ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3263.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3263/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Doc. Ing. J. S., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. M. B., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 118/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2006, č.j. 1 Co 235/2005-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.820,- Kč jeho zástupci, advokátu.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. srpna 2005, č.j. 23 C 118/2004-37, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uveřejnit na své webové stránce omluvu ve znění: „Omlouvám se doc. Ing. J. S., CSc., za to, že jsem
o něm na této webové stránce před volbami do Senátu České republiky na podzim 2004 uveřejnil nepravdivá a znevažující tvrzení, že byl učitelem marxismu-leninismu na VŠE, který si hned po revoluci navlékl dres liberála, označil jsem ho jako taky kandidáta a v souvislosti s jeho osobou jsem uvedl, že doba patnácti let po revoluci je příliš krátká na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali znovu o moc. Mgr. M. B.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
3. května 2006, č.j. 1 Co 235/2005-60, kterým napadené rozhodnutí podle ustanovení
§219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se danou věcí zabýval ve značné šíři (včetně přihlédnutí ke konkrétním historickým okolnostem). Dovodil pak, že výrok žalovaného, že žalobce byl učitelem marxismu-leninismu je tvrzením ve své podstatě pravdivým. Připomněl „principy“, na nichž byla zbudována bývalá Československá republika, a které ovlivňovaly fungování celé tehdejší společnosti v této zemi a citelně zasahovaly oblast školství (včetně vysokoškolského). Samotná politická ekonomie byla součástí marxisticko-leninské ideologie. Odvolací soud proto dovodil, že i když žalobce nepřednášel přímo marxisticko-leninskou filosofii, ani vědecký komunismus, ale pouze složku tehdejší politické ekonomie, šlo (tak) o součást marxismu-leninismu. Žalobce proto nepochybně vyučoval marxismus-leninismus, takže výrok, že byl učitelem marxismu-leninismu není nepravdivý. Odvolací soud jinak se soudem prvního stupně souhlasil v tom, že sporným výrokem nedošlo ke snížení cti a důstojnosti žalobce ve společnosti. V této souvislosti připomněl, že žalobce byl až do změny státního režimu dlouhodobým členem KSČ, který se podílel na prosazování její ideologie (a to jak jako člen této strany, tak i jako učitel).
Odvolací soud pak další sporné výroky posoudil jako hodnotící úsudky mající pravdivý základ. Pokud žalobce jako člen strany a (vysokoškolský) učitel začal
po změně totalitního komunistického režimu zastávat opačné liberálně ekonomické názory a postoje, pak výrok o tom, „že po revoluci navlékl dres liberála, který je také kandidátem, a že po patnácti letech po revoluci je příliš krátká doba na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali o moc“, má na základě těchto skutečností pravdivý a reálný základ. Odvolací soud konečně zdůraznil, že všechny výroky o žalobci byly proneseny v rámci volební kampaně do Senátu ČR v roce 2004. Žalobce i žalovaný vystupovali jako politici, kteří soupeřili o zvolení do ústavních funkcí. Z tohoto důvodu proto jsou hodnotící úsudky o žalobci zřetelnou kritikou nevybočující z mezí volební soutěže a sloužící k připomenutí skutků a přiblížení charakteru žalobce jako politika občanům, o nichž by v případě volebního úspěchu spolurozhodoval. S přihlédnutím k ustanovení §11násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne
20. července 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. září 2006 včasné odvolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel především nesouhlasí, pokud odvolací soud fakticky dospěl k závěru, že byl učitelem marxismu-leninismu na Vysoké škole ekonomické. Mimo jiné poukazuje na to, že tento názor by ve svých důsledcích znamenal, že každého pedagoga z tehdejší doby by bylo možno označit za učitele marxismu-leninismu. To, že někdo byl takovým učitelem, je proto možno učinit jen na základě řádných skutkových zjištění o obsahu jím prováděné výuky. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr o tom, že je hodnotovým soudem tvrzení, „že oblékl dres liberála až po revoluci, a že je osobou, jejíž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty“, a že je nelze přezkoumávat z hlediska jejich pravdivosti. Přitom výklad pojmu „hodnotový úsudek“ není ani v judikatuře Ústavního soudu vykládán jednotně. Rozhodujícím hlediskem je však prokázání pravdivosti či nepravdivosti posuzovaného tvrzení. V dané případě je pak možno prokázat, zda je dovolatel takovou osobou, o níž se zmiňuje sporné tvrzení či není. Každý člověk musí být současně posuzován podle svého skutečného chování a nikoliv podle toho, ke které skupině po určitou dobu patřil. V opačném případě by šlo o aplikaci kolektivní viny.
Dovolatel proto požaduje, aby napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 12. října 2006, v němž se s rozhodnutím odvolacího soudu plně ztotožňuje. Současně připomíná, že žalobce ve skutečnosti napadá především skutkové závěry odvolacího soudu. Proto je dána otázka oprávněnosti (přípustnosti) tohoto dovolání. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Ač žalobce v dovolání výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, některé jeho výtky se ve své podstatě vztahují též ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení. Zde pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu např. uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzeném případě). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto např. ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ, jak zdůraznil a zdůvodnil odvolací soud, v souzené věci nejde.
Je jistě nezpochybnitelnou skutečností, že práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat všichni občané, tedy i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů týkajících se těchto osob jsou však mnohem „měkčí“. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, spravující (nebo mající spravovat) veřejné záležitosti. Zde je volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy, resp. hodnocení jejího jednání právě pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné, přičemž na takovouto osobu jsou kladeny náročnější požadavky. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (resp. v případě volebního boje – má vykonávat). Hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a v této souvislosti proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že odvolací soud z naznačených zásad při svém rozhodování fakticky vycházel. Je totiž zřetelně seznatelné, že sporem dotčené výroky byly učiněny v rámci předvolebního boje v souvislosti s kandidaturou účastníků do Senátu Parlamentu České republiky a byly míněny jako kritika dřívějších (a současně i aktuálních) politických postojů žalobce, resp. jeho povahových rysů. Odvolací soud pak přiměřenost těchto (byť ve všech detailech ne zcela přesných) výroků skutkově zdůvodnil. Přitom je nezbytné brát v úvahu již vyloženou zásadu předpokladu menší citlivosti politiků na výroky a kritiku, které se týkají jejich osoby.
Pokud jde o otázku tzv. hodnotového soudu, bylo třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené
na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Proto je třeba za tohoto stavu se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který z výše vyložených zásad vycházel, že není dán předpoklad odpovědnosti žalovaného podle ustanovení §13 o.z. Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky (ve znění novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. s účinnosti od 1. září 2006) činí sazba odměny ve věcech osobnostních práv, není-li požadována náhrada nemajetkové újmy 15.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 7.500,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.750,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 4.050,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 4.820,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu