ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1571.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1571/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) Ing. P. M., a b) A. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) O. P., 2) Ing. J. M., 3) Ing. B. Z., a 4) A. V., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, nahrazení projevu vůle, případně o zaplacení částky 220.730,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 144/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005, č. j. 12 Co 664/2004 - 96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 Co 664/2004 - 96,
ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne
15. 6. 2004, č. j. 5 C 144/2002 - 45, o zamítnutí žaloby o určení, „že první žalovaná je vlastnicí pozemků p. č. 597/22 o výměře 62 m2 ostatní plocha neplodná půda a
p. č. 597/23 o výměře 582 m2 ostatní plocha neplodná půda, zapsaných dosud na listu vlastnictví č. 382 pro obec P. a k. ú. V., vedeno u K. ú. pro V., katastrální území T.“, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po změně žaloby soudem připuštěné domáhali, aby bylo určeno, že „vlastníkem pozemků p. č. 597/22 o výměře 62 m2 ostatní plocha neplodná půda a p. č. 597/23 o výměře 582 m2 ostatní plocha neplodná půda, zapsaných dosud na listu vlastnictví č. 382 pro obec P. a k. ú. V., vedeno u K. ú. pro V., katastrální území T., je O. P., “, dále, aby „soud žalované uložil povinnost dnem právní moci tohoto rozsudku uzavřít s oběma žalobci smlouvu o převodu nemovitostí ve znění uvedeném
v návrhu na rozšíření žaloby, přičemž uložení povinnosti k prohlášení vůle první žalované směřující k uzavření této smlouvy nahrazuje toto prohlášení,“ eventuálně aby, „žalovaným byla uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit oběma žalobcům jako oprávněným společně a nerozdílně částku 220.730,60 Kč s 10 % úroky
z prodlení od 21. 5. 2002 do zaplacení“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že
za neplatnou považují kupní smlouvu ze dne 21. 5. 2000 o převodu předmětných pozemků uzavřenou mezi první žalovanou jako prodávající a žalovanými 2) až 4) jako kupujícími do jejich podílového spoluvlastnictví z důvodu, že byla uzavřena jen starostkou obce a zastupitelstvo obce neučinilo projev směřující k uzavření této smlouvy. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnili tvrzením, že stav vytvořený touto smlouvou znamená znehodnocení jejich dlouholetého úsilí a nákladů při budování jejich rekreační chaty a jejího okolí, která se nachází v bezprostřední blízkosti předmětných pozemků sousedících s nemovitostmi žalobců, a tedy úmyslné znemožnění výkonu jejich vlastnického práva. Mají za to, že vyhověním určovací žalobě by se obnovil dřívější stav, kdy předmětné pozemky byly veřejným prostranstvím, a zbavilo by je šikany ze strany žalovaných 2) až 4), kteří jako základ pro své útoky vůči nim využívají tvrzeného spoluvlastnictví, a současně by žalobcům i první žalované umožnilo respektovat jejich dlouholetý zájem o koupi předmětných pozemků a realizovat rozhodnutí zastupitelstva obce z let 1997-1998
o prodeji pozemků kolem chat jednotlivým chatařům a koupí pozemků by byl odstraněn zdroj prakticky všech konfliktních situací mezi žalobci a žalovanými. Požadavek na uzavření kupní smlouvy dovozují z rozhodnutí zastupitelstva první žalované ze dne
5. 10. 1998, jímž bylo rozhodnuto, že pozemky tvořící okolí jednotlivých rekreačních chat v chatové oblasti V. budou chatařům prodány za cenu 50,- Kč za m2, přičemž
z tohoto rozhodnutí nebyla stanovena žádná výjimka.
Okresní soud v Třebíči po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne
15. 6. 2004, č. j. 15 C 144/2002 - 45, žalobu o určení i žalobu o uložení povinnosti první žalované uzavřít se žalobci kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům zamítl, žalobu, aby „žalovaným byla uložena povinnost rukou společnou
a nerozdílnou zaplatit oběma žalobcům jako oprávněným společně a nerozdílně částku 220.730,60 Kč s 10 % úroky z prodlení od 21. 5. 2002 do zaplacení“, vyloučil
k samostatnému projednání a rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobci jsou ve společném jmění manželů spoluvlastníky rekreační chaty evid. č. 30 postavené na pozemku st. p. č. 181 a pozemků st. p. č. 181, p. č. 597/10, zapsaných na LV č. 183 pro obec P. a k. ú. V., přičemž tato chata je součástí chatové kolonie, ve které mají chaty rovněž žalovaní 2) až 4). Předmětné pozemky sousedící s nemovitostmi žalobců převedla první žalovaná kupní smlouvou ze dne 21. 5. 2000 do podílového spoluvlastnictví žalovaných 2) až 4) a na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva. Na těchto pozemcích žalobci provedli terénní úpravy, vysadili živý plot a zhotovili chodník
z kruhových výsečí a okapní chodník. Soud prvního stupně především nepřisvědčil námitce žalovaných 2) až 4), že projednání a rozhodnutí dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne
19. 10. 2000, č. j. 11 C 544/2000 - 72, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne
21. 5. 2000 a dále návrhy žalobců na nařízení předběžných opatření, soud rozhodoval o jiném žalobním petitu, než v daném řízení. Dále dovodil, že žalobci nemají
ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, neboť nebyli účastníky kupní smlouvy ze dne 21. 5. 2000 uzavřené mezi první žalovanou jako prodávající a žalovanými 2) až 4) jako kupujícími, a uzavřením této kupní smlouvy nebylo ohroženo žádné jejich právo ani se jejich právní postavení nestalo nejistým. Žalobci totiž žádné právo ze zákona na koupi předmětných pozemků od první žalované nemají, a takové právo nevyplývá ani ze smlouvy, protože smlouvu o budoucí kupní smlouvě s první žalovanou neuzavřeli. Jen pro úplnost okresní soud uvedl, že předmětnou kupní smlouvu nepovažuje
za neplatnou, neboť členové zastupitelstva první žalované písemně potvrdili, že starostka obce jimi byla pověřena prodejem pozemků v chatové oblasti v k. ú. V.
a na schůzích zastupitelstva byli pravidelně informováni „o všem podstatném“. Nelze proto dovodit, že by starostka obce při uzavírání kupní smlouvy se žalovanými 2) až 4) neprojevila vůli zastupitelstva obce. Uzavřená kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod či s ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť prodejem pozemků první žalovaná nezneužila své vlastnictví na újmu práv žalobců, nehledě na to, že ust. §3 odst. 1 obč. zák. na právní vztah mezi účastníky vůbec nedopadá, stejně jako ust. §3 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k těmto závěrům soud prvního stupně zamítl i žalobu na nahrazení projevu vůle první žalované uzavřít se žalobci kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, neboť první žalovaná již není vlastníkem předmětných pozemků, a nemůže proto uzavřít právní úkon, kterým by tyto pozemky převedla do společného jmění žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j.
12 Co 664/2004 - 96, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobci nemají na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Nad rámec podle něj přiléhavé argumentace použité v rozsudku soudu prvního stupně dále krajský soud uvedl, že v daném případě by vyhovění určovací žalobě zlepšení právního postavení žalobcům nepřineslo a sledovaného cíle by nedosáhli, neboť je zcela na vůli první žalované, jak a zda vůbec by s předmětem svého vlastnictví dále disponovala, a jejich tvrzení, že vlastnictví první žalované by pro ně bylo výhodnější než vlastnictví žalovaných, není způsobilé existenci naléhavého právního zájmu založit. Správné je i rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle, když v řízení nebylo žalobci tvrzeno ani prokázáno, že by mezi nimi byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, která by mohla důvodnost uplatněného návrhu zakládat, a prokázán nebyl ani jiný právní důvod k založení takové povinnosti, neboť vůle první žalované prodat vlastníkům chat pozemky, jak o tom bylo rozhodnuto zastupitelstvem první žalované dne 5. 10. 1998, nebyla vůči žalobcům nikdy v konkrétní podobě projevena. S ohledem na neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení se krajský soud nezabýval jejich věcnou argumentací o neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovaní 2) až 4).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených
v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Mají za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že
na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c)
o. s. ř. z důvodu, že nebyli účastníky předmětné kupní smlouvy, a v této souvislosti odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 797/2000
a sp. zn. Cdon 1690/97), podle níž naléhavý právní zájem na určovací žalobě může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy. Jsou přesvědčeni o tom, že vyhovění určovací žalobě by pro ně mělo příznivý dopad, neboť obnovení vlastnictví první žalované
k předmětným pozemkům by je uchránilo před cílenými útoky a omezování jejich právního postavení, kterému jsou ze strany žalovaných 2) až 4) vystavováni, když je jim znemožněno užívat jejich nemovitosti a vykonávat k nim vlastnické právo. Poukazují na to, že o koupi předmětných pozemků měli od počátku zájem, což opakovaně ve vztahu k první žalované projevovali, přesto však jim ke koupi nebyla dána možnost, neboť záměr obce o prodeji pozemků nebyl zveřejněn a žalobci se tudíž
k němu nemohli vyjádřit a předložit svoji nabídku. Dále namítají, že přestože rozhodnutím zastupitelstva obce ze dne 5. 10. 1998 bylo schváleno, že pozemky budou prodány vlastníkům rekreačních chat, rozhodla starostka obce v roce 2000 o jejich prodeji žalovaným 2) až 4) a dne 21. 5. 2000 s nimi uzavřela předmětnou kupní smlouvu, aniž by o tomto majetkoprávním úkonu obce předem rozhodlo obecní zastupitelstvo podle zák. č. 367/1990 Sb., což vyplývá i z prohlášení člena tohoto zastupitelstva pana A. Š. ze dne 6. 12. 2005. Dne 2. 5. 2000 starostka obce spolu se S. ú. B. prohlásila, že obec odprodá pozemky jednotlivým vlastníkům chat podle návrhu na rozdělení pozemků vypracovaném firmou G. a odsouhlaseného zastupitelstvem obce a S. ú. B. dne 3. 9. 1999, v němž byly přesně označené oddělené pozemky pro žalobce. Do té doby tedy obec činila veškeré úkony směřující k prodeji pozemků žalobcům, avšak dne 4. 5. 2000 ověřil S. ú. B. jiný geometrický plán na rozdělení pozemků, neodsouhlasený zastupitelstvem, nevyvěšený na úřední desce, na základě kterého došlo k neoprávněnému odprodeji předmětných pozemků. Zcela v rozporu se zákonem je i skutečnost, že neexistuje rozhodnutí zastupitelstva o převodu předmětných pozemků a dodatečné vyjádření zastupitelstva obce takovým rozhodnutím není; starostka obce proto nemohla uzavřít kupní smlouvu bez platného předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 a IV. ÚS 576/2000), neboť takové rozhodnutí je nutno považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Kromě toho ve smyslu ust. §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění v době uzavření kupní smlouvy, měl být záměr obce o převodu nemovitého majetku vhodným způsobem v obci zveřejněn nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k němu mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky, což se v daném případě nestalo, a žalobci tak jako potencionální zájemci o koupi pozemků byli zkráceni na svých právech (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97), neboť neměli možnost vyjádřit se
k záměru obce a předložit svou nabídku. Ze všech těchto důvodů považují žalobci předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona č. 367/1990 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 1659/97), jmenovitě jeho ustanovení §36a odst. 4 a §40, když poslední schůze zastupitelstva obce před podpisem smlouvy se konala dne 28. 4. 2000, avšak program této schůze byl vyvěšen na úřední desce až 6. 5. 2000 bez toho, že by obsahoval návrh na odprodej předmětných pozemků. Navíc je nutné, aby se dané předchozí rozhodnutí obecního zastupitelstva k převodu pozemků vztahovalo ke konkrétně určeným pozemkům, subjektům kupní smlouvy a výši kupní ceny. Paušálně znějící dodatečné vyjádření zastupitelstva první žalované tyto náležitosti nesplňuje, neboť absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být zhojena dodatečným schválením orgánu obce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1829/2002). Soudům obou stupňů dále dovolatelé vytýkají, že nepřihlédly k jim tvrzeným skutečnostem, že neprovedly navržené důkazy a že tak náležitě nezjistily skutkový stav věci. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním závěrem soudů obou stupňů, že žalobci nemají naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, poukázali na to, že žalobci se sami vzdali svých práv tím, že nabídku obce P. předmětné pozemky koupit odmítli, a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí určovací žaloby, bylo podáno včas, osobami k tomuto oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí určovací žaloby, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda občan, který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem
o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyla uzavřena po předchozím souhlasu zastupitelstva obce, má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že obec je vlastníkem těchto nemovitostí. Vzhledem k tomu, že tuto procesní otázku dovolací soud dosud neřešil a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl
k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž dovolatelé poukazují v dovolání, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad
na její právní postavení“. Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že „aktivně legitimován
k žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související.
Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným účinkům“.
Podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jak platilo v rozhodném znění (tj. k datu před a v době, kdy byla uzavřena sporná kupní smlouva) obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů
před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky (odst. 4 tohoto ustanovení).
Ustálená Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěla k závěru, že rozhodnutí obecního zastupitelstva (nebo obecní rady) podle citovaného ustanovení zákona o obcích o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis) a že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Protože převod nemovitých věcí je právním úkonem v majetkoprávní věci, který spadá do pravomoci obecního zastupitelstva [§36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích], není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města) takový právní úkon učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí.
Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je (pro obcházení zákona ve smyslu §39 obč. zák.) absolutně neplatná.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva
o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem
o koupi, je neplatná [§80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět), typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce sice byl odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu) samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku)“.
V posuzovaném případě se žalobci domáhají určení, že první žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že za neplatnou považují kupní smlouvu uzavřenou mezi první žalovanou a žalovanými 2) a 4) o převodu těchto nemovitostí, neboť byla uzavřena starostkou obce bez předchozího souhlasu zastupitelstva obce.
Jestliže v dané věci žalobci tvrdí, že projevili zájem o koupi předmětných pozemků
z majetku obce, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti jejich nemovitostí, a že první žalovaná o prodeji těchto pozemků na základě rozhodnutí zastupitelstva obce ze dne 5. 10. 1998 s nimi již předběžně jednala, pak by mohli mít naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaná je vlastnicí těchto nemovitostí tehdy, byla-li by kupní smlouva ze dne 21. 5. 2000 uzavřená mezi první žalobkyní a žalovanými 2) až 4) absolutně neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu zastupitelstva obce, neboť v takovém případě by první žalovaná vyhlásila nové nabídkové řízení o prodeji předmětných pozemků, jehož by se žalobci jako zájemci o koupi těchto pozemků mohli zúčastnit.
Není tudíž správný právní závěr odvolacího soudu, že neexistence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení je dána proto, že nebyli účastníky sporné kupní smlouvy, a že by vyhovění určovací žalobě nemohlo mít příznivý dopad
na jejich právní postavení. Krajskému soudu je nutno vytknout, že nevycházel
z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, a že se otázkou platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 5. 2000 při svém rozhodnutí nezabýval a správnost názoru soudu prvního stupně v tomto směru nepřezkoumal, ačkoliv s ním žalobci v podaném odvolání nesouhlasili.
K námitkám žalobců uplatněným v dovolání, že záměr obce o prodeji pozemků nebyl zveřejněn a žalobci se tudíž k němu nemohli vyjádřit a předložit svoji nabídku, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení a kterou
v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.); účelem dovolacího řízení totiž je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí určovací žaloby, správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu
a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu