ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.81.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 81/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. P. K., správce konkursní podstaty společnosti Z. & Z. spol. s r.o., proti žalovaným 1) T. J., zast. JUDr. V. K., advokátem a 2) R. S., o zaplacení 542.920,90 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 50/96, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2005, č. j. 25 Co 30/2005-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 10 C 50/96-222, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci částku 542.920,90 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), pod bodem II. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném 1) domáhal zaplacení 10,5 % úroku z prodlení z částky 542.920,90 Kč od 28. 5. 1996 do 29. 5. 1996, pod bodem III. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném 2) zaplacení čátky 542.920,90 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 28. 5. 1996 do zaplacení, pod bodem IV. výroku uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 61.186,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, pod bodem V. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na nákladech řízení částku 41.204,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a pod bodem VI. výroku uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 262,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že z provedených důkazů bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena smlouva o odběru zboží, podle které žalovaný 1) telefonicky objednával konkrétní dodávky a žalobce podle těchto objednávek zboží dodával. Rovněž bylo zjištěno, že mezi žalovanými 1) a 2) byla uzavřena smlouva o sdružení, avšak v daném případě se jedná o závazky, jež vznikly až poté, co žalovaný 2) od této smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena kupní smlouva dle §409 odst. 1 a 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), při jejímž uzavírání strany projevily vůli uzavřít tuto smlouvu i bez určení kupní ceny, a proto byl žalovaný 1) povinen za dodané zboží platit cenu obvyklou podle ust. §448 odst. 2 obch. zák. Obranu žalovaného 1), že mu žádný závazek nevznikl, neshledal soud prvního stupně důvodnou, poněvadž byla vyvrácena výpověďmi svědků. Námitky žalovaného 1), že dodací listy nejsou vždy podepsány či jsou podepsány nečitelně a některé z nich opatřeny jen razítkem, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že bylo prokázáno, že žalobce neměl k razítku žalovaného 1) přístup, podpisy na dodacích listech jsou žalovaného 1) nebo jeho zaměstnanců a připojené razítko žalovaného 1) s ohledem na každodennost dodávek hodnotí jako nahrazení podpisu mechanickými prostředky, zvláště za situace, kdy bylo zboží předáváno v provozovně žalovaného 1). S odkazem na ust. §16 obch. zák. proto soud prvního stupně uzavřel, že řidiči žalobce nemohli vědět, že osoby přebírající zboží nejsou oprávněny za žalovaného 1) toto zboží převzít. Soud prvního stupně žalobě vůči žalovanému 1) tudíž vyhověl, ovšem úroky z prodlení přiznal až ode dne následujícího po dni, kdy se žalovaný 1) dostal do prodlení se zaplacením kupní ceny na výzvu žalobce, tj. 30. 5. 1996, přičemž tuto výzvu v souzené věci představuje žaloba, jelikož se žalobce při dokazování doručení faktur ocitl v důkazní nouzi. Ve zbývající části úroku z prodlení (10,5 % úrok z prodlení p. a. od 28. 5. 1996 do 29. 5. 1996), nárokovaném na základě připuštěné změny žaloby při ústním jednání ze dne 25. 2. 2004, byl žalobní návrh vůči žalovanému 1) zamítnut s odůvodněním, že nebylo prokázáno jeho prodlení. Vůči žalovanému 2) byla žaloba zcela zamítnuta, protože prokázal, že odstoupil od výše uvedené smlouvy od sdružení dopisem ze dne 4. 1. 1994, a tak v době vzniku nároků uplatněných v žalobě nemohl odpovídat za tyto závazky vůči třetím osobám ve smyslu ust. §835 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč zák.“).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 25 Co 30/2005-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I., IV. a VI. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 124.503,32 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení (bod I. písm. a/ výroku), potvrdil výrok, kterým byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobci 418.417,58 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení, (bod I. písm. b/ výroku) a dále žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 33.040,- Kč a nahradit náklady státu ve výši 262,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. písm. c/ výroku); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod II. výroku rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním napadené (v bodech I., IV. a VI. výroku rozsudku) včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ust. §212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) je zčásti důvodné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který svá skutková zjištění opíral o provedené listinné důkazy (faktury a dodací listy) a výslechy svědků. Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy, a to fakturami s připojenými dodacími listy a provedením výslechu svědkyně B. a shledal závěr soudu prvního stupně o vzniku kupní smlouvy dle §409 obch. zák. správným. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že v daném případě neuzavíraly účastníci předmětnou kupní smlouvu bez určení kupní ceny, jelikož z obsahu dodacích listů zjistil, že nejpozději okamžikem dodání a převzetí zboží došlo mezi účastníky i k dohodě o kupní ceně, tedy k uzavření kupní smlouvy i jejímu splnění zároveň. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaného 1) zavazuje jednání i jiných osob v jeho provozovně, a proto nebylo rozhodné, zda k razítku na dodacích listech připojil podpis sám žalovaný, svědkyně B. či některý ze zaměstnanců žalovaného 1), jelikož podstatné je, že dodávky zboží se uskutečňovaly v provozovně tohoto žalovaného.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že otisk razítka na dodacích listech v daném případě nenahrazoval podpis jednající osoby mechanickým prostředkem, neboť ze všech provedených důkazů nebylo možné dovodit, že by tento otisk razítka na dodacím listě byl mezi účastníky praxí obvyklou a ani slyšení řidiči takovou praxi nepotvrdili a svědkyně K. takovou situaci označila za přehlédnutí s tím, že pokud se tak stalo, toto bylo řidičům vytýkáno. Ze zopakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že dodávkové listy č. 253, 326, 394, 475, 539, 921, 1409, 492, 4973, 1488, 1556, 1637, 1793, 3121, 3493, 3570, 3658, 3743, 3017, 4194 a 4290, jejichž souhrn cen činí částku 124.503,32 Kč, jsou opatřeny toliko razítkem, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud nepoučil žalobce o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy k odstranění pochybností o pravosti těchto dodacích listů postupem dle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ovšem současně uvedl, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně nemusel napravovat, neboť z výsledku mimosoudního projednání věci vyplynulo, že žalobce výhrady žalovaného 1) vůči dodacím listům akceptuje. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 124.503,32 Kč žalobce neprokázal dodání zboží žalovanému 1), tedy vznik kupní smlouvy a její současné splnění, a proto rozhodl tak, jak uvedeno v bodě I. písm. a) výroku jeho rozhodnutí.
Dovoláním ze dne 9. 3. 2006 napadl žalovaný 1) rozsudek odvolacího soudu v bodě I. písm. b) a c) výroku s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a své dovolací námitky podřadil důvodům uvedeným v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný 1) odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vytkl, že neměl o odvolání žalovaného 1) vůbec rozhodovat, neboť z předložené výpovědi plné moci jednoznačně vyplynulo, že právní zástupce žalovaného 1) podal odvolání, ačkoli k tomu nebyl v době podání odvolání zmocněn, jelikož již předtím mu žalovaný 1) plnou moc vypověděl a tato výpověď mu byla doručena. Dle názoru dovolatele měl odvolací soud postupovat dle §218 písm. b) o.s.ř. a odvolání žalovaného 1) odmítnout.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel nesouhlasil s výkladem ust. §16 obch. zák. učiněným odvolacím soudem, konkrétně s tím, že podpis jakékoli osoby na dodacím listě provedený v jeho provozovně jej zavazuje, a je toho názoru, že soudy musí vždy zkoumat, zda byla „splněna celá hypotéza pro možnost aplikace dispozice tohoto zákonného ustanovení, tedy i skutečnost, že třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba k takovému jednání není oprávněna“. Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy šlo o pravidelné dodávky žalobce jeho osobě, museli řidiči žalobce jej či jeho zaměstnance pověřené přejímáním dodávek zboží a podpisem dodacích listů dobře znát. Rovněž namítl, že nebylo v řízení dle jeho názoru ani prokázáno, že dodací listy byly podepsány v jeho provozovně.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dle §243b odst. 2 o.s.ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (bod I. písm. a/ výroku rozsudku odvolacího soudu) a dále proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl ve vztahu k žalovanému 1) o nákladech řízení (bod I písm. c/ výroku rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle způsobilého dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) i dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že neměl o odvolání žalovaného 1) vůbec rozhodovat, neboť z předložené výpovědi plné moci jednoznačně vyplynulo, že právní zástupce žalovaného 1) podal odvolání, ačkoli k tomu nebyl v době podání odvolání zmocněn, jelikož již předtím mu žalovaný 1) plnou moc vypověděl a tato výpověď mu byla doručena, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda přípustnost dovolání nezakládá zbývající uplatněná námitka týkající se právního posouzení věci.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytkl, že soud musí dle §16 obch. zák. vždy zkoumat, zda byla splněna celá hypotéza této normy pro možnost její aplikace, tedy i skutečnost, zda třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba není k takovému jednání oprávněna. Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy šlo o pravidelné dodávky žalobce jeho osobě, museli ho řidiči žalobce či jeho zaměstnance pověřené přejímáním dodávek zboží a podpisem dodacích listů dobře znát.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaného 1) zavazuje jednání i jiných osob v jeho provozovně, a proto nepovažoval za rozhodné, zda k razítku na dodacích listech připojil podpis sám žalovaný, svědkyně B. či některý ze zaměstnanců žalovaného 1), jelikož podstatné je, že dodávky zboží se uskutečňovaly v provozovně tohoto žalovaného.
Dle §16 obch. zák. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna.
Dovolateli lze dát za pravdu, že jednání jiné osoby nacházející se v jeho provozovně dle výše uvedeného ustanovení zavazuje podnikatele pouze při současném splnění dvou podmínek. Především musí k jednání dojít v provozovně podnikatele a současně musí být splněna i podmínka, že třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba není k jednání oprávněna. V řízení - z dodacích listů, faktur a výpovědí svědků (řidičů žalobce i zaměstnanců žalovaného 1/) – bylo prokázáno, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným 1) došlo nejpozději okamžikem dodání a převzetí zboží žalovaným 1), přičemž zboží bylo dodáváno do provozovny žalovaného 1), kde bylo zboží složeno, podle dodacího listu překontrolována úplnost dodaného zboží, dodací list následně v provozovně opatřen razítkem žalovaného 1) a podepsán osobou nacházející se v provozovně, kopie dodacího listu byla předána řidiči žalobce a v provozovně byl ponechán jeho originál (viz např. výpověď svědka Š. K., tehdejšího řidiče žalobce /č.l. 39/, svědka M. Š., tehdejšího řidiče žalobce /č.l. 41/, svědkyně M. H., tehdejší zaměstnankyně žalovaného 1/ - /č.l. 290/ či svědkyně E. Z., tehdejší zaměstnankyně žalovaného 1/ - /č.l. 43/).
Z výpovědí svědků bylo dále zjištěno, že různí zaměstnanci žalovaného 1) od něj dostali klíče od jeho provozovny, „aby ráno, až přivezou zboží, mohli toto převzít“ (č.l. 43), a takových osob bylo několik, nejen odpovědná zástupkyně žalovaného 1) paní B., nýbrž i další jeho zaměstnanci, jež nebyli jeho odpovědnými zástupci v provozovně (např. svědkyně E. Z., viz č.l. 43).
Řidiči žalobce jako osoby třetí nemohli tudíž vědět, že osoba přebírající zboží v provozovně žalovaného 1) a disponující jeho razítkem není k přebrání zboží a podepsání dodacích listů oprávněna. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným 1) byly převzetím zboží pověřovány různé osoby, a proto dovolatelova námitka, že řidiči mohli vědět, že tyto osoby k tomu oprávněny nejsou, je nepřípadná, neboť tyto různé osoby byly naopak přímo jím k převzetí zboží v provozovně a podepsání dodacího listu pověřovány.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud neaplikoval ust. §16 obch. zák. v rozporu s hmotným právem a neodchýlil se ani od konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004), a proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z obsahového vymezení dovolacích námitek (důvodů) je dále zřejmé, že dovolatel dále namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že dodací listy byly podepsány v jeho provozovně. Touto námitkou dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a tím napadá skutkový stav věci (jeho úplnost) a až následně jeho právní posouzení, přičemž dovozuje, že na základě skutkového stavu jím nabízeného, by právní posouzení věci dle ust. §16 obch. zák. vyznělo v jeho prospěch. S ohledem na uvedené je zřejmé, že tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v situaci, kdy je přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti bodu I. písm. b) a c) výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu