ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1313.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1313/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) M. K., a b) O. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti G. P. a.s., o zaplacení 1,125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 49/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 16. září 2005, č.j. 35 Co 256/2005-71, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č.j. 20 C 49/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům částku 1,125.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že druhý žalobce jako pojistitel a zároveň pojištěný uzavřel dne 19.12.2000 se žalovanou pojistnou smlouvu č. 0903472090, jejímž předmětem bylo pojištění nemovitosti v ulici K., obec K. Pojištěna byla obytná budova, u níž byla dohodnuta pojistná částka 22,500.000,- Kč a dále restaurace u níž pojistná částka činila 3,400.000,- Kč. Celková pojistná částka těchto budov byla stanovena na 25,900.000,- Kč. Dne 3.8.2001 došlo k pojistné události – uvolnění opěrné zdi budovy restaurace a k sesutí zeminy a zavodnění zeminy za zdí. Žalovaná uhradila žalobcům v souvislosti s touto pojistnou událostí částku 1,000.000,- Kč (kterou žalobci nečiní spornou) podle článku 7.2.5 Smluvních ujednání Reality 2000 (dále jen „SUR 2000“) a podle článku 6 týchž ujednání a čl. 4 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění budov zaplatila žalobcům částku 170.000,- Kč (pojištěné náklady na vyklizení, bourání /stržení/, odvracení nebo zmírnění škody), což představuje 5 % z příslušné pojistné částky 3,400.000,- Kč (t.j. z pojistné částky poškozené budovy restaurace). Požadavek žalobců, aby pojistné plnění za náklady bylo vypočteno z celkové pojistné částky 25,900.000,- Kč, zahrnující i pojistnou částku obytné budovy, neshledal soud prvního stupně důvodným. Z pojistné smlouvy vyplývá, že u každé pojištěné budovy byla stanovena samostatná pojistná částka (konkrétně u restaurace 3,400.000,- Kč). Podle čl. 6 SUR 2000 se příslušnou pojistnou částkou rozumí pojistná částka konkrétní pojištěné nemovitosti, tj. právě nemovitosti, která byla pojistnou událostí dotčena. Nelze proto vycházet z celkové ceny všech v pojistné smlouvě uvedených nemovitostí, tedy i pojistnou událostí nedotčených.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2005,
č.j. 35 Co 256/2005-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně i s jeho výkladem článku 6 SUR 2000, konkrétně vycházejícím ze slovního spojení „příslušné pojistné částky“. Zatímco žalobci za tuto částku považují hodnotu obou pojištěných budov v celkové výši 25,900.000,- Kč, ze které by se měly vypočíst pojištěné náklady ve výši maximálně 5 %, odvolací soud jí rozumí pojistnou částku konkrétní pojištěné a zároveň poškozené nemovitosti, neboť uvedený článek se zabývá způsobem výpočtu pojištěných nákladů, které mají být vynaloženy v souvislosti s odstraňováním škody na pojištěné nemovitosti. Z pojistné smlouvy přitom vyplývá, že pojištěny byly dvě budovy, u každé je uvedena pojistná částka. Součet těchto dvou pojistných částek tvoří celkovou pojistnou částku. V článku 6 SUR 2000 se však výslovně uvádí „příslušná“ pojistná částka, není použit pojem „celková“ pojistná částka. Odvolací soud posoudil toto ujednání jako dostatečně určité a srozumitelné. Nepřisvědčil ani výkladu žalobců týkajícímu se pojmu „příslušná pojistná částka“ v návaznosti na další pojištění sjednaná předmětnou pojistnou smlouvou. Uvedený výklad nemá oporu v textu pojistné smlouvy ani v pojistných podmínkách. Pojištěné náklady nejsou v žádné návaznosti na další pojištění sjednaná uvedenou pojistnou smlouvou (pojištění pro případ přerušení provozu, pojištění odpovědnosti). Článek 6 citovaných ujednání umožňuje zvýšení limitu pojistného plnění nad 5 % příslušné pojistné částky, a to individuálně v pojistné smlouvě. Rozsah plnění z tohoto titulu je tedy závislý na rozhodnutí pojistníka při uzavírání smlouvy.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne
8. listopadu 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23. prosince 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvádějí, že výklad odvolacího soudu, co je v konkrétním případě pojistná částka, je stejně tak logický, jako jimi podaný výklad tohoto pojmu. Odkazují v této souvislosti na právní názor zaujatý Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, že při výkladu právního úkonu je v případě spornosti třeba
ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku zkoumat i vůli jednajících osob. Odvolací soud to však neučinil, nevzal v úvahu dopis pana P. H. ze dne 19.11.2002, který v zastoupení žalované p. a jejím jménem uzavíral předmětnou pojistnou smlouvu se žalobci, v němž jmenovaný zastává stejný názor na horní limit pojistného plnění za náklady jako žalobci. Odvolací soud tak ponechal bez povšimnutí, že skutečná vůle osoby, jednající za žalovanou při uzavírání smlouvy, byla v otázce limitu pojistného plnění za náklady ve shodě s tím, jak tento limit chápou žalobci. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla jeho odmítnutí, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném
do 31. března 2005.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak obsah tohoto podání naznačuje i současné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §242a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by správnost úvah odvolacího soudu zpochybnila.
Zanechává-li projev vůle pochybnosti o tom, co bylo smluveno, přichází v úvahu výklad pomocí §35 odst. 2 o.z., podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (obdobně viz. dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002, sp.zn. 25 Cdo 1116/2001). V souzené věci o případ takové nejasnosti nejde. Dovolatelé se mýlí, pokud odkazují na dopis pana P. H. ze dne 19. listopadu 2002, kdy současně zdůrazňují, že jmenovaný uzavíral předmětnou pojistnou smlouvu v zastoupení žalované, přičemž zaujal týž názor na horní limit pojistného plnění
za náklady jako oni. Již soud prvního stupně totiž konstatoval, že uvedený dopis adresovaný žalované (v němž nesouhlasí s výší pojistného plnění představovaného částkou 170.000,- Kč, přičemž uvádí, že pojistnou částkou pro soubor pojištěných budov, které jsou předmětem pojištění na adrese uvedené v dotčené pojistné smlouvě, je částka 25,900.000,-Kč a nikoliv 3,400.000,- Kč), sepsal jako zplnomocněný makléř.
Podle ustanovení §2 písm. h) zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. března 2004 (t.j. do účinnosti novely provedené zákonem č. 39/2004 Sb.), je třeba pojišťovacím nebo zajišťovacím makléřem rozumět právnickou nebo fyzickou osobu, která provádí zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví na základě smlouvy s osobou, která má zájem o uzavření pojistné nebo zajišťovací smlouvy. Z citovaného ustanovení je tak zřejmé, že pojišťovací makléř je na základě příslušné smlouvy povolán jednat za osobu, která má zájem o uzavření pojistné smlouvy, takže jej nelze identifikovat s plněním úkolů pro příslušnou pojišťovnu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, č.j.
30 Cdo 3439/2006-93).
Nelze proto uzavřít, že by pojišťovací makléř pracoval (resp. vůbec mohl pracovat) v daném případě pro žalovanou. Pokud se tedy vyslovoval k výkladu dané pojistné smlouvy, nelze dovozovat, že tak činil za žalovanou, resp. případně, že tím naznačoval vůli žalované.
Napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, proto nelze za popsané situace s ohledem na obsah dovolání považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu