ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1069.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1069/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně L., spol. s r. o., proti žalované D. s. r. o., o zaplacení částky 79.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 13/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 4 Cmo 67/2001-98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 4 Cmo 67/2001-98, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2001, č. j. 37 Cm 13/99-78, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 79.500,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 26. listopadu 1997 do zaplacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se nedostala do prodlení s úhradou ceny díla, jak o tom hovoří články 6.1 a 6.2 smlouvy o dílo, kterou právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost M. Ch. s. r. o. jako zhotovitelka (dále též jen „zhotovitelka“), uzavřela dne 30. října 1996 s dovolatelkou jako objednatelkou (dále též jen „smlouva o dílo“). Za tohoto stavu pak zhotovitelka nebyla oprávněna vyúčtovat žalované majetkovou sankci ve výši 79.500,- Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud uzavřel, že právní závěr soudu prvního stupně nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, s tím, že k pozdní úhradě ceny díla došlo. Přitom vyšel především ze zjištění, že smlouva o dílo obsahuje v článku 6.2 ujednání o smluvní sankci (smluvní pokutě) za opožděné platby ceny díla ve prospěch zhotovitelky ve výši půl procenta z celkové ceny díla za každý den prodlení. Odtud při nesporně stanovené ceně díla podle článku 5.1 smlouvy o dílo (částkou 3.180.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty) dovodil, že při tvrzeném prodlení plateb vyúčtovaných fakturami č. 5/97 a 47/97 je výše smluvní sankce shodná s výší sporné částky. Přitom vzal za prokázáno, že částka vyúčtovaná fakturou č. 5/97 byla zaplacena ve dnech 21. a 24. března 1997 a částka vyúčtovaná fakturou č. 47/97 byla zaplacena 21. července 1997.
Podle odvolacího soudu v prvním případě byla vyúčtovaná částka splatná již 20. března 1997, což vyplývá z obsahu faktury; proto při skutečném prodlení v počtu 4 dnů je vyúčtování smluvené sankce za opožděné placení důvodné. Skutečné, tedy opožděné, datum placení je podle odvolacího soudu zcela prokázáno doklady o placení v hotovosti, kdy takto bylo placeno po uplynutí dvacetidenní lhůty splatnosti (podle článku 5.2 smlouvy). Ve druhém případě byla vyúčtovaná částka splatná 20. července 1997, podle výpisu z účtu zhotovitelky však byla na tento účet připsána teprve 21. července 1997, tj. (se zřetelem k ustanovení §339 odst. 2 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) s jednodenním prodlením.
K obraně žalované odvolací soud uvedl, že přes poučení dle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ani před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nenavrhovala důkazy k prokázání svého stanoviska ohledně nesprávné (nedůvodné) fakturace zhotovitelkou a takové důkazy - listiny týkající se jiných než projednávaných faktur - soudu ani nepředložila.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání „podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.“, namítajíc, že „je nesprávný v důsledku vadného právního posouzení, přičemž se jedná o právní posouzení zásadního významu, když je mimo jiné zapříčiněno i neúplností dokazování a zejména potom vadným hodnocením provedených důkazů“. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval výlučně obsahem faktur vystavených právní předchůdkyní žalobkyně, zcela však přehlédl ustanovení článku 5.2 (smlouvy o dílo) o tom, že fakturace bude probíhat jedenkrát měsíčně na základě soupisu provedených prací odsouhlasených stavbyvedoucím formou zálohových faktur, které budou obsahovat cenu bez daně z přidané hodnoty a to do výše 95 % ceny díla, s tím, že konečná faktura bude vystavena 30. června 1997 a splatnost faktur je 20 dnů od obdržení. Vrchní soud - pokračuje dovolatelka - tedy apriori vycházel ze správnosti obsahu vydaných faktur a nezabýval se již tím, že byl smluvně upraven proces vydávání faktur, které musely být odsouhlaseny a vůbec vydány v režimu článku 5.2 smlouvy o dílo. Tento proces právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela a faktury vydávala svévolně v rozporu se smlouvou, čímž mohl vzniknout dojem, že dovolatelka byla v prodlení. V důkazním řízení také nemá oporu závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nenavrhla důkazy k prokázání tvrzení o nesprávnosti fakturace; tato nesprávnost vyplývá z důkazní nouze žalobce, který je tím účastníkem, jenž neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal, že fakturace byla oprávněná (že byla ve shodě s článkem 5.2. smlouvy o dílo). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že napadený rozsudek je správný.
Dovolatelka zjevně přehlédla, že ačkoliv řízení o žalobě bylo zahájeno před 1. lednem 2001, vzhledem k době vydání rozsudků soudů nižších stupňů a se zřetelem k bodům 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se její dovolání projednává a má o něm být rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Toto dovolatelčino pochybení je patrno z toho, že se dovolává ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 se však již na písmena nečlení. Ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 pak pro dobu od uvedeného data odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., obsahující dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k době uzavření smlouvy o dílo (30. října 1996) je přitom pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb. a č. 142/1996 Sb.
Napadené rozhodnutí vychází z následujících skutkových zjištění soudů obou stupňů:
1) Předmětem smlouvy o dílo byla dodávka a montáž platových prvků na akci „rekonstrukce panelového domu, P., P.“, s tím, že cena díla byla v článku 5.2. smlouvy o dílo dohodnuta částkou 3.180.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty.
2) Článek 5.2 smlouvy o dílo obsahuje ujednání o tom, že splatnost faktur je 20 dnů od obdržení.
3) Článek 6.2 smlouvy o dílo obsahuje ujednání o smluvní sankci za opožděné platby ceny díla ve prospěch zhotovitelky ve výši půl procenta z celkové ceny díla za každý den prodlení.
4) Fakturou č. 5/97 vyúčtovala zhotovitelka dovolatelce z titulu ceny díla částku 1.821.000,- Kč a dovolatelka tuto fakturu převzala v den jejího vystavení, tj. 28. února 1997.
5) Fakturou č. 47/97 vyúčtovala zhotovitelka dovolatelce z titulu ceny díla částku 344.502,- Kč a dovolatelka tuto fakturu převzala v den jejího vystavení, tj. 30. června 1997.
6) Částku 1.821.000,- Kč dovolatelka uhradila v hotovosti ve dnech 21. a 24. března 1997 a částka 344.502,- Kč byla připsána na účet zhotovitelky dne 21. července 1997.
7) Smlouvou ze dne 10. prosince 1997, účinnou ke stejnému datu, postoupila zhotovitelka (jako postupitel) žalobkyni (jako postupníku) mimo jiné i pohledávku, která je předmětem tohoto sporu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takto zjištěný skutkový stav je pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku po stránce právní zjevně nepostačující a odvolací soud pochybil, vyšel-li z názoru opačného.
Především je nutno uvést, že jak pro rozhodnutí odvolacího soudu, tak pro rozhodnutí soudu prvního stupně je charakteristický zjevný nedostatek jakékoli právní kvalifikace věci prostřednictvím odkazů nebo citací hmotněprávních ustanovení příslušných právních předpisů. V rozsudku soudu prvního stupně je takový odkaz zmíněn pouze jednou, přičemž jde o odkaz na ustanovení §524 a násl. obč. zák., tedy o odkaz týkající se pouze smlouvy o postoupení pohledávky. Odvolací soud zmiňuje ustanovení hmotněprávního předpisu rovněž pouze jednou, a to prostřednictvím citace ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. o tom, kdy je splněn peněžitý závazek placený prostřednictvím banky. Při absenci jakýchkoli dalších úvah na uvedené téma pak ze žádného z těchto rozhodnutí nelze dovodit, zda (a proč) je zkoumaná smlouva o dílo obchodním závazkovým vztahem (posuzovaným podle ustanovení §536 a násl. obch. zák.) nebo občanskoprávním vztahem (posuzovaným podle ustanovení §631 a násl. obč. zák.). Činit závěr, že podle odvolacího soudu šlo o smlouvu o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku, z pouhého odkazu na ustanovení obchodního zákoníku zabývající se něčím jiným (§339 odst. 2), se Nejvyššímu soudu v daných souvislostech nejeví únosným (úsudek odvolacího soudu by v takové podobě nebyl ani přezkoumatelný). Kdyby totiž mělo jít o občanskoprávní vztah, pak by částka, kterou dovolatelka uhradila zhotovitelce prostřednictvím peněžního ústavu, byla zásadně považována za uhrazenou okamžikem, kdy byla poukázána (§567 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
V daném případě odvolací soud uzavřel, že smluvní pokutou bylo zajištěno splnění smluvní povinnosti objednatelky uhradit včas cenu díla. Závěr, že objednatelka tuto povinnost porušila, však není možné přijmout (jak to udělal odvolací soud) jen na základě skutkového závěru, že faktury č. 5/97 a 47/97 byly zaplaceny po uplynutí dvacetidenní lhůty splatnosti (podle článku 5.2 smlouvy). Úvaze, že si strany dohodly, že lhůta k úhradě příslušných vyúčtování (faktur) činí 20 dnů od jejich obdržení objednatelkou, totiž musí předcházet posouzení toho, zda byly splněny zákonné nebo smluvené podmínky, za nichž měla zhotovitelka právo zaplacení ceny díla požadovat (fakturu vystavit) a objednatelka povinnost cenu díla uhradit.
Podle ustanovení §548 odst. 1 obch. zák., je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Napadené rozhodnutí skutkový závěr o tom, zda si účastníci sjednali dobu úhrady ceny díla odlišně od úpravy obsažené v §548 odst. 1 větě druhé obch. zák., postrádá. Postrádá rovněž (právě ve vazbě na ustanovení §548 odst. 1 větu druhou obch. zák.) skutkový závěr o tom, zda a kdy bylo dílo provedeno. Ostatně, součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů není ani údaj o tom, kdy mělo být dílo podle smlouvy o dílo provedeno. Nadto nelze přehlédnout, že již skutečnost, že je žalována smluvní pokuta za prodlení s úhradou dvou faktur, dokládá, že minimálně v případě faktury č. 5/97 nemohlo jít o požadavek na úhradu konečné ceny díla, nýbrž o sjednanou zálohu. To ostatně také tvrdí sama žalobkyně, která u první faktury hovoří o „záloze na dílo“ a u druhé o „doplatku díla“ (srov. její podání na č. l. 27). Soudy obou stupňů však při svých úvahách rozdíl mezi „cenou díla“ a „zálohou na cenu díla“ (nesprávně) nečiní.
Skutkový závěr o tom, zda a za jakých podmínek si účastníci smlouvy o dílo sjednali placení záloh na úhrady ceny díla, v napadeném rozhodnutí rovněž není obsažen. Bez skutkových a právních závěrů o podmínkách placení ceny díla nebo záloh na ni, nelze ovšem učinit ani právní závěr o tom, že dovolatelka (objednatelka) pozdní úhradou označených faktur porušila povinnost uhradit včas cenu díla (nebo zálohu na ni).
Výše řečené platí obdobně i v případě, že by smlouva o dílo podléhala režimu ustanovení §631 a násl. obč. zák.
Ustanovení §634 odst. 2 obč. zák., totiž určuje, že není-li dohodnuto jinak, platí se cena až po skončení díla. Provádí-li se však dílo po částech nebo vyžaduje-li provedení díla značných nákladů, je ten, komu bylo zadáno, oprávněn požadovat již během provádění díla od objednatele přiměřené zálohy.
Jinak řečeno, také občanský zákoník (ve větě první posledně cit. ustanovení) váže vznik nároku objednatele na úhradu ceny díla (při absenci jiné dohody) až k době po skončení díla; o tom, že by měla být naplněna skutková podstata uvedená ve větě druhé posledně cit. ustanovení, napadené rozhodnutí rovněž mlčí.
Dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku břemene tvrzení a důkazního břemene, když povinnost tvrdit skutečnosti významné pro závěr že její právní předchůdkyně vyúčtovala žalované cenu díla (nebo zálohy na ni) v souladu se smlouvou o dílo nebo příslušným ustanovení zákona (včetně konkrétního tvrzení o splnění smluvených nebo zákonných podmínek vzniku nároku na úhradu ceny díla nebo záloh na ni), měla žalobkyně a nikoli žalovaný.
Odvolací soud v této souvislosti přisuzuje chybný význam poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. Poučení podle tohoto ustanovení totiž nenahrazuje poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř.
Dle ustanovení §118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně; skutečnost, že účastník řízení nereagoval na poučení dle §119a odst. 1 o. s. ř., však odvolací soud v žádném případě nezbavuje povinnosti k této vadě přihlédnout (shodně srov. v právní teorii např. B., J. – D., L. – K., Z. – M., M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, P., C. H. B. 2003, str. 962-963 a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Vadným způsobem ostatně ve vztahu k poučovací povinnosti postupoval (tentokráte vůči žalobkyni) i soud prvního stupně, který žalobkyni vytýkal neunesení důkazního břemene ohledně jejích tvrzení, aniž by jí ovšem předtím poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. Přitom soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že v rozsahu, ve kterém dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k obsahu článku 5.2 smlouvy o dílo co do předpokladů dílčí fakturace, není její dovolání kritikou právního posouzení věci. Dovolatelčiny námitky se potud vztahují k dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech odkazuje), námitkou, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel právě dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ačkoliv se uvedené rozhodnutí týkalo výkladu ustanovení §241 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 1995, k tomu, že závěry v něm obsažené se vztahují i k ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. února 2005, sp. zn. 662/2003 (v právní teorii srov. shodně např. B., J. – D., L. – K., Z. – M., M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, P., C. H. B. 2003, str. 1067). Nejvyšší soud se proto věcí zabýval i v rovině tohoto dovolacího důvodu, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je i z tohoto pohledu důvodné.
Soud prvního stupně učinil součástí svých skutkových zjištění ze smlouvy o dílo též zjištění, že podle článku 5.2 smlouvy o dílo fakturace (ceny díla) měla probíhat jedenkrát měsíčně na základě soupisu provedených prací odsouhlasených příslušným stavbyvedoucím prostřednictvím zálohových faktur, přičemž splatnost těchto faktur byla dohodnuta na 20 dnů od jejich obdržení (srov. odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud pak označenou klauzuli v části pojednávající o tom, že podkladem pro vystavení zálohových faktur (pro vyúčtování záloh na cenu díla) je soupis provedených prací odsouhlasených příslušným stavbyvedoucím, pominul, stejně jako ujednání, že taková fakturace se měla dít jedenkráte měsíčně. Pro rozhodnutí o tom, zda žalovaná porušila smluvní povinnost zajištěnou smluvní pokutou, je totiž významné právě to, zda obě faktury byly vystaveny v čase a na základě podkladů dohodnutých v článku 5.2 smlouvy o dílo. Námitku, že faktura č. 5/97 byla v pořadí druhou zálohou fakturou vystavenou zhotovitelkou v průběhu téhož měsíce, přitom žalovaná uplatnila výslovně při jednání před soudem prvního stupně.
V části, týkající se přisouzeného příslušenství pohledávky (osmnáctiprocentního úroku z prodlení od 26. listopadu 1997 do zaplacení) je nadto napadené rozhodnutí z důvodů dále popsaných nepřezkoumatelné a tím i postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci a ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně – vycházeje z názoru, že žalovaná nebyla v prodlení splacením ceny díla – se v důvodech svého rozhodnutí nevypořádal s důkazem fakturou č. 3/9701 (kterou zhotovitelka žalované smluvní pokutu vyúčtovala), ačkoli je zjevné, že ukládá-li ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy - tedy, aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl - pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Odvolací soud sám pak z tohoto důkazu žádná zjištění nečinil a otázkou počátku prodlení s úhradu smluvní pokuty se ani jinak nezabýval, což činí jeho závěr, že žalovaná je v prodlení od 26. listopadu 1997, nepřezkoumatelným. Výše přiznaných úroků není rovněž odůvodněna.
Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů neobstálo a že ohledně přiznaného příslušenství trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci; proto je Nejvyšší soud včetně závislého výroku o nákladech řízení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (co do nesprávnosti právního posouzení věci, včetně chybného posouzení poučovací povinnosti) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu