ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3476.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3476/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. K., a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 140/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2005, č. j. 23 Co 474/2005 - 163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 29. 6. 2001 domáhali proti původnímu žalovanému J. S. určení, že „vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro obec P. a kat. území H., na LV 715 jako parc. č. 514/159 - zastavěná plocha o výměře 130 m2 s objektem bydlení - domem č. p. 449 a parc. č. 514/158 - ostatní plocha, zeleň v zástavbě o výměře 66 m2, byl v části 5/8 ke dni své smrti 25. října 2000 F. S.“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že jsou zákonnými dědici po zemřelém F. S., který neplatnými darovacími smlouvami ze dne 2. 6. 2000 a ze dne 3. 10. 2000 převedl svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech
na J. S. Důvod neplatnosti obou uvedených smluv spatřovali v tom, že zůstavitel jednal při jejich uzavření v duševní poruše, která jej činila k těmto úkonům neschopným (§38 odst. 2 obč. zák.).
Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 8. 10. 2001, žalobci navrhli s odkazem na ust. §107a o. s. ř., aby namísto žalovaného J. S. do řízení vstoupila J. S., neboť po podání žaloby na ni jmenovaný převedl darovací smlouvou ze dne 22. 6. 2001 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 2001 svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši ideálních 5/8.
Aniž soud prvního stupně o tomto návrhu žalobců rozhodl, pravomocným usnesením ze dne 14. 1. 2003, č. j. 28 C 140/2001 - 18, vyslovil, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s A. S. a J. S. (§107 odst. 2 o. s. ř.), neboť původní žalovaný J. S. dne 7. 9. 2001 zemřel a jmenovaní jsou jeho právními nástupci, jak to vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 D 1311/2001.
Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, č. j. 28 C 140/2001 - 126, určovací žalobě vyhověl, vůči žalovanému A. S. ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že F. S. byl po smrti své manželky spoluvlastníkem ideálních 5/8 předmětných nemovitostí, které darovacími smlouvami ze dne 2. 6. 2000 a ze dne 3. 10. 2000, sepsanými formou notářského zápisu notářem M. F., daroval (nejprve ideálních 2/8 a posléze ideálních 3/8) svému synovi J. S. Darovací smlouvou ze dne 22. 6. 2001 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 2001 daroval J. S. svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši ideálních 5/8 své manželce J. S., která je jako jejich spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí. J. S. dne 7. 9. 2001 zemřel
a v dědickém řízení po zůstaviteli byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2002, č. j. 18 D 1311/2001 - 83, schválena dohoda dědiců A. S. a J. S (žalované), jejímž předmětem nebylo sporných ideálních 5/8 na nemovitostech. Obvodní soud vzal dále za prokázáno, že F. S. zemřel dne 25. 10. 2000 v Psychiatrické léčebně v B., kde by hospitalizován od října 2000. Po provedení dalších důkazů k tvrzení žalobců, že F. S. jednal při uzavření předmětných darovacích smluv v dušení poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným, a to výslechem účastníků řízení, výpovědí svědků M. F., notáře v P., M. P. a L. N., lékařskou zprávou a výpovědí L., psychiatra, který F. S. vyšetřoval, a dále znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie (gerontologie) J. B., včetně výslechu znalce, a po jejich zhodnocení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tyto smlouvy jsou absolutně neplatné podle §38 odst. 2 obč. zák. Ze znaleckého posudku
a z výpovědi znalce totiž vyplývá, že jmenovaný trpěl již několik let před svou smrtí pokročilou paranoidní formou smíšené demence (což bylo potvrzeno i pitevním nálezem provedeným nedlouho po uzavření darovacích smluv), a v důsledku toho byla u něj těžce alterována volně motivační složka osobnosti vedoucí k vymizení svobody vůle
ve smyslu schopnosti ovládací; tento závěr je podporován i lékařskou zprávou
a výpovědí L. a dalšími důkazy. Z tohoto důvodu určovací žalobě ve vztahu k žalované, která je zapsána jako spoluvlastník předmětných nemovitostí co do ideálních 5/8, vyhověl, a jinak ji zamítl, neboť A. S., s nímž bylo v řízení po smrti J. S. pokračováno jako s účastníkem řízení na straně žalované, je sice jeho dědicem, ve věci však není pasivně věcně legitimován. Naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. shledal soud prvního stupně v tom, že jako zákonní dědici po zůstaviteli F. S. nemohou bez rozhodnutí soudu dosáhnout dodatečného projednání dědictví a jejich právní postavení je tak nejisté.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 23 Co 474/2005 - 163, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o „určení vlastníka nemovitosti“ a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci
a žalovanou a ve vztahu ke státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že její pasivní věcná legitimace ve sporu je „dána z titulu darovací smlouvy a je nepodstatné, že soud prvního stupně usnesením po smrti původně žalovaného J. S. rozhodl o nástupnictví žalovaných“ (A. S. a J. S.), neboť v řízení bylo prokázáno, že je zapsána jako „vlastnice“ předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. I když souhlasil s názorem žalované, že znalecký posudek je jen jedním z důkazů pro rozhodnutí soudu, poukázal současně na to, že soud prvního stupně - kromě znaleckého posudku B. - provedl i další důkazy, které závěry tohoto posudku podpořily a z nichž ostatně znalec při svém posuzování vycházel. Ani městský soud „neměl pochybnosti o kvalitě i odbornosti znaleckého posudku a tento důkaz tedy byl způsobilý k rozhodnutí ve vztahu k dalším důkazům, z nichž soud prvního stupně vycházel. Mohl proto uzavřít, že F. S. byl v době, kdy uzavíral darovací smlouvy, tj. dne 2. 6. 2000 a 3. 10. 2000 k těmto úkonům nezpůsobilý, přičemž nelze odhlédnout ani od faktu, že po uzavření darovací smlouvy dne 3. 10. 2000 byl dne 9. 10. 2000 umístěn v PL v B., kde dne 25. 10. 2000 zemřel. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když žalobě vyhověl, protože nade vší pochybnost je zřejmé, že F. S. v době uzavírání darovacích smluv nebyl k těmto úkonům způsobilý a ke dni své smrti byl nadále jejich vlastníkem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje především otázku procesního nástupnictví, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ust. §107 odst. 2 o. s. ř., neboť převedl-li původní žalovaný J. S. sporný spoluvlastnický podíl k nemovitostem na žalovanou s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 2001, stala se žalovaná spoluvlastnicí nemovitostí před podáním žaloby, z čehož vyplývá, že J. S. nebyl v době podání žaloby dne 29. 6. 2001 pasivně věcně legitimován, což bylo důvodem pro zamítnutí žaloby, a nikoliv k vydání usnesení o procesním nástupnictví. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že je nepodstatné, že soud prvního stupně usnesením po smrti původně žalovaného J. S. rozhodl o procesním nástupnictví žalovaných, a naopak má za to, že odvolací soud postupoval způsobem, který byl nepřípustný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1676/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 10 Cmo 449/97), tj., že dodatečně zhojil nedostatek věcné legitimace původně žalovaného J. S., který po podání žaloby zemřel, přičemž žalobci návrh na přistoupení žalované do řízení nepodali; za této situace mělo být správně rozhodnuto podle §107 odst. 5 věta první o. s. ř. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ust. §38 odst. 2 obč. zák., neboť nevycházely z presumpce platnosti právního úkonu a do naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení nepojaly bezpečné zjištění „duševní choroby“ zůstavitele při uzavírání darovacích smluv (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1979). Vadná interpretace tohoto ustanovení spočívá i v tom, že soud prvního stupně duševní poruchu vyložil jako nedostatek „složky ovládací“, což však neznamená, že by účastník právního úkonu „nebyl sto své jednání regulovat duševními schopnostmi“, přestože pro posouzení duševního stavu je rozhodující složka rozpoznávací. Pokud pak se soud prvního stupně zabýval otázkou „vymizení svobody vůle“, kterýžto termín použil znalec ve svém písemném znaleckém posudku (a posléze jej korigoval ve své výpovědi před soudem), zkoumal v podstatě duševní stav zůstavitele z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zák.; ztotožnil-li se odvolací soud s tímto nesprávným výkladem ust. §38 odst. 1 obč. zák., má i v těchto otázkách jeho rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a to i z toho důvodu, že v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem znalců z oboru psychiatrie J. H. a G. ze dne 15. 11. 2005, který soudu předložila dne 16. 10. 2005, a ani se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s tím, z jakého důvodu jej neprovedl, ačkoliv se s jeho obsahem seznámil. Takovýto postup je však v rozporu s ust. §18 odst. 1 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud řešil otázku procesního nástupnictví v dané věci v rozporu s ust. §107 odst. 2 o. s. ř., není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Dovolatelce je sice třeba přisvědčit v názoru, že původní žalovaný J. S. nebyl v době podání žaloby dne 29. 6. 2001 ve sporu o určovací žalobě pasivně věcně legitimován, neboť darovací smlouvou ze dne 22. 6. 2001 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 2001 daroval svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši ideálních 5/8 své manželce J. S. (žalované), která je jako jejich spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
14. 1. 2003, č. j. 28 C 140/2001 - 18, bylo rozhodnuto podle §107 odst. 2 o. s. ř. tak, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s A. S. a J. S., kteří jsou právními nástupci po zemřelém J. S. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí je pravomocné, je závazné pro účastníky řízení a pro všechny orgány, včetně soudů (srov. ust. §167 odst. 2 a §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), a jeho správnost nyní již nemůže být posuzována. Pokud žalovaná s tímto rozhodnutím, doručeným jejímu zástupci dne 4. 2. 2003, nesouhlasila, měla právo proti němu podat odvolání, což však neučinila.
Ve věci samé žalovaná v dovolání sice poukazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu,
a s jeho skutkovým závěrem.
Odvolací soud na základě dokazování, provedeného před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že zůstavitel F. S. jednal při uzavírání darovacích smluv ze dne 2. 6. 2000 a ze dne 3. 10. 2000 v duševní poruše, která ho činila k těmto úkonům neschopným, a že proto jde o právní úkony, které jsou podle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. neplatné. Podle názoru dovolatelky odvolací soud „vyložil duševní poruchu jako nedostatek složky ovládací, což však neznamená, že by účastník právního úkonu nebyl sto své jednání regulovat duševními schopnostmi, přestože pro posouzení duševního stavu je rozhodující složka rozpoznávací“. Tato výtka však nemá pro posouzení této věci význam. Dovodil-li totiž odvolací soud na základě výsledků dokazování [podle znaleckého posudku znalce J. B. a jeho výpovědi před soudem trpěl zůstavitel již několik let před svou smrtí pokročilou paranoidní formou smíšené demence (cévní a artrofickodegenerativní), v důsledku níž u něj byla těžce alterována jeho volně motivační složka osobnosti, což vedlo k vymizení svobody vůle ve smyslu schopnosti ovládací, která ho činila nezpůsobilým k uzavření obou darovacích smluv], že zůstavitel jednal při uzavírání obou darovacích smluv v duševní poruše, tedy v takovém stavu, který má na mysli ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. jako důvod neplatnosti právního úkonu, pak učinil skutkový závěr, rozhodný pro právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale správnost jeho skutkových zjištění a skutkového závěru.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve skutečnosti ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 písm. c) o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 písm. c) o. s. ř. však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Správná není ani námitka dovolatelky, že zabýval-li se soud prvního stupně otázkou „vymizení svobody vůle“, zkoumal v podstatě duševní stav zůstavitele Františka Strnada z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zák. Jak z obsahu spisu vyplývá, tento termín sice použil znalec J. B., v závěru svého znaleckého posudku, ve své výpovědi před soudem prvního stupně však vysvětlil, že nejde o termín právní, nýbrž psychologicko-psychiatrický ve smyslu schopnosti ovládací.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani
k namítané vadě řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), spočívající podle dovolatelky v tom, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem znalců z oboru psychiatrie J. H. a G. ze dne 15. 11. 2005, který soudu předložila dne 16. 10. 2005, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a která sama o sobě přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky
a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 a zvýšená o 20% podle §17 odst. 2],
a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.075,-Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu