ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3484.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3484/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované B. Ř., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 71/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. května 2006, č.j. 12 Co 343/2005 - 174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti - pozemku p.č. st. 219 - zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. O., obec O., tak jak je tento pozemek zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 770. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 1984 mezi ním jako kupujícím a Stavebním bytovým družstvem v O. jako prodávajícím se stal výlučným vlastníkem domu, stojícího na pozemku p.č. st. 219, a pozemku p.č. st. 219 v k.ú. O., přičemž výše kupní ceny činila 16.285,- Kč. Žalobce dodatečně zjistil, že pozemek p.č. st. 219 zůstal „z důvodů jemu neznámých“ zapsán v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví prodávajícího. Následně Stavební bytové družstvo v O. uzavřelo dne 14. 4. 1986 dodatek k hospodářské smlouvě o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 13. 3. 1978 s PBH města O., kterým „se ruší s účinností ode dne 1. 5. 1986 položka II - základních prostředků, převedených do vlastnictví HS, tj. pozemek st. parc. č. kat. 219 st. plocha o vým. 121 m2 …“. Poté byla dne 1. 5. 1986 uzavřena hospodářská smlouva mezi Podnikem bytového hospodářství města O., jako předávající organizací, a Městským národním výborem, jako přejímající organizací, kterou byla „převedena správa národního majetku - pozemku p.č. 219 st. pl. o vým. 121 m2 v k. ú. O.“ na Městský národní výbor. Na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1993, č. j. 15 C 89/93 - 11, byla dne 28. 7. 1993 uzavřena dohoda o vydání nemovitosti mezi M. O., jako osobou povinnou, a V. V. jako osobou oprávněnou,
na jejímž základě byla jmenovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku p.č. st. 219. Darovací smlouvou ze dne 17. 8. 1994 pak V. V. darovala předmětný pozemek žalované. Žalobce má za to, že „je mu dlouhodobě upíráno vlastnictví předmětného pozemku“, neboť nebyl účastníkem žádného soudního řízení ani právního úkonu ohledně p.č. st. 219, kterým by předmětný pozemek převedl do vlastnictví jiné osoby; všechny smlouvy a úkony shora uvedené proto považuje za absolutně neplatné podle ust. §37 odst. 2 a §39 obč. zák. Dále žalobce tvrdil, že vlastnické právo k pozemku nabyl na základě transformace práva osobního užívání na právo vlastnické v souvislosti s novelou občanského zákoníku, anebo, že právo vlastnické vydržel.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, č. j. 15 C 71/2004 - 105, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a k odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 5. 2006, č. j.
12 Co 343/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a poté, co shodně s ním shledal naléhavý právní zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s jeho závěrem, že žaloba je zcela nedůvodná. Dovodil, že žalobce se vlastníkem předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1984 nestal, když provedenými důkazy bylo prokázáno, že kupní smlouva byla v části týkající se pozemku p.č. 219 zfalšována, neboť údaj o tom, že spolu s domem se na žalobce převádí i předmětný pozemek, byl do smlouvy dopsán dodatečně, a to až po podpisu kupní smlouvy jejími účastníky. K tvrzenému nabytí vlastnictví žalobcem nedošlo ani v souvislosti s novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. ke dni 1. 1. 1992, neboť bylo prokázáno, že žalobce nebyl nositelem práva osobního užívání k tomuto pozemku a neexistující právo osobního užívání pozemku se tak nemohlo transformovat ve vlastnické právo. Žalobce vlastnického práva k pozemku nenabyl ani vydržením, když z provedených důkazů vyplynulo, že nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří, a to mj. i proto, že výslovně uvedl, že věděl, že není vlastníkem pozemku již od roku 1984, kdy dostal opis kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „zcela bezprecedentním způsobem připouští zásah
do vlastnického práva, téměř na stejné úrovni jako vyvlastnění“, přičemž „se jedná
o právní otázku, která byla soudem prvého stupně a následně i soudem odvolacím řešena v rozporu s hmotným právem“. Domnívá se, že „soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, a to především kupní smlouvu ze dne 30. 4. 1984 a související doklady (dopis ze dne 30. 7. 1991 a potvrzení MěNV v O. ze dne 4. 6. 1984). Namítá, že z těchto listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že se stal vlastníkem předmětného pozemku, a právní závěr obsažený v napadených rozhodnutích, že kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla zfalšována a údaje o pozemku p. č. 219 do ní byly dopsány dodatečně neodpovídá provedenému dokazování. Upozorňuje na to, že „smlouva provedená jako důkaz“ byla předložena ze spisu příslušného katastrálního úřadu a je nutné vycházet z presumpce její správnosti, pokud nebude jednoznačně prokázán opak“; k ničemu takovému však nedošlo. Uvedené listinné důkazy, zejména výzva k vydání věci V. V.
ze dne 30. 7. 1991 dokazují, že řádně zaplatil kupní cenu odpovídající cenovým předpisům v daném období. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, poukázala na to, že žalobce ve svém podání žádnou otázku zásadního právního významu nespecifikuje, a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a zpochybňuje jeho skutkový závěr, že kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla zfalšována a údaje o pozemku p. č. 219 do ní byly dopsány dodatečně. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl, a není tudíž jeho vlastníkem, není otázka, kterou dovolatel považuje po právní stránce za zásadní, způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov.
§237 - 239 o. s. ř.).
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,-- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu