ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3116.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3116/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) C. spol. s r.o., a 2) M. J., zastoupené M. H., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 12/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 237/2004-160, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2004, č.j. 37 C 12/2001-137, zamítl žalobu, aby se žalované zdržely rozšiřování nepravdivých informací o žalobci, zejména, že žalobce provozuje erotický salón či zařízení podobného charakteru, aby žalovaná 1) před nejbližším vysílaným pořadem „K.“ na stanici T. uvedla omluvu ve znění: C. spol. s r.o., provozovatel T., se omlouvá diváku M. P., který se účastnil přenosu pořadu „Kotel“ dne 4.1.2001, že o něm moderátorka Michaela Jílková uvedla informace nezakládající se na pravdě,“ aby žalovaná 2) na vlastní náklady formou placené reklamy uvedla před nejbližším vysílaným pořadem „K.“ písemnou omluvu ve znění: Omlouvám se diváku M. P., který se účastnil přímého přenosu K. dne 4.1.2001, že jsem o něm uvedla skutečnosti, které se nezakládají na pravdě,“ a aby žalovaná 2) zaplatila žalobci 300.000,- Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se žalobce zúčastnil přímého přenosu pořadu „K.,“ který žalovaná 1) odvysílala dne 4.1.2001 a který moderovala žalovaná 2). Žalobce vznesl na S. G., tehdejšího ministra vnitra jako hosta uvedeného pořadu, dotaz ve znění: „Dne 5.12.2000 televize N. odvysílala v pořadu „N. v. o.“ reportáž o tom, že někteří policisté z D. participují na pouliční prostituci, jak je možné, že redaktor televize zjistí svědky za hodinu na ulici a vaše I. ministerstva vnitra toto nedokáže ani za tři roky? Žalovaná 2) reagovala na to výrokem: „Já si to vybavuji. Vy také jste měli pension v D., vy osobně?“ A když na to žalobce uvedl, že byl vlastníkem toho pensionu, nikoliv však jeho provozovatelem, žalovaná 2) uvedla: „Ano jste vlastníkem toho pensionu, a kdo v tom pensionu tak jako přespával“? A následně potom ještě uvedla: „Vy jste ten pension, kdy jste ho jaksi ho měl, tak tam byly velmi luxusní pokoje s takovými velkými kulatými postelemi a luxusními koupelnami. Já jsem to viděla na fotografii. Takže můžete mi říct, kdo tam přespával? Protože, abychom věděli, proti vám svědčí nyní tři prostitutky, že jste se podílel na práci s nimi a že jedné nebylo ani 15 let?“ Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce byl vlastníkem pensionu D., ve kterém byl provozován erotický salón, stejně jako hotelu a dalšího pensionu. Nebylo však prokázáno, že byl jeho provozovatelem. Byly odvysílány pravdivé údaje a žalobce měl možnost se k uvedeným okolnostem vyjádřit a na slova moderátorky reagovat. Dovodil proto, že žaloba nebyla ve vztahu k žalované 1) důvodná. Ohledně žalované 2) dospěl k závěru, že není pasivně legitimována. Přitom vzal v úvahu, že je v pracovním poměru ke společnosti Č. p. ve funkci reportér, předmětný pořad moderovala z titulu výkonu svých povinností, aniž by bylo možno její jednání hodnotit jako vybočení z rámce těchto povinností. Pokud žalobce uplatnil též zdržovací nárok, aby se žalované zdržely šíření uvedených informací, soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že takové informace žalované dále nešířily a že žalobce sám se dalšího pořadu T. nezúčastnil. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v plném rozsahu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 237/2004-160, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
Odvolací soud dále uvedl, že nedostatek pasivní věcné legitimace žalované 2) v tomto sporu vyplývá ze skutečnosti, že výroky zjištěné soudem prvního stupně pronesla jako moderátorka pořadu „K.“. Tím je odůvodněn právní závěr, že její odpovědnost jako fyzické osoby za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce je
ve smyslu ustanovení §853 obč. zák., za analogického použití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. vyloučena. Podle uvedeného ustanovení totiž škoda (tedy i nemajetková újma) je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají. Druhá žalovaná, jak vyplývá z výsledků dokazování, plnila totiž úkoly právnické osoby a její postup nelze hodnotit jako vybočení z rámce plnění těchto úkolů (tzv. exces), které by zakládalo její přímou odpovědnost, neboť její činnost nepostrádala věcný vztah k plnění úkolů této právnické osoby.
Za této situace zbývalo posoudit, zda ze strany žalované 1) došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalovaná 2) jako moderátorka pořadu, jak vyplývá z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně, nepronesla výrok, že žalobce byl provozovatelem erotického salónu. Uvedený skutkový závěr má oporu v dialogu vedeném mezi žalobcem a druhou žalovanou v průběhu pořadu „K.“, který byl prokázán videozáznamem tohoto pořadu. Za tohoto stavu věci nelze ani podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalovaná 2) uvedla o žalobci nepravdivý údaj, jak tvrdí žalobce. Pokud žalovaná 2) uvedla, že „proti žalobci nyní svědčí tři prostitutky, že se podílel na práci s nimi a že jedné nebylo ani 15 let,“ pak pravdivost uvedeného tvrzení byla prokázána obsahem spisu P., Krajského úřadu vyšetřování Z. k. v P. sp. zn. ČVS: KVV-119/10-1995. Proto je třeba dovodit, že žalovaná 1) nebyla původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho není ani dána její odpovědnost dle §13 obč. zák.
Pokud žalobce uplatnil jako právní prostředek ochrany osobnosti i zdržovací nárok, odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro vyhovění této žalobě nejsou splněny, neboť ani v rámci odvolacího řízení se žalobci nepodařilo prokázat splnění předpokladů spočívajících v tom, aby neoprávněný zásah trval, aby existovalo bezprostřední nebezpečí uskutečnění či opakování v budoucnu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. v tom, že napadený rozsudek řeší právní otázku právní otázku v rozporu s hmotným právem ve vztahu k ustanovením
§11 a §13 obč. zák. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované 2) s poukazem na stanovisko uveřejněné pod Cpj 234/86
ve Sborníku III Nejvyššího soudu, SEVT Praha, 1980, str. 181 – 182. Dále namítá, že právní závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nešlo o exces žalované 2) je nesprávný. Dle dovolatele nelze v daném případě pokládat za plnění úkolů moderátorky televizního pořadu, aby v něm přikročila sama aktivně ke sdělování nepravdivých
a pravdu zkreslujících údajů o osobě diváka (tazatele ve veřejném diskusním pořadu – přímém přenosu), nesouvisejících s předmětem položeného dotazu. Tyto výroky, mající povahu neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce, zcela přesáhly rámec televizního pořadu moderovaného žalovanou 2).
Dovolatel dále považuje názor odvolacího soudu, že ze strany žalované 1) nešlo o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, za rozporný s ustáleným výkladem ustanovení §11 a §13 obč. zák. V rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny následující výroky pronesené žalovanou 2) na adresu žalobce: „Vy osobně jste měl pension v D.,“ dále „Můžete nám říct, kdo tam přespával?“ a také „Proti Vám nyní svědčí tří prostitutky, že jste se jaksi podílel na práci s nimi.“ Žalobce namítá, že se jedná o nepravdivé výroky, a tudíž o neoprávněné zásahy. Poukazuje v této souvislosti na výklad neoprávněného zásahu do osobnostních práv v judikatuře soudů (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovozuje, že uvedení nepravdivého údaje (jmenovitě výroku o tom, že žalobce „se podílel na práci s prostitutkami“) v televizním vysílání – přímém přenosu s celostátní možností sledovanosti televizního pořadu – nelze považovat za „kritiku, kterou by bylo možné co do jejího způsobu formy a okolností,
za nichž byla pronesena, považovat za přiměřené kritizované skutečnosti“ (odkazováno na uvedený Sborník III., str. 174). Ani nešlo o projev, jež by bylo možné považovat
za „upozornění, podnět k řešení nebo žádost o objasnění a prošetření určitých okolností, jež by byly v prostředí oprávněném věc řešit“ (tamtéž, str. 174). Bylo též jednoznačně prokázáno, že pronesení předmětných výroků žalovanou 2) mělo pro žalobce nepříznivé důsledky v rodině, v úsilí o získání pracovního uplatnění i co do ohlasu mezi jeho známými i blízkými osobami. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska dovolatelovy námitky týkající se otázky pasivní věcné legitimace žalované 2) se v posuzovaném případě rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 4, číslo sešitu 7, ročník 2004, str. 270). Jestliže byl neoprávněný zásah do práva
na ochranu osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou
k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou či fyzickou osobu. Předpokladem je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů této osoby. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc posoudil v souladu s vyloženým názorem citované judikatury. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zpochybňuje-li dovolatel skutkový závěr odvolacího soudu o pravdivosti výroků žalované 2) a v souvislosti s tím brojí proti jeho právnímu závěru, že v projednávané věci nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatel nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soud hodnotil provedené důkazy, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení,
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že oběma žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobce podle výsledku dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu