ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1045.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1045/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. a M. M. a M. C., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované A.W.-T. I. S. s.r.o., zastoupené advokátkou, za účasti J. B., zastoupeného advokátem a K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejších účastníků na straně žalované, o zaplacení 152 105,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 37 Cm 112/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 2. února 2006, č.j. 12 Cmo 316/2005-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 217,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 2. února 2006, č.j. 12 Cmo 316/2005-118, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v P. ze dne 22. března 2005, č.j. 37 Cm 112/2002-83, ve výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 152 105,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 - dále též jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Staví-li dovolatelka kritiku právního závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu na přepravované zásilce na nesprávnosti skutkových zjištění (včetně nesprávnosti hodnocení důkazů), zakládá výtku nesprávného právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při rozhodování odvolací soud. Tím, že dovolatelka buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující. Tím míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit [srov. shodně též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto]. Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Dovolatelka však žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu, s výjimkou námitky o nesprávné aplikaci §369 obchodního zákoníku v otázce úroků z prodlení vzhledem ke speciální úpravě v článku 27 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR - dále též jen „Úmluva CMR“), v dovolání nevymezuje a napadené rozhodnutí není na řešení nějaké otázky zásadního právního významu založeno. Ani pro tuto otázku však dovolací soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jelikož nedospěl k závěru, že by ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Může-li totiž podle článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR oprávněný požadovat úroky z náhrady škody, přičemž tyto úroky ve výši 5 % ročně se počítají ode dne zaslání písemné reklamace dopravci, a nebyla-li reklamace podána, ode dne podání žaloby u soudu, je z tohoto ustanovení zřejmé, že se jedná o úroky z náhrady škody, a nikoli o úroky za prodlení s její úhradou.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že oba vedlejší účastníci (J. B., jakož i K. p., a.s., V. I. G., která byla do 1. září 2007 zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v P. – oddíl B, vložka 1897, pod obchodní firmou K., p., a.s.) mají stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, jsou povinni vedle žalované, jíž ve sporu pomáhali, zaplatit s ní společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 830,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 312,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní (žalovaná a oba vedlejší účastníci) dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu