ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.685.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 685/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání podaném obviněným K. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 To 690/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 66/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 31 T 66/2005, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ad 1) výroku „dne 14. 4. 2003 v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v rámci havarijního pojištění vozidel podle pojistné smlouvy s Pojišťovnou Č. s., a. s., předložil tiskopis Oznámení pojistné události, který jako pojištěný subjekt vědomě vyplnil nepravdivými okolnostmi o samotné existenci, vzniku, průběhu a následcích dopravní nehody vozidla Opel Omega Caravan 2,5 TD, ze dne 14. 4. 2003 kolem 02.45 hodin, kdy zejména zamlčel tu rozhodnou skutečnost, že poškození vozidla vzniklo v důsledku nárazu automobilu do vzrostlého stromu při rychlosti kolem nejméně cca 30 km/hod., a jiným způsobem než uvedenou dopravní nehodou, následkem čehož mu bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 162.141,- Kč, když rozsahu skutečného poškození vozu odpovídá pojistné plnění pouze ve výši 13.457,- Kč, čímž společnosti Pojišťovna Č. s., a. s., (nyní K. p., a. s.), způsobil škodu ve výši nejméně 148.684,- Kč,“ a ad 2) výroku „dne 6. 6. 2003 v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v rámci havarijního pojištění vozidel dle pojistné smlouvy s Pojišťovnou Č. s., a. s., předložil tiskopis Oznámení pojistné události, který jako pojištěný subjekt vědomě vyplnil nepravdivými okolnostmi o samotné existenci, vzniku, průběhu a následcích dopravní nehody vozidla Opel Omega Caravan 2,5 TD, ze dne 3. 6. 2003 kolem 03.45 hodin, kdy zejména zamlčel tu rozhodnou skutečnost, že poškození vozidla vzniklo v důsledku nízké rychlosti ve výši cca 14 až 16 km/hod. a tedy jiným způsobem než uvedenou dopravní nehodou, následkem čehož mu bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 170.622,- Kč, čímž společnosti Pojišťovna Č. s., a. s., (nyní K. p., a. s.), způsobil škodu ve výši nejméně 170.622,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §250a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Za podmínek ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. soud současně rozhodl, že se obviněnému ukládá povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené K. p., a. s., částku 319.306,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 To 690/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 2. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující „proti všem jeho výrokům.“ Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že správnost (resp. nesprávnost) skutkových zjištění a jejich přezkum není důvodem dovolání. Zároveň však považoval za potřebné zdůraznit, že podle jeho názoru se oba soudy dostatečně nevypořádaly se závěry znaleckých posudků, zejména s tzv. oponentními znaleckými posudky. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení nevysvětlil, z jakého důvodu považuje posudek ústavu V. E., a. s., za spekulativní polemiku pracující s nepodloženými teoreticky možnými údaji, když ani závěry ústavu A. C. E. nejsou podle dovolatele postaveny na ohledání automobilu, ohledání míst dopravních nehod a dalších upřesňujících dokladů. Z tohoto hlediska se podle něj jeví napadené usnesení jako nepřezkoumatelné. Vedle nepřijatelnosti skutkových zjištění soudu pak dovolatel poukázal na to, že jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba spatřovat i ve výroku o náhradě škody. Podle dovolatele nevzaly soudy zřetel na skutečnost, že to byla sama pojišťovna, která prostřednictvím svých pracovníků prováděla oceňování škody, včetně stanovení výše pojistného plnění. Každá pojistná událost přitom procházela určitým standardním šetřením, kdy se mj. posuzovalo, zda plnění odpovídá skutkovému ději. Z toho podle dovolatele vyplývá, že by v případě trestního jednání pojištěného odpovídala pojišťovna přinejmenším v převážné míře. Z těchto důvodů pak nemůže obstát ani výrok soudu o náhradě škody, jestliže soudem nebyla zjišťována míra odpovědnosti pojišťovny podle její účasti a příčinná souvislost výměry stanoveného a vyplaceného pojistného plnění s jednáním dovolatele. Přitom šlo o okolnosti významné pro rozhodnutí o náhradě škody a bylo proto nezbytné je zjišťovat, což konečně stanoví i odpovídající předpisy civilního práva. Podle přesvědčení dovolatele však napadené rozhodnutí tyto zásady rozhodné pro stanovení výše škody zcela pomíjí. V projednávaném případě otázka náhrady škody přitom již přesáhla rámec trestního řízení a měla tak být řešena v řízení občanskoprávním. Z tohoto důvodu bylo třeba správně rozhodnout tak, že se poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolatel dále vyslovil názor, že v případě uložení peněžitého trestu mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Pokud totiž odvolací soud považoval za správné i uložení tohoto trestu, ačkoliv soud prvního stupně vůbec nezkoumal, zda to dovolují osobní a majetkové poměry obviněného (dovolatele), pak pochybil v tom, že si neujasnil otázku, zda takový trest je vůbec dobytný či nikoliv. Protože §54 odst. 1 tr. zák. stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, nelze toto ustanovení zákona podle dovolatele vykládat jiným způsobem než tak, že nezjistí-li soud dobytnost peněžitého trestu, nemůže tento trest uložit. K tíži dovolatele potom nemohlo být přičítáno, když podle odvolacího soudu se soudem nekomunikoval. Využití práva obviněného ve věci nevypovídat nemůže soud zprostit povinnosti, aby zjišťoval okolnosti nezbytné pro uložení peněžitého trestu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že škoda na majetku pojišťovny představovala rozdíl mezi částkou, kterou pojišťovna na základě nepravdivých údajů v oznámení pojistné události obviněnému (dovolateli) poskytla, a mezi pojistným plněním, odpovídajícím náhradě skutečně existující škody, způsobené jiným průběhem nehodového děje než obviněný (dovolatel) uváděl. Zjištěná výše škody v částce 319.306,- Kč v daném případě představuje částku, která byla obviněnému (dovolateli) vyplacena za škody, které ve skutečnosti na vozidle vůbec nevznikly. V tomto rozsahu pak bylo podle státní zástupkyně pojistné plnění neoprávněné, tj. vylákané obviněným (dovolatelem) na základě nepravdivých údajů o průběhu pojistné události. Jestliže obviněný založil své dovolání na namítaných odlišných skutkových okolnostech, než ze kterých soudy vycházely, a na nich pak následně založil vlastní právní názor, pak je podle státní zástupkyně zřejmé, že dovolatelovy námitky ve skutečnosti obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. To platí i pro námitky směřující proti výroku o trestu. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z konkrétně vymezených důvodů uvedených pod písmeny a) až l). V dovolání jsou však tvrzeny toliko pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, přičemž se dovolatel domáhá provádění důkazů dalších, popř. hodnotí jinak důkazy již provedené. Protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění nejsou podle státní zástupkyně v ustanovení §265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání uvedeny, ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný K. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ke kterým soud dospěl na základě postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě je uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem opírán výlučně o polemiku se správností skutkových závěrů soudů obou stupňů, jimž vytkl, že se dílem náležitě nevypořádaly s obsahem provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, a dílem neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí nejen o dovolatelově vině, ale též o trestu a o náhradě škody. S existencí takto namítaných vad pak dovolatel spojoval svůj názor o tom, že se napadené rozhodnutí zakládá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz zejména str. 2 až 5) a zároveň i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5 až 8) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci po zhodnocení jednotlivých důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní kvalifikaci skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. Tyto závěry soudy současně ve svých rozhodnutích v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Z rozhodnutí soudů je rovněž zřejmé, že podkladem pro rozhodování o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo zjištění, že obviněný (dovolatel) svým podvodným jednáním dosáhl toho, že mu na pojistném plnění bylo neoprávněně vyplaceno celkem 319.306,- Kč. Tato částka pak představovala škodu způsobenou trestným činem (zahrnutou do popisu skutku), přičemž o povinnosti obviněného (dovolatele) k její náhradě byl soud v adhezním řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 věta druhá tr. ř. povinen rozhodnout. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že názor dovolatele vyslovený k případné odpovědnosti či spoluodpovědnosti pojišťovny za způsobenou škodu (tj. její eventuální pochybení při stanovení výše pojistného plnění) a o nutnosti doplnit v tomto směru dokazování, byl v daném případě uplatněn pouze v hypotetické rovině a navíc stojí zcela mimo rámec skutkových závěrů soudu. Jestliže existence či neexistence „pojistných událostí“ uplatňovaných obviněným (dovolatelem) byla předmětem poměrně obsáhlého a složitého dokazování, pak u pracovníků pojišťovny používajících standardní pracovní postupy, by sotva bylo možno spatřovat jakkoliv míru namítané spoluodpovědnosti vůči následku vzniklého z trestného činu pojistného podvodu spáchaného dovolatelem.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil převážně na procesním a nikoli hmotně právním základě. Proto jeho námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud dovolání zčásti směřuje též i proti odůvodnění usnesení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nelze je v této části považovat za přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř. per analogiam).
K dovolání obviněného je současně třeba poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Výše uvedené zásady je ovšem současně třeba posuzovat i z hlediska aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04), v níž bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz výše) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud dovolatel namítl, že mu byl uložen peněžitý trest, přestože uložení takového druhu trestu zákon v jeho případě nepřipouštěl, jde z hlediska tohoto dalšího uplatněného dovolacího důvodu o námitku právně relevantní. Při posuzování opodstatněnosti této části dovolacích námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba uvést, že peněžitý trest patří mezi druhy trestů vyjmenované v ustanovení §27 tr. zák., které lze uložit za spáchané trestné činy. Podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře od 2000 Kč do 5 000 000 Kč může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Bez podmínek §53 odst. 1 tr. zák. může být peněžitý trest uložen mj. pouze v případě, že to trestní zákon ve zvláštní části dovoluje (§53 odst. 2 písm. a/ tr. zák.). Podle §54 odst. 1 tr. zák. soud při výměře peněžitého trestu přihlédne k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány nyní projednávaný případ, pak z ustanovení §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným, vyplývá, že pachatele trestného činu pojistného podvodu v uvedené kvalifikované skutkové podstatě lze potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. V případě obviněného (dovolatele) soudy zároveň zjistily, že úmyslnou trestnou činností získal majetkový prospěch (srov. §53 odst. 1 tr. zák.). Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Pokud dovolatel s odkazem na ustanovení §54 odst. 1 tr. zák. poukázal na to, že soud mu peněžitý trest uložit neměl, jestliže před tím nezjistil jeho osobní a majetkové poměry ve vztahu k dobytnosti (resp. nedobytnosti) tohoto trestu, jde o námitku primárně směřující do oblasti provádění a hodnocení důkazů, neboť dovolatel v podstatě polemizuje s tím, zda skutkový stav věci týkající se druhu a výměry trestu, vůbec uložení peněžitého trestu v jeho případě dovoloval. S těmito námitkami se ve svém rozhodnutí stručně vypořádal již odvolací soud (viz str. 5 napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud k tomu dodává, že funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch pachatele. Podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) svou trestnou činností dosáhl toho, že mu bylo opakovaně vyplaceno pojistné plnění, na které ve skutečnosti neměl nárok, a to v celkové výši 319. 306,- Kč. Tato částka pak představovala jeho majetkový prospěch ze spáchaného trestného činu. Uložený peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč přitom představuje necelou třetinu podvodně vylákaného pojistného plnění. Za těchto okolností pak nelze soudům vytýkat, že i přes tuto skutečnost měly o dobytnosti peněžitého trestu nadále pochybovat a vzhledem k ustanovení §54 odst. 1 tr. zák. osobní a majetkové poměry obviněného (dovolatele) objasňovat prováděním dalších důkazů.
Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud neshledal jakkoliv opodstatněným ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného K. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 20. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler