ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.897.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 897/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. J. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 61 To 42/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 24/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 16 T 24/2005, byl obviněný Ing. J. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „koncem srpna 2002 v P., jako výrobně technický náměstek ředitele divize 3, společnosti E. K., a. s., odpovědný za přípravu a operativní řízení výroby provozu divize včetně kontroly svých podřízených v titulu uzavřené manažerské smlouvy ze dne 14. 4. 2000, dal pokyn stavbyvedoucímu D. V. k zahájení výkopových prací v souvislosti s výstavbou stavby administrativního skladového centra v P., aniž před tím zajistil nebo dal pokyn k ověření skutečného položení plynového potrubí na staveništi a inicioval v předpracování projektové dokumentace tak, aby odpovídala nově zjištěným skutečnostem, přestože věděl, z důvodu své přítomnosti na staveništi a na jednání o předání staveniště ze dne 16. 4. 2002, že v objektu určeném k pozdější demolici, který se nacházel v blízkosti výkopových prací, kde se nachází rozvod plynového potrubí, a hlavní přívod plynu až pod odpojení plynoměru je pod tlakem a rovněž věděl, že v koordinační dokumentaci – výkresu a další projektové dokumentaci není plynové potrubí v tomto místě zakresleno, tedy, že na staveništi nesouhlasí projektová dokumentace s faktickým stavem, čímž porušil své povinnosti vyplývající z jeho funkce, dílem nejméně z ustanovení §4/1, §17/4 a §18/2 vyhlášky č. 324/90 Českého úřadu bezpečnosti práce o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, následně D. V., který byl již pravomocně odsouzen, jako stavbyvedoucí dal pokyn bagristovi k provádění výkopových prací, aniž tuto skutečnost ohlásil ve lhůtě 7 dní předem P. p., a. s., a nepožádal o vytyčení plynovodu, kdy při výkopových pracech došlo dne 5. 9. 2002 kolem 17.00 hodiny k narušení plynového potrubí a přestože byl v místě cítit plyn, D. V. tento únik a nehodu, o které věděl, neohlásil ihned provozovateli sítě, ale nechal potrubí pouze zabandážovat igelitovou fólií a narušení plynového potrubí ohlásil až 6. 9. 2002 v 6.40 hodin, čímž porušil dílem své povinnosti vyplývající z jeho funkce dílem z ustanovení nejméně §4 odst. 1 a §8 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 ČÚBP, v důsledku kteréhož jednání obou obžalovaných došlo k následnému výbuchu plynu a požáru v prostoru přízemní budovy, která sloužila jako šatna a kanceláře, při kterém byli v důsledku porušení povinností obžalovaných zraněni J. P., který utrpěl povrchovou popáleninu na temeni hlavy II. stupně, M. P., který utrpěl popáleniny obličeje I. stupně, popáleninu temene hlavy III. stupně, popáleninu levé ruky II. stupně, kteréžto zranění ho omezilo v jeho obvyklém způsobu života na dobu od 6. 9. 2002 do 20. 10. 2002, F. J., který utrpěl hluboké popáleniny hlavy, krku, zad a obou horních končetin II. až III. stupně, doprovázené inhalačním traumatem, kteréžto zranění bezprostředně ohrožovala život poškozeného a vedlo k trvalým následkům v podobě poruchy úchopové funkce prstů obou rukou lehkého stupně a dále k rozsáhlým hypertrofickým jizvám horních končetin a rukou, rozsáhlým plošným jizvám trupu a dolních končetin a pracovní neschopnosti po dobu 9 měsíců, V. G., který utrpěl povrchové popáleniny I. a II. stupně obličeje krku, obou předloktí, obou rukou, obou stehen a bérců, kteréhož to zranění omezilo v jeho obvyklém způsobu života na dobu od 6. 9. 2002 do 1. 3. 2003.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 61 To 42/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 3. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno spatřovat v tom, že odvolací soud přes výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru, že dovolatel škodlivý následek způsobil z nedbalosti a porušil důležité povinnosti uložené mu zákonem. Podle dovolatelova názoru však v trestním řízení byla prokázána konkrétní povinnost a odpovědnost jiných subjektů podílejících se na stavebním díle, především pak bylo prokázáno, že těžiště povinností souvisejících se stavební činností, a to zejména v přípravné fázi stavby, je zákonnými normami uloženo stavebníkovi, resp. navrhovateli stavby, a nikoliv zhotoviteli. Konkrétní povinnosti stavebníka byly pak zakotveny v tehdy účinném zákoně č. 50/1976 Sb., vyhlášce Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., vyhlášce Českého úřadu bezpečnosti práce č. 324/1990 Sb., ve vnitropodnikové směrnici TOP č. 2/99 a konečně vyplývají i ze zápisů z kontrolních dnů projektové přípravy. Dovolatel pak s odkazem na příslušná ustanovení citovaných právních norem a na obsah zápisů z kontrolních dnů projektové přípravy provedl obšírný vlastní rozbor výsledků dokazování ve vztahu k jeho údajně porušeným povinnostem, a na tomto základě sám dovodil, které skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci (z hlediska odpovědnosti jednotlivých subjektů) bylo nutno vzít za prokázáno, které nikoliv. Dovolatel zároveň neshledal důvody pro to, aby byl činěn trestně odpovědným za způsobený následek.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 61 To 42/2007, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující. Dále navrhl, aby poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v posuzované věci se soudy s veškerými námitkami obviněného přesvědčivě a logicky vypořádaly a své hodnotící úvahy podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný (dovolatel) jako výrobně technický náměstek měl k provádění stavebních prací nejužší vztah a byl to právě on, kdo činil strategická rozhodnutí, včetně rozhodnutí o zahájení výkopových prací. Přitom při předání staveniště dne 16. 4. 2002 byl stavebníkem upozorněn, že do objektu vede tzv. živý přívod plynu, který je až po odpojený plynoměr pod tlakem. Provedeným dokazováním bylo současně zjištěno, že obviněný (dovolatel) věděl o existenci vedení tzv. živého plynu, byť existovaly nejasnosti o skutečném uložení plynového potrubí. Jeho povinností proto bylo zajistit podmínky pro výkon bezpečné práce, a pokud tak neučinil a došlo k události popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak jeho jednání naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle názoru státního zástupce netrpí napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr ř. není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo ovšem opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz zejména str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 7 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají ty námitky dovolatele, které představují polemiku s tím, které skutečnosti podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplynuly, a ke kterým soudy k jeho tíži nepřihlížely. Dovolatel se totiž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a s touto skutkovou revizí pak spojoval namítané jiné neprávné hmotně právní posouzení věci. Shora uvedený dovolací důvod byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkami, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu odpovědnost jiných subjektů za způsobený následek a nevyhodnotily ji ve vztahu k jeho případné vlastní odpovědnosti, resp. nedostatku této odpovědnosti z hlediska vzniklého následku.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. přiměřeně např. R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.). Zejména u nedbalostních trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnosti, které rovněž spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby (subjektu). Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto zásady aplikovány na posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy vycházely ze zjištění, že jednou z významných příčin v rozsudku popsané události, spočívající v poškození plynového vedení a následné explozi plynu, bylo to, že obviněný (dovolatel) z titulu své funkce výrobně technického náměstka mj. nedodržel podmínky k zajištění bezpečnosti práce, neboť si náležitě neověřil uložení inženýrských sítí na budoucím staveništi. Přestože byl výslovně upozorněn na existenci plynového potrubí, jehož část se měla nacházet pod tlakem (tzv. živý plyn) a byly mu známy nejasnosti ohledně vedení plynu, včetně toho, že faktický stav na staveništi neodpovídá projektové dokumentaci, neučinil odpovídající opatření nutná k předcházení škodám na zdraví či majetku, ač k tomu byl ze své funkce podle příslušných právních předpisů povinen, a za této situace dal pokyn k zahájení a provádění stavebních prací (k tomu viz v podrobnostech str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, 5, 6 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že v daném případě jednání obviněného nebylo jedinou příčinou způsobeného následku, a že se na jeho vzniku různou měrou podílely i další subjekty. V uvedené souvislosti je zmiňován především přístup společnosti P. p., a. s., která podle soudu věděla o změněné situaci v rozvodu plynu i o tom, že na inkriminovaném místě probíhá stavba. Přesto tato společnost pasivně vyčkávala, až ji někdo před zahájením prací požádá o nově změněné vyjádření (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Na vzniku následku se svým jednáním spočívajícím v zaviněném porušení jeho povinností podílel rovněž stavbyvedoucí D. V., který byl rovněž trestně stíhán, a proti němuž trestní řízení skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Odvolací soud zároveň správně dovodil a ve svém rozhodnutí rozvedl, proč ani výše zmiňované skutečnosti nemohly obviněného (dovolatele) zbavit spoluodpovědnosti za způsobený následek.
Vývoj příčinné souvislosti je přitom zahrnut i nedbalostním zaviněním dovolatele (§5 tr. zák.), protože podle zjištění soudů znal všechny rozhodné skutečnosti, a přesto v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z jeho funkce a uloženými mu právními předpisy, neprovedl nutná opatření, jež mohla zabránit tomu, aby došlo k poškození inkriminovaného plynového potrubí, a tedy i k případné explozi plynu se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Za těchto okolností lze pak důvodně dospět k závěru o dovolatelově zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě rozhodoval soud prvního stupně a následně i odvolací soud, umožňoval v dovolatelově případě právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatele, a to ani v relevantně uplatněné části dovolání, jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného Ing. J. C. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler