ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1291.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1291/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně B. B. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem o odstranění movitých věcí a vydání věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 79/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2005, č.j. 25 Co 539/2004-293, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2005, č.j. 25 Co 539/2004-293, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. března 2004, č.j. 24 C 79/98-223, změněn tak, že žaloba na odstranění movitých věcí a vydání věcí v rozsahu uvedeném ve výroku II. uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. června 2005, č.j. 25 Co 539/2004-293, změnil dovoláním napadeným výrokem II. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. března 2004, č.j. 24 C 79/98-223, tak, že zamítl žalobu na odstranění movitých věcí a vydání věcí mimo těch, ohledně nichž výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. o uložení povinnosti žalovanému odstranit na své náklady z areálu obalovny, nacházející se na pozemcích žalobkyně v obci D., odpad, který sestává z jedné celé kovové nádrže s nezjištěným obsahem o délce 11 m a průměru 2,5 m a jedné celé nádrže s nezjištěným obsahem o délce 8 m a průměru 1,9 m. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který ze skutkových zjištění dovodil, že smlouvou o likvidaci odpadu ze dne 16. 5. 1996, uzavřenou jako nepojmenovaná smlouva ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se předchůdce žalovaného zavázal odstranit z obalovny a ze skladu živic v D. odpad sestávající převážně z nádrží s nebezpečným obsahem, kdy předmět smlouvy byl vymezen samotnou smlouvou a přílohou č. 1, a protože žalovaný smluvní povinnost odstranit určené movité věci nesplnil, uložil žalovanému odstranit věci specifikované ve výroku I. svého rozsudku. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo ke konsensu ohledně likvidace odpadu ze skladu živic. Vyšel přitom ze zjištění, že obsah smlouvy a přílohy se liší, když ve smlouvě (podepsané oběma účastníky) je stanoven předmět smlouvy jako likvidace odpadu – železných nádrží na obalovně v D. s tím, že předmět smlouvy je přesně specifikován v příloze č. 1, která tvoří nedílnou součást smlouvy, ale v této příloze (podepsané jen žalobcem) bylo uvedeno, že k likvidaci je určen odpad ve skladu živic, a to všechny nádrže, plechy, potrubní vedení kromě věcí výrazně označených růžovou barvou a odpad v obalovně, a to nádrže, plechové bariéry a další, kromě označených, které budou určeny do jednoho měsíce. Rozpor v obsahu listin nespočíval podle posouzení odvolacího soudu jen v označení předmětu plnění, ale i v termínu plnění, neboť smlouva ukládala povinnost zlikvidovat odpad do 30 dní od podpisu smlouvy a v příloze byl uveden termín plnění 21. týden 1996 až 33. týden 1996. Projev vůle účastníků vyložil odvolací soud podle výkladových pravidel obsažených v ustanovení §266 odst. 4 obch. zák., podle něhož výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, proto obsah smlouvy vyložil k tíži žalobkyně, která (resp. její předchůdce) smlouvu vyhotovila, a to tak, že předmětem smlouvy o likvidaci odpadu nebyla i likvidace odpadu ze skladu živic, ale jen železných nádrží z obalovny, jak správně v této části soud prvního stupně žalobu posoudil, vycházeje z obsahu oboustranně podepsané smlouvy. Z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném ve výroku II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nedošlo mezi účastníky ke konsensu ohledně likvidace odpadu ze skladu živic, když podle jejího názoru tento závěr nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že závazek žalovaného k likvidaci odpadu jak z obalovny, tak i ze skladu živic vyplývá z přílohy smlouvy o likvidaci odpadu, jež je nedílnou součástí smlouvy, přičemž skutečnost, že příloha nebyla podepsána žalovaným považuje z hlediska její závaznosti za irelevantní. Dohoda o likvidaci odpadu i ze skladu živic je zřejmá i z faktických úkonů žalovaného při plnění smlouvy, kdy rozřezával nádrže ve skladu živic, což by nečinil, pokud by nebylo odstranění odpadu ze skladu živic předmětem smlouvy. Dovolatelka uvažuje, že smlouva neobsahuje ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák. ujednání, podle něhož by mohla být měněna jen písemně, tudíž má za to, že ke změně smlouvy mohlo dojít i bez písemného projevu. Domnívá se, že správnosti této úvahy nasvědčuje i dopis žalovaného ze dne 19. 7. 1997, v němž žalovaný navrhl zvýšení své odměny za dokončení likvidace obalovny a skladu živic. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se při svém rozhodování nesprávně soustředil pouze na určité odchylky v předmětu plnění ve smlouvě a její příloze a pochybil, pokud neaplikoval ustanovení §266 odst. 3 obch. zák., nepřihlédl-li k následnému chování stran předmětné posuzované smlouvy. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Poukazuje na to, že námitky dovolatelky směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, s nimiž se ale oba soudy v předešlých řízeních náležitě vypořádaly a učinily z nich podle žalovaného správný právní závěr.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možných dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedenou vadu dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a právě touto vadou je řízení poznamenáno.
V dané věci je nutno konstatovat, že odvolací soud pominul skutková zjištění soudu prvního stupně, vycházející ze svědeckých výpovědí, a to zejména svědka L. P., který vypověděl, že k likvidaci byly určeny dvě nádrže v obalovně a větší část nádrží ve skladu živic, a že bylo dohodnuto, že budou na místě označeny růžovou barvou věci, které nemají být likvidovány. Odvolací soud nepřihlédl ani k výpovědi svědka Ing. V. P., jež uvedl, že byl přítomen označování věcí na pozemku žalobkyně za účasti pana R. (žalovaného) a dalších dvou osob, zřejmě ze strany žalobkyně, kdy pan R. určoval po dohodě s uvedenými dvěma osobami, co bude určeno k likvidaci. Uvedená vada je při přezkumu v dovolacím řízení právně relevantní, neboť mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a to zejména s ohledem na závěr, zda o likvidaci věcí určených v žalobě nebyla mezi účastníky uzavřena ústní smlouva, resp. zda nedošlo k ústní dohodě o změně obsahu posuzované smlouvy o likvidaci odpadu.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci právní závěr, že mezi účastníky vznikl obchodně závazkový vztah uzavřením písemné smlouvy o likvidaci odpadu ze dne 16. 5. 1996, uzavřené jako nepojmenovaná smlouva ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že předchůdce žalovaného se zavázal odstranit odpad z obalovny a ze skladu živic v D., vycházeje ze zjištění, že předmět smlouvy byl vymezen samotnou smlouvou a přílohou č. 1. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo ke konsensu ohledně likvidace odpadu ze skladu živic, když vyšel ze zjištění, že obsah smlouvy a přílohy se liší, neboť ve smlouvě (podepsané oběma účastníky) je stanoven předmět smlouvy jako likvidace odpadu – železných nádrží na obalovně v D. s tím, že předmět smlouvy je přesně specifikován v příloze č. 1, která tvoří nedílnou součást smlouvy, ale v této příloze (podepsané jen žalobcem) bylo uvedeno, že k likvidaci je určen odpad ve skladu živic, a to všechny nádrže, plechy, potrubní vedení kromě věcí výrazně označených růžovou barvou a odpad v obalovně, a to nádrže, plechové bariéry a další, kromě označených, které budou určeny do jednoho měsíce.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že písemná smlouva o likvidaci odpadu ze skladu živic mezi účastníky nevznikla pro rozpor obsahu předmětu smlouvy a její přílohy, avšak ze svědeckých výpovědí vyplývalo, že žalovaný při provádění smlouvy likvidoval i odpad ve skladu živic, pak měl odvolací soud poučit žalobkyni, aby skutkově tvrdila a předložila důkaz o tom, zda smlouva, resp. změna smlouvy nevznikla jiným způsobem – ústní formou.
Podle §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže podle písmena d) tohoto ustanovení jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle odst. 2 téhož ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl, v daném případě s ohledem na právní závěr soudu prvního stupně o vzniku písemné smlouvy o likvidaci odpadu nejen v obalovně, ale i ve skladu živic v D. Nebylo-li účastníku potřebné poučení o tvrzení vzniku smlouvy ústní formou poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř., a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak, než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně; skutečnost, že účastník řízení nereagoval na poučení dle §119a odst. 1 o. s. ř., však odvolací soud v žádném případě nezbavuje povinnosti k této vadě přihlédnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod číslem 158).
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tedy naplněn.
Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto se Nejvyšší soud České republiky již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, a podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu