ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2951.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2951/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 260/2005-108, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu své osobnosti se žalobce domáhal satisfakce s odůvodněním, že jej žalovaný ve sdělovacích prostředcích obvinil z podílu na přípravě vraždy tří funkcionářů Místního národního výboru v B. roku 1951. Konkrétně v L. n. bylo otištěno, že žalobce ve spolupráci s armádou, SNB, StB a okresními funkcionáři tehdejší lidosprávy se měl podílet na přípravě zmíněné vraždy, kterou provedl agent provokatér L. M. M. f. D. ve vydání publikovala, že se žalobce scházel s představiteli armády, SNB a StB a zřejmě se podílel na přípravě celé akce a tím přispěl k odsouzení a popravě dvanácti osob a věznění dalších. Česká televize odvysílala ve zprávách „U. p.“ mimo jiné, že žalovaný podal trestní oznámení na žalobce, kterého viní z toho, že v červenci 1951 organizoval tzv. „ohlasy veřejnosti“, které pak ovlivnily následný soudní proces. Výsledkem procesu bylo 12 trestů smrti. V pořadu dále zaznělo: ..“nevím (uvedl žalovaný), jestli dal (žalobce) pokyn ke střelbě, to by se muselo zjistit z archivních materiálů, ale v každém případě se dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele.“
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. září 2005, č.j. 24 C 42/2000-74,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. listopadu 2005, č.j. 24 C 42/2000-81, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci podepsaný dopis tohoto znění: „Vážený pane, přijměte tímto prosím moji omluvu za mé zveřejnění nepravdivých informací
o Vaší osobě v souvislosti s vraždou ve škole v B. v roce 1951. Nepravdivě jsem o Vás uvedl, že jste se podílel na přípravě vraždy tří funkcionářů MNV v B. Nepravdivě jsem o Vás uvedl, že jste se scházel s představiteli armády, Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti a zřejmě jste se s nimi podílel na přípravě celé akce, čímž jste přispěl k odsouzení a popravě dvanácti osob a věznění dalších. Za shora uvedené nepravdivé výroky se Vám omlouvám. M. Š.“ Současně uložil žalovanému stejnopis tohoto dopisu zaslat Č. t. k. Dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat stejnopis tohoto dopisu společnostem M. a.s. a L. n. a.s. a zaplatit žalobci 100 000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný pravdivost uvedených tvrzení neprokázal a jejich zveřejněním neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, zejména osobní cti, pověsti a lidské důstojnosti zaručené každému čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.) a také čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Soud nesouhlasil s tezí žalovaného, že žalobce se svou angažovaností pro komunistický režim a politiku KSČ po jejím nástupu k moci sám zbavil práva na ochranu své osobnosti, neboť základní práva a svobody, mezi něž právo na ochranu osobnosti náleží, přísluší všem, přičemž lidská práva jsou univerzální, jak vyplývá z čl. 1 a čl. 1 odst. 1 Listiny. Porušení této zásady by bylo v rozporu se základními hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy). Část tvrzení, že se žalobce scházel s představiteli SNB a StB sice není sama o sobě nepravdivá, protože jak žalobce, tak činitelé těchto bezpečnostních složek byli členy tzv. „bezpečnostní pětky“, kontext celého tvrzení však podle soudu vyznívá tak, že se žalobce s představiteli bezpečnostní pětky scházel úkladně právě za účelem přípravy akce v b. škole a pravdivost tohoto tvrzení nebyla ani v nejmenším prokázána. Žalovaný sice postupoval správně
a společensky angažovaně, když podal trestní oznámení příslušnému orgánu, nebylo však správné, že své trestní oznámení dal k dispozici sdělovacím prostředkům
za situace, kdy pachatel trestného činu nebyl spolehlivě dodnes vyšetřen.
Za přiměřený prostředek zadostiučinění žalobce považoval soud morální satisfakci spočívající v písemné omluvě. Neshledal však oprávněným nárok žalobce
na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť bylo prokázáno, že zveřejněním nepravdivých údajů nebyly sníženy ve značné míře důstojnost a vážnost žalobce
ve společnosti.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 260/2005-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadené části, v odstavci prvním výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobci podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku a stejnopis tohoto dopisu zaslal České tiskové kanceláři. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud odkázal na ustanovení §11 a násl. o.z. a na §1 a 2 zákona
č. 198/1992 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Uvedl, že ze správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně mimo jiné vyplynulo, že žalobce byl členem tzv. bezpečnostní pětky, akčního výkonného orgánu v kraji,
o jehož činnosti vypovídaly zejména zápisy z jeho schůzí v období od 13.7.1949
do 19.7.1951. Za zásadní a významnou pro posouzení činnosti žalobce ve vztahu k akci B. mimo jiné byla podle odvolacího soudu část zápisu ze schůze bezpečnostní pětky dne 19.7.1951, která obsahovala text „schůze bezpečnostní pětky dne 21.6., 29.6., 5.7.,
a 12.7., se nekonaly pro zaneprázdnění vedoucího tajemníka a akce B. a Státní soud. Soud prvního stupně se dopustil pochybení ve svém právním závěru, když dokazování zaměřil na hledání přímého důkazu účasti žalobce na vraždě v B. a na podílení se při organizování následných soudní procesů. Vyšel přitom z dokumentace ÚDV zhodnocené v následném trestním řízení, kdy trestní odpovědnost žalobce v tomto směru nebyla zjištěna. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že řízení o ochranu osobnosti při zkoumání protiprávních zásahů do osobnostních práv fyzické osoby nesdílí osud trestního řízení a odpovědnost za porušení práv na ochranu osobnosti ani nevychází z trestněprávní odpovědnosti. Předání obsahu trestního oznámení žalovaným veřejným sdělovacím prostředkům mohlo být vzhledem k obsahu údajů, informacím a úsudkům žalovaného vůči žalobci zásahem do osobnostních práv žalobce za předpokladu, že by žalovaný pravdivost tvrzení a přiměřenost úsudků neprokázal. Odvolací soud dovodil, že z výroků uvedených v novinách, z vystoupení žalovaného v ČT a z obsahu podnětu k zahájení trestního stíhání vůči žalobci ze dne 29.11.1999 vyplývá, že žalovaný formuloval vůči žalobci podezření. V řízení nebyly prokázány žádné další výroky žalovaného, které by rozšiřovaly obvinění uváděná v trestním oznámení, v článcích a televizní relaci; žalovaný sám vždy na text svého trestního oznámení odkazoval a žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaný tento rámec překročil. Nelze proto učinit závěr, že žalovaný tvrdil, že se žalobce na přípravě vraždy podílel, nýbrž vyslovil pouze takové podezření. Z žalovaným uvedených podkladů rovněž vyplynulo, že jeho podezření vůči žalobci o jeho podílu na přípravě atentátu v B. a na následných soudních procesech jsou založena na objektivních historických materiálech z té doby, a přestože trestní odpovědnost žalobce za toto počínání nebyla shledána, jedná se nepochybně o jeho jednání s vinou v rovině morální a politické, jak to ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu z 21.12.1993, Pl ÚS 19/93. Takové jednání ovšem nemůže požívat právní ochrany, neboť žalobce se jako jeden z vysokých funkcionářů totalitní a zločinné organizace podílel na nedemokratických postupech, praktikách a zločinech.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce
28. července 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. září 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že rozhodnutí spočívá ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal zejména na to, že odvolací soud na základě skutkových zjištění nesprávně dovodil, že žalovaný vyslovil pouze podezření, že se žalobce na přípravě vražd v B. podílel. Podle jeho názoru z výroků žalovaného, uvedených ve sdělovacích prostředcích a neposledně také z vlastní výpovědi žalovaného v řízení před Městským soudem v Praze vedeným pod sp. zn.
34 C 38/2000 vyplývá, že jde o závažné a kategorické soudy o žalobcově zřejmé vině
na přípravě vražd v B., a že se jedná o nepravdivé výroky, nikoli o vyslovení podezření či úsudku. Nesouhlasil též se závěrem odvolacího soudu, že se svou angažovaností pro komunistický režim zbavil práva na ochranu své osobnosti. Takový závěr je v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky. Podle žalobce odvolací soud současně nesprávně interpretoval zápisy „bezpečnostní pětky“, zejména zápis ze dne 19.7.1951
a dovodil tak chybně, že se žalobce zabýval akcí B. ještě před jejím uskutečněním.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, který je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu.
Bylo věcí soudů obou stupňů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že zasahují
do práva na ochranu osobnosti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené. Při zkoumání této otázky bylo třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který
k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti
a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže
(1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Bylo již uvedeno, že odvolací soud své rozhodnutí založil především
na konstatování, že předání obsahu trestního oznámení žalovaným veřejným sdělovacím prostředkům mohlo být vzhledem k obsahu údajů, informacím a úsudkům žalovaného vůči žalobci zásahem do osobnostních práv žalobce za předpokladu, že by žalovaný pravdivost tvrzení a přiměřenost úsudků neprokázal. Odvolací soud dovodil, že z výroků uvedených v tisku, z vystoupení žalovaného v České televizi a z obsahu podnětu k zahájení trestního stíhání vůči žalobci ze dne 29.11.1999 vyplývá, že žalovaný formuloval vůči žalobci podezření. Zdůraznil, že v řízení nebyly prokázány žádné další výroky žalovaného, které by rozšiřovaly obvinění uváděná v trestním oznámení, v článcích a televizní relaci. Žalovaný sám vždy na text svého trestního oznámení odkazoval a žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaný tento rámec překročil. Odvolací soud tak poukázal na to, že proto nelze učinit závěr, že žalovaný tvrdil, že se žalobce na přípravě vraždy podílel, nýbrž vyslovil pouze podezření v tomto smyslu. Zdůraznil, že z žalovaným uvedených podkladů rovněž vyplynulo, že jeho podezření vůči žalobci o jeho podílu na popsaných událostech jsou založena
na objektivních historických materiálech z té doby, a přestože trestní odpovědnost žalobce za toto počínání nebyla shledána, jedná se nepochybně o jednání s nímž je spojena vina v rovině morální a politické takže takové jednání nemůže požívat právní ochrany, neboť žalobce se jako jeden z vysokých funkcionářů totalitní a zločinné organizace podílel na nedemokratických postupech a praktikách. Nelze pak přehlédnout, že prezentované soudy žalovaného byly podloženy konkrétními zjištěnými skutkovými okolnostmi případu, na něž odvolací soud také poukázal. Nelze současně nevzít v úvahu okolnost, že sporem dotčené výroky se týkají období, kdy se žalobce angažoval
v nikoliv nevýznamné politické funkci, takže je třeba na něj vztáhnout obecnou zásadu přípustnosti větší míry kritiky, jaká se předpokládá u osob veřejně činných (resp. osob, které takto dříve činné byly).
Proto při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacím důvodem, je třeba napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a o.s.ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu