ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.656.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 656/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání podaném obviněným J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 140/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 48 T 10/2006, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 13. 4. 2006 kolem 06.00 hodin, před restaurací J., v podnapilém stavu po předchozí slovní i fyzické rozepři s R. Š., jej dvěma ranami napadl nožem do ramene a krku velkou silou, v úmyslu jej usmrtit a způsobil mu řeznou ránu na pravém rameni a bodnořeznou ránu krku vlevo, čímž došlo k přerušení vnitřní krční tepny, krční žíly a bloudivého nervu a na následky tohoto poranění poškozený na místě zemřel.“ Podle §219 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – 1 ks zavíracího nože zn. Smith §Wesson a 1 ks koženého pouzdra na nůž hnědé barvy. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost, aby uhradil poškozenému V. Š. částku 240.000,- Kč, poškozené M. Š. částku 251.251,50 Kč a poškozené V. T. částku 175.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 140/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 1. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým tato rozhodnutí napadl ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zejména zdůraznil, že se trestným činem vraždy necítí být vinným. Poté učinil vlastní rozbor důkazů provedených ve věci, přičemž na tomto základě dospěl k závěru, že existuje několik možností průběhu skutkového děje a tedy i vícero možností dovolatelova zavinění. V uvedené souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že předmětnou věc dostatečně neobjasnily a jednotlivé důkazy v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ hodnotily nikoli v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Podle přesvědčení dovolatele bylo celé řízení v jeho věci od počátku vedeno účelově v tom směru, aby byl uznán vinným trestným činem vraždy. V opačném případě by soudy totiž musely zjistit, že v úvahu přicházejí de facto jen dvě verze posuzovaného případu. Podle dovolatele první verze spočívá v tom, že jeho jednání bylo možno případně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti (§221 odst. 3 tr. zák.), popř. jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti (§224 odst. 1 tr. zák.). Tato prvá verze se podle dovolatele nabízela za situace, kdy byl poškozeným napaden teleskopickým obuškem či čímkoliv obdobným, a v předcházejícím konfliktu byl zbit i bez použití jakéhokoliv nástroje, jestliže by následné použití nože ze strany dovolatele bylo vybočením z mezí nutné obrany. Druhou verzí pak podle dovolatele je možnost jednání v nutné obraně (§13 tr. zák.), o které by svědčila skutečnost, že po bodné ráně do krku poškozeného již v odvracení útoku vůči své osobě nepokračoval, naopak snažil se poškozeného oživit. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že za nejpodstatnější je třeba považovat skutečnost, že v průběhu celého řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by jednal s úmyslem poškozeného usmrtit, a že i zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo dovozováno toliko hypoteticky. Pokud byl přesto uznán vinným trestným činem vraždy, došlo především k porušení zásady presumpce neviny, neboť žádný z orgánů činných v trestním řízení nezkoumal jinou alternativu průběhu skutkového děje a způsobu zavinění, než alternativu trestného činu vraždy.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 8 To 140/2006 ze dne 17. 1. 2007 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 10/2006 ze dne 25. 10. 2006 a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že podle skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, je zřejmé, že cílem obviněného (dovolatele) bylo vyvolat vzájemný konflikt s poškozeným. O skutečnosti, že byl obviněný (dovolatel) na vzájemné napadání připraven, pak podle státní zástupkyně svědčí to, že posléze na poškozeného zaútočil za použití zbraně (nože), který měl u sebe. Protože při konfliktu s poškozeným neutrpěl žádné pohmožděniny obličeje ani jinde, stěží lze přisvědčit jeho obhajobě, že se bránil nějakému razantnějšímu útoku ze strany poškozeného, údajně vedeného pomocí tyče (teleskopického obušku). Zjištěný skutkový stav věci je podle státní zástupkyně v daném případě mimo kriteria nutné obrany podle §13 tr. zák. O nutné obraně navíc nelze hovořit, pokud pachatel sám aktivně přispěje ke vzniku situace (konfliktu), za které zbraň použije. Ačkoliv soudy neučinily závěr o předem připravované vraždě, lze podle státní zástupkyně u obviněného (dovolatele) nepochybně dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Své vyjádření k dovolání obviněného shrnula státní zástupkyně tak, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování či poukazuje na jeho neúplnost a na tomto podkladě s odkazem na zásadu „in dubio pro reo“ činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To v plné míře platí pro námitky vztahující se k absenci protiprávnosti činu vzhledem k nutné obraně podle §13 tr. zák., neboť po vyhodnocení provedených důkazů soudy nezjistily žádné dovolatelem namítané skutkové okolnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že se obviněný (dovolatel) v rozhodnou dobu za pomoci inkriminovaného nože bránil fyzickému útoku vedenému poškozeným teleskopickým obuškem, popř. jiným způsobem na jeho osobu (viz zejména str. 12 rozsudku soudu prvního stupně a přiměřeně též str. 6 usnesení odvolacího soudu).
V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 12, 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkami, že si soudy dostatečně neujasnily formu dovolatelova zavinění, tj. zda jeho úmysl skutečně směřoval k usmrcení poškozeného, když sice úmyslně jednal, ale samotné usmrcení poškozeného jeho úmyslem zahrnuto nebylo. V takovém případě pak bylo podle dovolatele na místě uvažovat o mírnější právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. nebo podle §221 odst. 3 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Soud prvního stupně založil právní posouzení věci na zjištění, že obviněný (dovolatel) opakovaně zaútočil na poškozeného ostře nabroušeným nožem s délkou čepele cca 10 cm, přičemž kromě rozsáhlejší řezné rány pravé paže mu způsobil bodnořeznou ránu krku, jež bezprostředně vedla k jeho smrti. Podle soudu bylo pro posouzení otázky zavinění významné především to, že obviněný (dovolatel) vědomě vedl útok proti krku poškozeného, tedy části těla, o které je všeobecně známo, že jsou zde uloženy životně důležité orgány. O intenzitě útoku pak podle soudu svědčila především skutečnost, že čepel nože vnikla do krku poškozeného s takovou razancí (silou), že náraz výstupku na noži v místě přechodu jeho rukojeti a čepele zanechal na kůži krku svůj otisk (viz str. 8, 13 rozsudku). Podle soudu tak obviněný (dovolatel) „nejenže věděl, že svým jednáním může poškozenému přivodit smrt, což také způsobil, ale že uvedený následek způsobit chtěl“ (str. 13). Soud proto dovodil zavinění v úmyslu přímém (§4 písm. a/ tr. zák.), přičemž tuto skutečnost vtělil i do popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku („… v úmyslu jej usmrtit …“).
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 6, 7) je zřejmé, že i za stavu, kdy výše uvedenou argumentaci soudu prvního stupně v podstatě akceptoval, zároveň nedovodil, že ze způsobu útoku a okolností činu lze vzít jednoznačně za prokázáno, že obviněný (dovolatel) poškozeného usmrtit skutečně chtěl, tzn. že by jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a/ tr. zák. Odvolací soud při posuzování otázky zavinění přitom hodnotil nejen okolnosti útoku samotného, ale i chování obviněného (dovolatele) bezprostředně po činu, které podle odvolacího soudu nenasvědčovalo tomu, že by před tím jednal s jednoznačným záměrem (resp. úmyslem) směřujícím ke smrti poškozeného. Odvolací soud však současně na druhé straně nepochyboval o tom, že obviněný (dovolatel) znal parametry vlastní zbraně (speciálního nože), použité v daném případě proti neozbrojenému poškozenému opakovaně, a to způsobem a intenzitou, kdy musel být přinejmenším srozuměn i se způsobením smrtelného následku, k němuž také po zasažení krku poškozeného nakonec neodvratitelně došlo. Podle odvolacího soudu obviněný (dovolatel) jednal v daném případě v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Tato skutečnost zároveň neměla žádný dopad na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Proto odvolací soud neshledal důvod ani ke změně výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
Právní závěry odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správné a plně vystihující zjištěný skutkový stav věci. K námitkám dovolatele považuje Nejvyšší soud na tomto místě za potřebné zdůraznit, že u nepřímého úmyslu – kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje – se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný a jeho srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce. Správné pochopení těchto zásad je nezbytné pro stanovení hranice mezi úmyslným a nedbalostním (kulpózním) zaviněním. Odvolací soud v posuzovaném případě z takto vymezeného rámce nevybočil a nelze mu tedy vytknout, že jednání obviněného (dovolatele) nekvalifikoval jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., popř. ako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (nebo též podle §222 odst. 1 odst. 3 tr. zák.), kde úmyslné zavinění pachatele směřuje jen k újmě na zdraví a následek činu v podobě způsobení smrti je zahrnut toliko zaviněním z nedbalosti (§5 tr. zák.).
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě soudy obou stupňů rozhodovaly, umožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu je třeba považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatele, a to ani v relevantně uplatněné části dovolání, jakkoliv opodstatněnými.
Odvolací soud však pochybil v tom, že za situace, kdy zjištěný skutkový stav věci na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil s právním závěrem, že obviněný (dovolatel) spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nikoliv v úmyslu přímém, nýbrž v úmyslu nepřímém, současně neupravil vlastním postupem (§258 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř.) tzv. skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně tak, aby stávající popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, vyjadřující úmysl obviněného poškozeného zavraždit (tzn. přímý úmysl), byl výstižně formulován v souladu se skutkovým stavem, ze kterého ohledně méně závažné formy úmyslného zavinění (tzn. nepřímého úmyslu) odvolací soud vycházel. Tato vada však neměla dopad na právní posouzení skutku jako trestného vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu přitom neměla vliv ani na výrok o trestu, který byl v daném případě uložen pod polovinou zákonné trestní sazby a odvolací soud jej ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 7, 8 usnesení), a též ani na výrok o náhradě škody. Projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (především použitím jiné právní kvalifikace skutku), přičemž zkoumaná otázka nemá v daném případě zásadní význam ani po právní stránce.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolaní řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. D. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler