ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2606.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2606/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, za účasti M. č. P., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 265/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 54 Co 93/2006-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 17. 8. 2004, domáhala, aby soud určil, že je vlastníkem domu v P., postaveném na parcele č. 859, zapsaném u Katastrálního úřadu P., Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví č. 1310 pro katastrální území L. Žalobu odůvodnila zejména tím, že coby původní spoluvlastnice předmětné nemovitosti v rozsahu 47/100 uzavřela koncem roku 1993 prostřednictvím vedlejšího účastníka se žalovaným jako druhým spoluvlastníkem nemovitosti co do ideálních 53/100 dohodu, na základě níž se stala výlučnou vlastnicí této nemovitosti; dne 3. 1. 1994 uhradila žalovanému částku 111.651,- Kč, která jí však byla v květnu 1994 vrácena zpět. Dále uvedla, že je nesporné, že tato dohoda nebyla učiněna na téže listině.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, č. j. 20 C 265/2004 - 39, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je žalobkyně vedena jako spoluvlastnice předmětné nemovitosti v rozsahu 47/100, jako další spoluvlastník je zapsán žalovaný v rozsahu 53/100 s tím, že vedlejšímu účastníkovi náleží správa spoluvlastnického podílu žalovaného. Dále zjistil, že dopisem ze dne 10. 12. 1993 sdělila zástupkyně starosty vedlejšího účastníka žalobkyni v reakci na její dopis ze dne 28. 10. 1993, že potvrzuje zájem žalobkyně
o „předkupní koupi spoluvlastnického podílu žalovaného“, že při jednání dne
29. 12. 1993 za účasti mj. žalobkyně a vedlejšího účastníka bylo konstatováno, že žalobkyně nabídku vedlejšího účastníka ze dne 5. 10. 1993 na realizaci předkupního práva k 53/100 podílu žalované dopisem ze dne 28. 10. 1993 akceptovala a dále že nebude uzavírána kupní smlouva, nýbrž postačí „dohoda o vypořádání spoluvlastnictví“, jejímž obsahem bude nabídka učiněná vedlejším účastníkem a její akceptace žalobkyní. Dne 3. 1. 1994 poukázal F. K. (manžel žalobkyně) ve prospěch vedlejšího účastníka částku 111.651,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť je-li předmětem dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitost, dohoda musí být písemná a musí být učiněna na „jediné listině“, neboť se jedná o úkon, kterým dochází k převodu vlastnictví k části nemovitosti (§141 odst. 1 a §46 odst. 2 obč. zák.). Za nepřípadný považoval obvodní soud odkaz žalobkyně na rozhodnutí R 39/1974, neboť v dané věci nemělo jít o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž „o vypořádání podílového spoluvlastnictví“, kdy se převádí spoluvlastnický podíl na nemovitosti. Protože taková dohoda či jiná smlouva ohledně předmětné nemovitosti nebyla mezi žalobkyní a žalovaným, potažmo vedlejším účastníkem, učiněna na „jediné listině“, nemohl být spoluvlastnický podíl žalovaného pro rozpor s ust. §46 odst. 2 obč. zák. platně převeden (§40 odst. 1 obč. zák.). Kromě toho nedošlo ke vkladu výlučného vlastnického práva žalobkyně k nemovitosti do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 54 Co 93/2006 - 61, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud - v souladu s výslovně nevyjádřeným názorem obvodního soudu - shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť vyhovující rozhodnutí soudu by bylo podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování doplnil obsahem zápisu z jednání ze dne 29. 12. 1993, z nějž zjistil, že se týkalo realizace předkupního práva k části předmětné nemovitosti, přičemž ohledně „následných smluvních vztahů“ bylo konstatováno, že „kupní smlouvu nahradí dohoda spoluvlastníků o vypořádání spoluvlastnictví s tím, že bude uzavřena smlouva o předkupním právu a smlouva o zřízení věcného břemene podle bodu f) nabídky“. Městský soud dovodil, že zaslal-li vedlejší účastník žalobkyni nabídku na realizaci předkupního práva k předmětné nemovitosti, kterou ona akceptovala s výhradou specifikace určitých bodů nabídky, je třeba „úkony účastníků, směřující k realizaci předkupního práva, tj. k odprodeji části nemovitosti žalující spoluvlastnici“, posuzovat podle ust. §140 obč. zák., ve znění platném v rozhodné době, podle kterého převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Na takový převod se vztahuje ust. §46 obč. zák., podle kterého smlouvy
o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu a projevy účastníků musí být obsaženy na téže listině, přičemž nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je neplatný (§40 odst. 1 obč. zák.). Ačkoliv soud prvního stupně neprovedl důkaz listinou o nabídce a o její akceptaci a ani nezjišťoval existenci těchto listin, nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť je nesporné, že projevy vůle „prodávajícího“ a kupující spoluvlastnického podílu předmětné nemovitosti nebyly obsaženy v jedné listině, a proto přesný obsah těchto listin nemá zásadní význam. Protože tedy žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky došlo v roce 1993, popř. později, k uzavření platné smlouvy o převodu vlastnického práva ani dohody ve smyslu ust. §141 odst. 1 obč. zák., je zamítavý rozsudek soudu prvního stupně věcně správný, nikoliv však z důvodu, že vlastnické právo žalobkyně nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Existenci vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soudem prvního stupně nebyly provedeny jí navržené důkazy, a odvolací soud k této namítané vadě řízení nepřihlédl, což mělo za následek, že jeho rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka opětovně poukazuje na rozhodnutí publikované pod R 39/1974, z něhož plyne, že je-li vypořádáváno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, není třeba ohledně nemovitosti uzavírat dohodu na jedné listině, a domnívá se, že tento judikát je třeba aplikovat i na „vypořádání podílového spoluvlastnictví“ podle ust. §141 obč. zák., které je podle ní speciálním ustanovením k ust. §46 odst. 1 a 2 obč. zák., přičemž jinou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení, pro niž zákon vyžaduje písemnou formu, je právě dohoda „o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem“; proto nelze takovou dohodu podřadit pod smlouvy
o převodu nemovitostí a nelze ve smyslu ust. §46 odst. 2 obč. zák. požadovat, aby projevy účastníků byly na téže listině. Má za to, že vyžadoval-li by zákon připojení podpisů účastníků na téže listině, byl by tento požadavek nepochybně vyjádřen v ust.
§141 obč. zák. „Dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví“ k předmětné nemovitosti byla tudíž v daném případě uzavřena platně, neboť písemná nabídka vedlejšího účastníka na straně žalované ze dne 5. 10. 1993 byla žalobkyní písemně akceptována jejím dopisem ze dne 28. 10. 1993. Protože uvedená právní otázka není jednotně řešena v praxi odvolacích soudů a Nejvyšší soud v tomto směru doposud výklad neustálil, resp. v tomto směru nejudikoval, má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Rovněž vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné, poukázal na to, že k rozhodování o majetkových úkonech je zapotřebí rozhodnutí rady a zastupitelstva městské části P., což v daném případě nebylo splněno, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen,
a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky došlo v roce 1993, popř. později, k uzavření platné smlouvy o převodu vlastnického práva (správně spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti) ani dohody ve smyslu ust. §141 odst. 1 obč. zák. (podle kterého spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná).
Ačkoliv v dané věci bylo zjištěno, že žalobkyně dopisem ze dne 28. 10. 1993 akceptovala nabídku vedlejšího účastníka ze dne 5. 10. 1993 „na realizaci předkupního práva“, nemohlo k převodu tohoto spoluvlastnického podílu na žalobkyni dojít, a to již z toho důvodu, že nabídka „na realizaci předkupního práva“ či na uzavření dohody
o zrušení podílového spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání podle §141 odst. 1 obč. zák. nebyla učiněna žalovaným jako spoluvlastníkem nemovitosti, nýbrž vedlejším účastníkem, kterému náleží toliko správa spoluvlastnického podílu žalovaného a který k takovému jednání nebyl žalovaným zmocněn (tuto okolnost žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala). I kdyby ovšem takové zmocnění existovalo a vedlejší účastník byl oprávněn jednat se žalobkyní o převodu spoluvlastnického podílu žalovaného
na ni (§140, §588 a násl. obč. zák.), či o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a o vzájemném vypořádání, musel by takový převod spoluvlastnického podílu na žalobkyni být v obou případech předem schválen zastupitelstvem žalovaného, neboť podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jak platilo v rozhodném znění (tj. v roce 1993), obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Pokud by předchozí souhlas zastupitelstva žalované nebyl udělen, byla by kupní smlouva - i kdyby došlo k jejímu uzavření - od počátku absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť rozhodnutí obecního zastupitelstva podle citovaného ustanovení zákona o obcích
o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001,
sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23,
pod pořadovým číslem 103). Protože k uzavření platné smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti ani dohody ve smyslu ust. §141 odst. 1 obč. zák. mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo, žalobkyně se výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti nestala. Jen pro úplnost je třeba uvést, že rovněž dohoda
o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání se podle ustálené judikatury soudů považuje za převod nemovitosti, neboť jde vždy o nabytí vlastnictví některým
ze spoluvlastníků (k tomu srov. např. Sborník I. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR,
str. 583).
Z těchto důvodů otázka, kterou dovolatelka klade, a to, zda v případě dohody
o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 2 obč. zák.) či nikoliv, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě po právní stránce zásadně významným, neboť pro posouzení věci z hlediska hmotného práva nebyla určující.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., spočívající podle dovolatelky v tom, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná a vedlejší účastník mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které v případě žalovaného sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 %
na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, v částce 75,- Kč,
a v případě vedlejšího účastníka sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších
50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupci žalovaného i vedlejšího účastníka doložili, že jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému i vedlejšímu účastníkovi vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou jsou advokáti povinni z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy každému částka 489,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 3.064,30 Kč a vedlejšího účastníka ve výši 3.064,30 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátů, kteří žalovanou a vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupovali
(§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu