ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.894.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 894/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců .JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc.. v právní věci žalobkyně A. – A. B. spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. P. U., advokátem, o zaplacení částky 668 008,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 38 Cm 149/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2006, č.j. 1 Cmo 44/2006-89, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února 2007, č.j. 1 Cmo 44/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením „změnil“ usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 6. ledna 2006, č.j. 38 Cm 149/2005-76, ve výroku, jímž bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání žalobkyně proti rozsudku téhož soudu ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 38 Cm 149/2005-57, tak že „odvolání žalobce z 16.12.2005 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec č.j. 38 Cm 149/2005-57 z 1.11.2005, se odmítá“ (první výrok) a potvrdil ho ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka snesla ze svého pohledu argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
V souzené věci je nepochybné, že první výrok usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím [nikoli měnícím, jak se zřejmě domnívá dovolatelka, když opřela přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, odvolání žalobkyně odmítl, když v rámci zpřesnění pouze doplnil datum podaného odvolání.
Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti předmětnému usnesení soudu prvního stupně, není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Jen pro úplnost je možné dodat, že dovolání by nebylo přípustné ani v případě, že by napadené usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnutím měnícím, jelikož z pohledu přípustnosti dovolání by i v takovém případě platilo totéž, co bylo uvedeno v předchozím odstavci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně pro nepřípustnost usnesením odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu