ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1287.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1287/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobkyně M. , spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K. , zastoupenému advokátkou, o zaplacení 252 378,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 18 C 237/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 23. února 2005, č.j. 29 Co 646/2004-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 23. února 2005, č.j. 29 Co 646/2004-255, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v K. ze dne 27. září 2002, č.j. 18 C 237/96-196, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 252 378,40 Kč s 5% úrokem z prodlení od 21. května 1996 do zaplacení a dále ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit Č. r. náklady řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (druhý odstavec výroku). Odvolací soud tak rozhodl poté, co k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. září 2004, č.j. 32 Odo 1186/2003-243, zrušil jeho rozsudek ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co 199/2003-214, v rozsahu potvrzujícího výroku a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Podle posouzení Nejvyššího soudu se odvolací soud dopustil právního pochybení tím, že řešil v rozporu s hmotným právem otázku liberačního důvodu podle článku 17 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“) vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1975 Sb., která má v souzené věci rozhodující vliv pro posouzení případné odpovědnosti žalovaného za škodu, jež je předmětem žalobního nároku. Ve smyslu závazného právního názoru Nejvyššího soudu nelze z dikce zákona vyloučit, že za tento liberační důvod je třeba považovat vedle události přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském jednání (např. loupežné přepadení, ozbrojený útok, apod.). Nejvyšší soud rovněž odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí trpí z důvodu nepřezkoumatelnosti některých jeho závěrů (neprokázání tvrzení žalovaného o tom, že neznámí pachatelé omámili neznámou látkou řidiče a závozníka a po rozříznutí plachty odcizili část nákladu, jakož i závěr o příčinné souvislosti mezi vznikem škody a okolnostmi na straně žalovaného) tzv. jinou vadou řízení.
Odvolací soud, vycházeje podle odůvodnění rozhodnutí z nezměněného skutkového stavu, setrval na závěrech, k nimž dospěl již ve svém předchozím rozsudku ze dne 18. června 2003. Uvedl, že žalovaný prokazoval své tvrzení o způsobení škody na přepravované zásilce trestnou činností neznámého pachatele opakovanými svědeckými výpověďmi řidiče vozidla a závozníka vozidla a dalšími v rozhodnutí uvedenými důkazy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ani jeden z těchto důkazů a ani všechny tyto důkazy ve vzájemné souvislosti nejsou způsobilé prokázat, že k události popisované žalovaným skutečně došlo. Podle shodného názoru soudů obou stupňů jsou uvedené opakované svědecké výpovědi nevěrohodné zejména proto, že oba svědci (a oba shodně) líčili jinak škodnou událost při svém prvním výslechu a při druhém výslechu; odvolací soud pak v odůvodnění popisuje, co svědci konkrétně vypověděli a v jakých zcela zásadních okolnostech rozpory mezi prvními a druhými výpověďmi svědků spatřuje. Odvolací soud proto (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že žalovaný své tvrzení o tom, že neznámí pachatelé omámili neznámou látkou řidiče i závozníka a poté rozřízli plachtu a odcizili část nákladu, neprokázal.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z objektivního charakteru odpovědnosti za škodu podle článku 17 odstavce 1 Úmluvy CMR, což mimo jiné znamená, že žalovaný nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno k označení a prokázání tzv. liberačních důvodů, neboli skutečností, které by ho odpovědnosti za škodu zbavily. Pakliže žalovaný jím tvrzený liberační důvod (způsobení škody neznámými pachateli, jak je popsáno již shora) neprokázal, nevyvinil se a za škodu způsobenou ztrátou části zásilky odpovídá, a to bez ohledu na to, zda porušil nějakou konkrétní právní povinnost či nikoliv. Proto pokládá námitky odvolatele (žalovaného), že při provádění přepravy žádný předpis neporušil, za právně bezvýznamné, přičemž ostatní jeho námitky má za neprokázané spekulace. Pokud za tohoto stavu soud prvního stupně žalobě co do jistiny a úroku z prodlení odpovídajícímu článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR vyhověl, žádné právní pochybení mu vytknout nelze.
Ve smyslu závazného pokynu Nejvyššího soudu se odvolací soud rovněž zabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzeným liberačním důvodem žalovaného a vznikem škody, příčinnou souvislostí mezi okolnostmi na straně žalovaného (přívěs přikrytý pouze plachtou a nedostatečné zabezpečení kamionu na nehlídaném parkovišti) a vznikem škody, a také otázkou, jaké právní předpisy žalovaný v souvislosti se zajištěním zásilky nedodržel. V této souvislosti uvedl, že žalovaný především porušil svou povinnost ze závazkového vztahu vzniklou mu z přepravní smlouvy uzavřené mezi účastníky tím, že část zásilky do místa určení nepřepravil, čímž porušil také ustanovení §324 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) splnit svůj závazek včas a řádně. Odvolací soud má svědeckými výpověďmi řidiče a závozníka za prokázané, že žalovaný nepostupoval při plnění svého závazku z předmětné smlouvy s řádnou péčí, jelikož neučinil vše, co učinit mohl, aby vzniklou škodu na zásilce odvrátil, případně jejím následkům zabránil. V této souvislosti pokládá za nepřiměřené riziko již samotné zaparkování vozidla v rizikové oblasti na nehlídaném parkovišti za účelem přespání, ačkoli část zboží byla přepravována na přívěsu pod plachtou; uvedené chování žalovaného pak posoudil jako přímý důsledek (příčinnou souvislost) ztráty části nákladu způsobeného neprokázaným loupežným přepadením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel považuje právní posouzení věci soudy obou stupňů za nesprávné. Setrvává na tvrzení, že se ve smyslu článku 17 Úmluvy CMR zprostil své odpovědnosti za škodu, jelikož v řízení bylo prokázáno, že ke ztrátě přepravované zásilky došlo událostí, kterou osádka vozidla nemohla ani při největší péči odvrátit a jejímž následkům nemohla zabránit bez ohrožení vlastního života. V této souvislosti má za nerozhodné, zda řidič kontroloval vozidlo bezprostředně nebo po ujetí několika desítek kilometrů či zda odcizení části nákladu zjistil až po ujetí několika desítek kilometrů. Za důležité označuje, že došlo k přepadení, které bylo i. policii nahlášeno. Podle názoru dovolatele nebyly rovněž zjištěny žádné okolnosti opravňující soud k tomu, že neuvěřil shodným svědeckým výpovědím řidiče a závozníka, jejichž bezúhonnosti se dovolává. Podle dovolatele bylo rovněž na soudu, aby se obrátil na i. policii se žádostí o sdělení výsledku šetření a aby si od ní vyžádal k dané věci celý spis. Jelikož se tak nestalo a soudy obou stupňů se spokojily pouze se zaslaným protokolem i. policie, rozhodl se vypravit do I. sám. Uvádí, že se mu tak podařilo získat listiny, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že k tvrzenému přepadení došlo a že řidič ani závozník ve svých svědeckých výpovědích nelhali. V této souvislosti dovolatel pokládá hodnocení odvolacího soudu, že obětí přepadení jsou osoby mající na výsledku sporu osobní zájem, za neopodstatněné z důvodu, že se jich výsledek sporu nedotkne, protože povinnost uhradit škodu byla uložena jejich zaměstnavateli.
Dovolatel dále brojí proti hodnocení odvolacího soudu o vzniku škody v příčinné souvislosti s přepravou části zásilky na přívěsu vozidla majícím plachtu a se zastavením osádky vozidla na nehlídaném parkovišti. Uvádí, že k přepravě zvolil obvyklý dopravní prostředek odpovídající objemu přepravované zásilky a že použitím vozidla s přívěsem naopak škodu minimalizoval, jelikož přeprava byla zajišťována z větší části ve skříňovém vozidle a z menší části pod plachtou. Zastavení kamionu na nehlídaném parkovišti za účelem bezpečnostní přestávky a odpočinku nelze podle jeho názoru považovat za porušení povinnosti, neboť řidiči naopak mají povinnost zastavit, jak v praxi obvykle činí, na parkovištích podél dálnic a rychlostních komunikací. Zaparkování kamionu na hlídaném parkovišti označuje za nesplnitelnou podmínku, neboť taková parkoviště podél pozemních komunikací podle jeho vyjádření neexistují, což platí i pro lokalitu, v níž k přepadení došlo.
Další výtky dovolatel směřuje proti hodnocení znaleckého posudku S. B. Podle dovolatele nemůže jít rovněž k jeho tíži, že na žádost soudu prvního stupně italská policie zaslala pouze protokol o nahlášení události, který soud posoudil jako nedostatečný k prokázání tvrzené události. Navrhl-li žalovaný příslušný důkaz již před soudem prvního stupně, nemůže jít o nový důkaz, jestliže se příslušné listiny dostávají do spisu až v dovolacím řízení.
V závěru dovolání dovolatel uvádí, že ho podává i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho vyjádření „nebyla tato právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu v takové šíři řešena“. Další důvod dovolání spatřuje ve zmatečnosti výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Tuto zmatečnost v úvodu dovolání shledává v tom, že odvolací soud potvrzuje první výrok rozsudku soudu prvního stupně a zároveň jej mění v otázce výše přiznaného úroku z prodlení.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel svými námitkami brojí proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 17. února 1999, č.j. 29 Co 470/98-65, jímž byl zrušen v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 1998, č.j. 18C 237/96-44, a z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. září 2002, odvolací soud nezavázal soud prvního stupně při zrušení v pořadí jeho prvního rozsudku právním názorem, ale vrátil mu věc k dalšímu řízení z důvodu potřeby doplnění dokazování. Dovolání tak podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není, oproti očekávání dovolatele, přípustné.
V úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterou dovolací soud shledal u dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. června 2003 v rozsudku ze dne 22. září 2004, č.j. 32 Odo 1186/2003-243. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatel založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci na kritice hodnocení některých důkazů (zejména svědeckých výpovědí řidiče a závozníka) a na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel totiž napadá právní závěr odvolacího soudu o neexistenci liberačního důvodu na straně žalovaného z jeho odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR tím, že zpochybňuje a nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaný tvrzené loupežné přepadení neprokázal. Nevymezuje však žádnou právní otázku, pro kterou by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní význam; pouze odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování jeho odpovědnosti za škodu včetně liberačních důvodů měl vycházet z jím popsané skutkové verze, která byla dle jeho názoru prokázána.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř ., jak je tomu v souzené věci.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelem tvrzenou vadou řízení, jíž se měl dle jeho názoru odvolací soud dopustit zmatečností ve výrokové části napadeného rozhodnutí. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.], což případ podaného dovolání není.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že výroková část napadeného rozhodnutí tvrzenou zmatečností netrpí; odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání částky 252 378,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 %, aniž ho v úroku z prodlení jakkoli změnil, jak uvádí dovolatel. Dovolatel patrně přehlédl, že o zamítnutí žaloby v rozsahu 14% úroku z prodlení rozhodl odvolací soud již rozsudkem ze dne 18. června 2003 a jelikož do této jeho části první dovolání žalovaného nesměřovalo, zůstal tento jeho zamítavý výrok rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2004 nedotčen a o úroku z prodlení ve výši 14 % tak odvolací soud již posléze, tj. v rozsudku ze dne 23. února 2005, nerozhodoval.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2007
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu