ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.306.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 306/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. O. , zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovaným 1) V. D. , 2) B. D. , oběma zastoupeným UDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem v Liberci 2, Valdštejnská 356, a 3) obci Černousy , IČ 672084, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 188/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. července 2006, č. j. 29 Co 35/2006 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „žalovaná obec Černousy, IČ 672084, je vlastníkem p.p.č. 507/2 - ostatní plochy o výměře 14 m2 a p.p.č. 507/3 - ostatní plochy o výměře 12 m2, nemovitostí zapsaných na LV č. 80 pro kat. území V., obec Č., okres L. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Frýdlant“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 15. 4. 2002 uzavřenou mezi třetí žalovanou jako prodávající a žalovanými 1) a 2) jako kupujícími o převodu uvedených nemovitostí, neboť byla uzavřena bez zveřejnění záměru obce nemovitosti prodat. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že předmětné pozemky se nacházejí v sousedství jejích nemovitostí a že přes parcelu č. 507/3 má jediný přístup do dvora; je tedy třeba, aby věděla, kdo je jejím sousedem a čí pozemek užívá.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 17 C 188/2004 - 52, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 4. 2002 uzavřela třetí žalovaná jako prodávající se žalovanými 1) a 2) jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, kterou za prodávajícího podepsala místostarostka obce, a na základě této smlouvy jsou kupující zapsáni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. Ke kupní smlouvě je připojena osvědčující doložka ze dne 10. 4. 2002, podepsaná rovněž místostarostkou, v níž se uvádí, že zveřejnění záměru obce nemovitosti prodat bylo vyvěšeno dne 30. 8. 2001 a sejmuto dne 26. 9. 2001. Ze zápisu o jednání zastupitelstva obce ze dne 12. 10. 2001 bylo dále zjištěno, že prodej pozemků schválilo zastupitelstvo jednohlasně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ani to, že třetí žalovaný postupoval v rozporu s ust. §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. V této souvislosti okresní soud vyslechl řadu svědků, z nichž někteří uvedli, že záměr prodat nemovitosti zveřejněn byl, jiní však tvrdili opak, a protože se tento rozpor nepodařilo prokázat, vycházel soud z toho, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 7. 2006, č. j. 29 Co 35/2006 - 68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně nemá na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Poukázal na to, že již ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že je jí známo „čí pozemek užívá a kdo je jejím sousedem“, avšak netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno na její straně naléhavý právní zájem na určovací žalobě dovodit, jako např. to, že porušením povinnosti obce podle ust. §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, záměr prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku nebyl po dobu 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce zveřejněn vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, jí bylo znemožněno zúčastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, neboli, že měla či má zájem předmětný nemovitý majetek od obce koupit, a ani netvrdí, že by jí bylo bráněno ve vstupu do jejího domu přes pozemek ve vlastnictví žalovaných. Ostatně naposledy uvedené tvrzení by ani podkladem pro závěr o existenci naléhavého právního zájmu být nemohlo, neboť v takovém případě je prostředkem k ochraně práv žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, resp. že je řešena rozdílně, jak to vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2453/2003. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., který je podle jejího názoru dán tím, že je vlastnicí sousedících nemovitostí a že pozemek, který žalovaní koupili, tvoří jediný možný přístup do jejího dvora, a dále tím, že předmětnou kupní smlouvou byl porušen postup při prodeji majetku obce, a tento převod je tak neplatný. Má za to, že soudem prvního stupně nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř., a rovněž poukazuje na to, že v odvolacím řízení dále tvrdila, že žalovanými je jí bráněno v zahájení stavebního řízení k opravě staveb nacházejících se na pozemku, který žalovaní koupili. Je dále přesvědčena o tom, že bez požadovaného určení by její postavení bylo nejisté, když jsou vážné pochybnosti o platnosti kupní smlouvy. Navíc pozemek ve vlastnictví žalovaných je součástí veřejné komunikace a neměl tudíž být předmětem převodu, nehledě na to, že první žalovaný byl v době uzavření kupní smlouvy starostou obce. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s .ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.] nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Z citovaného ustanovení totiž nevyplývá, že by v určovacím žalobním návrhu mohlo jít pouze o určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným (popř. jejich právními předchůdci) nebo o právo žalobce vůči žalovanému. Proto přichází v úvahu, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou. S dovoláním se takové neplatnosti zákon výslovně počítá např. v případech právních úkonů relativně neplatných podle §40a obč. zák. pro rozpor s §§140, 145 odst. 2 nebo 701 odst. 1 obč. zák. Skutečně není důvodu proto, aby se v obdobných případech absolutní neplatnosti smlouvy nemohla této neplatnosti dovolávat osoba na této smlouvě nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným důsledkům.“
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná [§80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět)“.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá určení, že třetí žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 15. 4. 2002, uzavřenou mezi třetí žalovanou jako prodávající a žalovanými 1) a 2) jako kupujícími o převodu uvedených nemovitostí, neboť byla uzavřena bez zveřejnění záměru obce nemovitosti prodat, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že předmětné pozemky se nacházejí v sousedství jejích nemovitostí a že přes parcelu č. 507/3 má jediný přístup do dvora, takže je nutné, aby věděla, kdo je jejím sousedem a čí pozemek užívá.
Jestliže v dané věci žalobkyně spojuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení s tvrzenou neplatností předmětné kupní smlouvy a s tím, že její nemovitost sousedí s pozemky, jejichž vlastníky se stali žalovaní 2) a 3), přičemž přes parcelu č. 507/3 má jediný přístup do dvora své nemovitosti, a současně netvrdí, že byla potencionálním zájemcem o koupi předmětných pozemků ani že by se její právní postavení poté, co nemovitosti nabyli do svého vlastnictví žalovaní, zhoršilo, pak je zřejmé, že na právním postavení žalobkyně by se ani vyhověním určovací žalobě ničeho nezměnilo a nevzniklo by jí ani žádné (nové) právo, jež by bylo soudně vynutitelné. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že třetí žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Pokud pak dovolatelka na podporu svého tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděné v dovolání, je třeba uvést, že rozsudek ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2453/2003, řeší otázku naléhavého právního zájmu neúspěšného účastníka nabídkového řízení na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi nemovitostí; o takový případ se však v souzené věci nejedná. Namítaná okolnost, že žalovaní 1) a 2) žalobkyni brání v zahájení stavebního řízení k opravě staveb nacházejících se na pozemku, který koupili, na uvedeném závěru nemůže rovněž ničeho změnit, neboť pro takový případ je žalobkyni k dispozici žaloba podle §80 písm. b) o. s. ř.
K tvrzením žalobkyně uplatněným v dovolání, že pozemek ve vlastnictví žalovaných je součástí veřejné komunikace a že tudíž neměl být předmětem převodu a že první žalovaný byl v době uzavření kupní smlouvy starostou obce, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení a kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.), protože účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle dovolatelky v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu