDr. J. U. je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný PhDr. J. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování či s poukazem na zásadu „in dubio pro reo“ činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To v plné míře platí i pro námitky týkající se dovolatelova jednání ve skutkovém omylu (v daném případě v tzv. putativní obraně), neboť po vyhodnocení provedených důkazů soudy nezjistily žádné dovolatelem namítané skutkové okolnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že se obviněný (dovolatel) v rozhodnou dobu za pomoci inkriminovaného nože bránil domnělému fyzickému útoku poškozeného F. Z. (srov. též str. 8/9 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů (viz str. 7 - 40 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 9 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkami, že si soudy dostatečně neujasnily formu dovolatelova zavinění, tj. zda jeho úmysl skutečně směřoval k usmrcení poškozeného, když sice úmyslně jednal, ale samotné usmrcení poškozeného jeho úmyslem ať již přímým či nepřímým zahrnuto nebylo. V takovém případě pak bylo podle dovolatele na místě uvažovat o mírnější právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., nebo v případě toliko kulpózního zavinění jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Soud prvního stupně založil právní posouzení věci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. na zjištění, že obviněný (dovolatel) opakovaně na poškozeného zaútočil kuchyňským nožem s délkou čepele cca 10 cm, přičemž mu nejprve způsobil povrchní řeznou ránu na levém předloktí. Poté ho stejným nožem bodl do oblasti levé poloviny hrudníku s následkem (v rozsudku popsaného) závažného poranění hrudníku a břicha, jež vyvolalo masivní krvácení do břišní krajiny. Ke smrti poškozeného podle zjištění soudu nedošlo jen v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci a dále proto, že v dokonání činu bylo obviněnému (dovolateli) zabráněno aktivní obranou poškozeného. Úmysl obviněného (dovolatele) směřující k usmrcení poškozeného, byť poškozenému nožem zasadil jen jedinou život ohrožující ránu, soud prvního stupně dovodil z intenzity provedeného útoku, kdy obviněný (dovolatel) přes uvedené bodnutí dál poškozeného za použití nože napadal a snažil se jej aktivně vedenými údery znovu nebezpečně zasáhnout. Své jednání přitom doprovázel verbálními projevy, spočívajícími v pohrůžkách, kterými dával najevo, že poškozeného usmrtit chce. Za daných okolností soud prvního stupně neměl pochybnosti o tom, že obviněný (dovolatel) jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. (str. 39/40 rozsudku). Odvolací soud se s jeho skutkovými a právními závěry ve svém rozhodnutí v podstatě plně ztotožnil.
Podle Nejvyššího soudu však závěr o zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. není správný, neboť nevyplývá ze soudem zjištěného skutkového stavu věci.
V popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku je dovolatelův úmysl v některých směrech vyjádřen jen citováním zákonných znaků skutkové podstaty („v úmyslu usmrtit“), ačkoliv taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku. Na to dovolatel s odkazem na judikaturu (R 43/1994/I SbRt.) správně poukazuje. V návaznosti na to Nejvyšší soud připomíná, že je zapotřebí, aby soud ve výroku uvedl veškeré zjištěné skutkové okolnosti, které v daném případě jsou obsahem skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ je zřejmé, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, tvoří podstatně širší spektrum významných okolností, než které jsou vyjádřeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jde především o to, že jednání dovolatele bylo motivováno eskalací dlouhodobých nepřátelských vztahů mezi ním a poškozeným; čin samotný pak byl ovlivněn též dovolatelovou osobností i zjištěným onemocněním, které ovlivnilo jeho psychický stav v době činu. S přihlédnutím k výše uvedenému lze proto verbální útoky dovolatele vůči poškozenému („já tě zabiju!“) považovat spíše za projev rozrušení a zloby, než vyjádření záměru poškozeného usmrtit. Pro posuzování dovolatelova úmyslu zahrnujícího vraždu poškozeného, bylo rozhodující především to, jakým způsobem vykonal samotný útok za použití nože. Podle zjištění soudu se k poškozenému rozběhl a bezprostředně poté jej začal bodat. Poškozený byl nejprve bezvýznamně zasažen na levém předloktí, následně byl dovolatelem silně bodnut do levé poloviny hrudníku a způsobeno mu zranění bezprostředně ohrožující jeho život (smrt byla odvrácena jen včasným lékařským zásahem). Ani za těchto okolností dovolatel útok nožem na poškozeného nezastavil, přičemž tato fáze útoku již nevedla k žádnému výsledku, neboť aktivně se bránící poškozený za použití nezjištěné kovové tyče (tyčkového předmětu) prováděný útok zlikvidoval.
Soudem zjištěné skutkové okolnosti svědčí v posuzovaném případě především o tom, že dovolatel poškozeného napadl za použití nože (tj. zbraně ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák.). Nelze z nich však dovodit, že si počínal natolik cíleně (např. zaměřil se výlučně na životně důležité orgány) a intenzivně, aby bylo možno učinit jednoznačný právní závěr, že se smrtí poškozeného musel počítat jako s nutným následkem svého jednání, tzn. že v přímém úmyslu podle §4 písm. a/ tr. zák. výše uvedený záměr uskutečňoval (naplňoval).
Dále bylo zjištěno, že schopnost obviněného (dovolatele) rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost byla jen nepodstatně snížena a jeho schopnost ovládat své jednání nebyla vymizelá. Za těchto okolností si musel být přinejmenším vědom, že na poškozeného útočí se zbraní – nožem s čepelí v délce kolem 10 cm. Poškozeného přitom opakovaně zasáhl, přičemž silou poměrně značné intenzity jej též bodl seshora do levé poloviny hrudníku. Ačkoliv stěží mohl přehlédnout, že nůž pronikl do těla poškozeného, svého jednání nezanechal, naopak dále předmětným nožem na poškozeného útočil. Nebylo přitom na jeho vůli, že se poškozený dokázal ubránit a útok zastavil. Za situace, kdy dovolatel musel znát všechny výše uvedené rozhodné skutečnosti, lze pak učinit závěr o jeho srozumění se způsobením následku (účinku) spočívajícím i ve smrti poškozeného, tedy že jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
K námitkám dovolatele považuje Nejvyšší soud na tomto místě za potřebné poznamenat, že u nepřímého úmyslu - kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje - se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný a jeho srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce. Soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu proto nelze vytknout, že jednání obviněného (dovolatele) nekvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 tr. zák. či podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo dokonce jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Přestože soudy obou stupňů pochybily v tom, že dospěly k nesprávnému závěru o dovolatelově zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neměla tato vada žádný dopad na právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu přitom neměla vliv ani na výrok o trestu, který byl v daném případě uložen za použití moderačního ustanovení §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud za těchto okolností neshledal, že by v důsledku zjištěné vady nemohlo napadené rozhodnutí obstát, a že by nebylo spravedlivé na jeho právní moci trvat.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného PhDr. J. U. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Žádost dovolatele o přerušení výkonu rozhodnutí nelze považovat za návrh, o kterém by bylo třeba rozhodnout samostatným výrokem. Tak by tomu bylo pouze v případě návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně podaném za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom neshledal důvody, aby žádosti (podnětu) dovolatele sám vyhověl postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler