ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.161.2006.1
sp. zn. 32 Odo 161/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. V., zast. JUDr. J. S., advokátem proti žalované P. s.r.o., zast. JUDr. L. Č., advokátem o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 91/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. července 2005, č. j. 17 Co 306/2004-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. července 2005, č. j. 17 Co 306/2004-188, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 C 91/2002-141, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. 6. 2002 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je \"výlučným vlastníkem objektu občanské vybavenosti č. p. 43, postaveného na st. p. č. 2016, se st. p. č. 2016 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 119 m2, p. p. č. 374/2 (ost. pl. manipulační plocha) o výměře 3.079 m2 a parcely původního pozemkového katastru vedené ve zjednodušené evidenci pod č. 374/2 o výměře 14 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 2115 pro obec, část obce a k. ú. L. n. S., a to včetně příslušenství - \" a \"výlučným vlastníkem objektu občanské vybavenosti č. p. 697, postaveného na st. p. č. 1233, se st. p. č. 1233 (zast. plocha a nádvoří) o výměře 61 m2 a p. p. č. 1819/2 (ost. pl. - manipulační plocha) o výměře 3.930 m2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 1318 pro obec a část obce a kat. území P., a to včetně příslušenství. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že kupními smlouvami ze dne 23. 10. 1998 prodal obchodní společnosti L. s.r.o. nemovitost č. p. 590 postavenou na st. p. č. 2016 v obci a k. ú. L. n. S. - \"objekt občanské vybavenosti\" za kupní cenu 157.500,- Kč včetně DPH splatnou do 31. 12. 1999 a \"technologické zařízení a vybavení\" za kupní cenu 1.098.000,- Kč včetně DPH splatnou do 30. 4. 1999. Podle obou výše uvedených smluv byl ve prospěch kupujícího proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 13. 5. 1999 žalobce prodal témuž kupujícímu zastavěnou st. p. č. 2016, p. p. č. 374/2 a parcelu „původního pozemkového katastru vedené ve zjednodušené evidenci pod č. 374/2 o výměře 14 m2 v obci a k. ú. L. n. S.“ za kupní cenu 417.560,- Kč splatnou v hotovosti při předání závěrečné zprávy příslušného inspektorátu ČIŽP o odstranění staré ekologické zátěže, k čemuž došlo v červenci 1999. Žalobce dále uzavřel dne 23. října 1998 s obchodní společností L. s.r.o. kupní smlouvu ohledně objektu občanské vybavenosti č. p. 697 postaveného na st. p. č. 1233 v obci a k. ú. P. za kupní cenu 1.050.000,- Kč včetně DPH, splatnou do 31. 12. 1999, a s toutéž společností kupní smlouvu ohledně zastavěné st. p. č. 1233 a p. p. č. 1819/2 v obci a k. ú. P. za cenu 518.830,- Kč, splatnou v hotovosti při předání závěrečné zprávy příslušného inspektorátu ČIŽP o odstranění ekologické zátěže, k čemuž došlo v červenci 1999. Podle obou výše uvedených smluv byl ve prospěch kupujícího proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Další kupní smlouvou ze dne 23. 10. 1998 žalobce jmenované společnosti prodal technologické zařízení a vybavení shora specifikované č. s. p. h. za kupní cenu 1.220.000,- Kč včetně DPH se splatností do 31. 12. 1999. Protože kupující sjednané ceny ve shora uvedených smlouvách nezaplatil ani v náhradní lhůtě k plnění, odstoupil žalobce dopisem ze dne 11. 10. 2001 podle ustanovení §517 odst.1 občanského zákoníku od \"všech uzavřených smluv\" a současně vyzval kupujícího \"k řešení následků odstoupení od smlouvy souhlasným prohlášením ve formě notářského zápisu o obnovení jeho vlastnického práva tak, aby se toto prohlášení mohlo stát podkladem pro záznam v katastru nemovitostí\". Posléze žalobce z výpisů z katastru nemovitostí zjistil, že kupující převedl nemovitosti a další koupené věci do vlastnictví žalované, a proto má žalobce za to, že se odstoupením kupní smlouvy ze dne 23.10.1998 ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 občanského zákoníku „ruší“. Kupující totiž nemohl převést vlastnictví na žalovanou, neboť \"s ohledem na zpětný účinek odstoupení od smlouvy převáděl na jiného více práv, než sám měl\", a proto byl převod absolutně neplatným právním úkonem.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce nebyl oprávněn odstoupit od kupních smluv, neboť šetřením Policie ČR, jež se zabývala jeho podnětem, bylo zjištěno, že jej společnost, od které žalovaná nemovitosti koupila, „nepodvedla“ a že kupní ceny byly řádně uhrazeny, o čemž byly předloženy kopie výdajových dokladů o přijetí dohodnutých kupních cen. Podle žalované i kdyby došlo k platnému odstoupení od kupních smluv, nemohlo by na žalobce přejít vlastnické právo k č. s. proto, že po realizaci první kupní smlouvy byly č. s. zásadním způsobem přestavěny, a tak fakticky vznikly věci nové ve smyslu ust. §135b odst. 1 občanského zákoníku. Dle názoru žalované nemůže být žalobnímu návrhu vyhověno, jelikož žalobce uzavřel kupní smlouvy s jiným subjektem (společností L., s.r.o.), jenž je jako vlastník dále převedl na žalovanou. Odstoupením od kupních smluv by byl řešen jen závazek mezi žalobcem a společností L. s.r.o. (přejmenovanou k 7. 12. 2000 na J.O., s.r.o. a toto odstoupení by nemohlo mít věcně právní následky pro žalovanou, neboť sporné nemovitosti platně uzavřenými kupními smlouvami nabyla od původního kupujícího (společnosti L., s.r.o.) v dobré víře a vlastnické právo bylo taktéž řádně vloženo do katastru nemovitostí. Proto nemohl původní kupující, společnost L. s.r.o., převést na žalovanou (jako další kupující) více práv než měl, jak tvrdí žalobce. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 C 91/2002-141, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je \"výlučným vlastníkem objektu občanské vybavenosti č. p. 43, postaveného na st. p. č. 2016, se st. p. č. 2016 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 119 m2, p. p. č. 374/2 (ost. pl. manipulační plocha) o výměře 3.079 m2 a parcely původního pozemkového katastru vedené ve zjednodušené evidenci pod č. 374/2 o výměře 14 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 2115 pro obec, část obce a k. ú. L. n. S., a to včetně příslušenství \", výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je \"výlučným vlastníkem objektu občanské vybavenosti č. p. 697, postaveného na st. p. č. 1233, se st. p. č. 1233 (zast. plocha a nádvoří) o výměře 61 m2 a p. p. č. 1819/2 (ost. pl. - manipulační plocha) o výměře 3.930 m2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 1318 pro obec a část obce a kat. území P., a to včetně příslušenství \", a výrokem III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 77.104,- Kč, z toho 76.988,- Kč k rukám zástupce žalované a 116,- Kč na účet žalované, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaná je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník sporných nemovitostí, že žalovaná není vlastníkem technologického zařízení, nýbrž jej má pronajaté na základě leasingových smluv od společnosti L.-S. spol. s r.o. T., že žalobce byl původním vlastníkem sporných nemovitostí v kat. území L. n. S. a P. a že tyto nemovitosti převedl kupními smlouvami v letech 1998 a 1999 na společnost L. s.r.o., později přejmenována na J.O. s.r.o., jež dále tyto nemovitosti převedla kupními smlouvami na žalovanou. Právní účinky převodu nemovitosti na základě výše uvedených smluv v k. ú. P. nastaly dnem 26. 7. 2000 a u nemovitostí v k. ú. L. n. S. nastaly právní účinky vkladu dnem 12. 10. 2000. Přípisem ze dne 11. 10. 2001 žalobce od všech kupních smluv uzavřených se společností L. s.r.o. odstoupil. Soud prvního stupně dovodil, že není v souzené věci rozhodné, zda žalobce platně odstoupil od shora uvedených kupních smluv, nýbrž to, že k odstoupení od kupních smluv došlo až poté, kdy žalovaná v dobré víře koupila od předchozího vlastníka sporné nemovitosti, neboť ani žalobce nezpochybnil, že došlo k uzavření platných kupních smluv a že právní předchůdce žalované byla vlastníkem sporných nemovitostí. Soud prvního stupně poté, co dovodil, že žalobce má ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, uzavřel, že je žalovaná nabyla od vlastníka sporných nemovitostí platnou kupní smlouvou. O vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě této kupní smlouvy bylo Katastrálním úřadem v H. B. řádně rozhodnuto, a proto se odstoupení žalobce od smlouvy ve smyslu §48 obč. zák. netýká subjektů, které se případně v mezidobí staly vlastníky věcí, které byly původní smlouvou převedeny a od níž bylo následně odstoupeno. Soud prvního stupně poté odkázal na názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23.1.2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, či v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 1186/1998, a uvedl, že pokud by připustil, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce vůči původnímu kupujícímu by mělo dopad i na žalovanou jako subjekt stojící mimo původní závazkový vztah, znamenalo by to protiprávní zásah do vlastnického práva tohoto subjektu práva, které je garantováno Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 17 Co 306/2004-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a ve výroku III. jej změnil jen tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 24.854,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 20.650,- Kč k rukám jejího advokáta (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se při řešení otázky, zda se odstoupením od kupní smlouvy může za výše popsané situace obnovit vlastnické právo původního prodávajícího, resp. zda konečný nabyvatel může v důsledku onoho odstoupení své vlastnické právo pozbýt, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a uvedl, že žalobcem prosazovaný způsob ztráty vlastnického práva žalované platný občanský zákoník, jímž se řídí každá kupní smlouva o převodu nemovitosti, nezná. Dále uvedl, že práva a povinnosti vznikající v důsledku odstoupení od smlouvy řeší ustanovení §457 občanského zákoníku, podle něhož je každý z účastníků smlouvy povinna vrátit druhému vše, co podle ní nabyl. Předmětem vypořádání je tak vztah mezi smluvními stranami, nikoli vztah k osobám třetím, takže bez zákonného podkladu by rozhodnutí, jímž by třetí osoba byla v důsledku odstoupení od smlouvy původního prodávajícího (žalobce) zbavena řádně nabytého práva, muselo být chápáno jako nepřípustný zásah do tohoto práva nad rámec zákona ve smyslu §123, §124 a §128 občanského zákoníku a čl. 11 Listiny zákl. práv a svobod. Odvolací soud konstatoval, že původnímu prodávajícímu (žalobci) svědčí podle stávající právní úpravy ze zákona jen právo na peněžitou náhradu hodnoty příslušné věci dle §458 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud dále uvedl, že si je vědom dřívější nejednotnosti soudní praxe v posuzování účinků odstoupení od smlouvy na vztahy k třetím osobám, a za této situace se přiklonil k výše uvedenému ústavně konformnímu stanovisku Nejvyššího soudu České republiky, jelikož za stěžejní pokládá zásadu ochrany poctivě nabytých práv a tato zásada vždy svědčí poslednímu poctivému nabyvateli, tj. žalované. Odvolací soud pro úplnost dodal, že se za situace, kdy se žalovaná k vlastnictví technologického zařízení, pokud nebylo součástí nemovitostí, nehlásila a kdy chybí rovněž žalobcovo vylíčení naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není třeba se zaobírat obranou žalované, že žalobcem převedené budovy v mezidobí přestavbou zanikly a že jeho odstoupení od kupních smluv nemohlo pro svou nedůvodnost vyvolat účinky žádné, neboť na výsledku řízení již nemohla mít vliv.
Dovoláním ze dne 31. 10. 2005 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.), neboť se rozhodnutí soudů obou stupňů odchylují od publikovaného výkladového stanoviska přijatého Nejvyšším soudem České republiky, a své námitky podřadil dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., poněvadž je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění svého dovolání namítl, že právní názor soudu, podle kterého se účinky odstoupení od smlouvy podle ustanovení §48 odst.2 občanského zákoníku mohou projevit pouze mezi smluvními stranami závazkového vztahu a nemohou mít vliv na postavení třetích osob, je v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném „pod č. 64“ (správně č. 44) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, ze kterého vychází i publikované rozhodnutí dovolacího soudu „ze dne 16. 6. 2003“ (správně ze dne 26.6.2003), sp. zn. 30 Cdo 2013/2002. Dovolatel upozornil na to, že žalobu podal v této věci podruhé, a to v časové návaznosti na publikaci předmětného výkladového stanoviska poté, co dřívější žaloba byla vzata zpět po publikaci rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 11. 1999, na který navázal nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000. Výklad odvolacího soudu „motivovaný výhradně zajištěním ochrany práv nabytých v dobré víře vycházející z údajů v katastru nemovitostí\" nebere v úvahu, že údaje v katastru nemovitostí mají „pouze evidenční charakter a jejich správnost je zpochybnitelná\". Skutečnost, že podle ustanovení §48 odst. 2 občanského zákoníku se smlouva od počátku ruší, má nutně dle dovolatele za následek, že „odstoupením od smlouvy zaniká právní titul nabytí vlastnického práva a obnovuje se původní vlastnický vztah, a to bezvýjimečně i v případě, kdy nabyvatel před odstoupením od smlouvy převedl věc na další osobu\". Dovolatel zastává názor, že kdyby měl zákonodárce v úmyslu preferovat ochranu práv nabytých v dobrém víře, vyjádřil by to srozumitelně a výslovně v zákoně, neboť změněný výklad zákona, který není doprovázen odpovídající novelizací a je motivován pouze ochranou zájmů jedné smluvní strany, ohrožuje zájmy a právní jistoty strany druhé. Žalobce upozornil na nejednotnost právního posuzování této věci obecnými soudy a Ústavním soudem a rovněž na nejednotnost v rozhodování dovolacího soudu a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozhodnutí odvolacího soudu dle §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 12. 12. 2005 se k dovolání vyjádřila žalovaná a uvedla, že výklad ustanovení §48 odst.2 občanského zákoníku se sice různí, avšak „v odborné veřejnosti postupně převažuje názor, podle něhož odstoupení od smlouvy podle §48 občanského zákoníku nemá věcně právní účinky, ale pouze obligačně právní\". Za správný proto považuje závěr, který šetří práva nabytá v dobré víře. Žalovaná upozornila, že se dovolatel v souzené věci nedomáhal ochrany své dobré víry v údaje v katastr nemovitostí, což by bylo významné, kdyby údaje o vlastnickém právu společností L. s.r.o., resp. J.O. s.r.o., uvedené v katastru nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a touto společností, byly nesprávné. O tento případ ovšem nejde, neboť uvedená společnost v souladu s právním řádem nabyla předmětnou čerpací stanici pohonných hmot od žalobce a její vlastnické právo v době převodu na žalovanou existovalo. Jelikož k vlastnickému právu náleží i právo s věcí nakládat a převádět vlastnictví na jinou osobu, uzavřela tato společnost jako nový vlastník sporných nemovitostí kupní smlouvu se žalovanou, podle níž rozhodnutím katastrálního úřadu nabyla vlastnické právo. Tímto okamžikem jí tak vzniklo právo na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 Listiny zákl. práv a svobod a §123 a násl. obč. zák. Žalovaná konstatovala, že výklad stanoviska Nejvyššího soudu České republiky vede k obnovení vlastnického práva žalobce, ač toto právo převáděl na jinou osobu za úplatu, ačkoli neměl úmysl sporné nemovitosti trvale vlastnit, nýbrž jeho podnikatelským záměrem bylo jejich finanční zhodnocení. Nesouhlasí s tím, že by měla být zbavena vlastnického práva ke sporným nemovitostem nikoli v důsledku porušení smluvních povinností či aktem státu dle zákona ve veřejném zájmu, nýbrž v důsledku právního úkonu jedné ze stran závazkového vztahu, jehož účastníkem žalovaná není. Žalovaná se domnívá, že se žalobce při uzavírání kupních smluv se společností L. s.r.o. nechoval jako obezřetný podnikatel, když si nezajistil platební povinnost kupující společnosti včetně institutů s věcně právními účinky. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř., shledá-li dovolání přípustným, aby ho zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Z dovolání vyplývá, že směřuje do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§232 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem částečně potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dovolání stručně vymezenou právní otázkou je, jaké jsou právní účinky odstoupení od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti dle ust. §48 odst. 2 obč. zák. v případě, že nabyvatel převedl nemovitost na dalšího nabyvatele dříve, než došlo (ze strany původního převádějícího) k odstoupení od smlouvy.
Vzhledem k nejednotnosti aplikace ust. §48 odst. 2 obč. zák. v praxi soudů zaujalo občanskoprávní kolegium a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, stanovisko k výkladu tohoto ustanovení. Taktéž v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, byla řešena otázka aplikace ust. §48 odst. 2 obč. zák. Protože uvedená právní otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s výše uvedeným stanoviskem a rozhodnutím velkého senátu dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nebyla dovoláním zpochybněna), že žalobce kupními smlouvami ze dne 23. 10. 1998 prodal obchodní společnosti L. s.r.o. nemovitost č. p. 590, postavenou na st. p. č. 2016 v obci a k. ú. L. n. S. – „objekt občanské vybavenosti\", za kupní cenu 157.500,- Kč „včetně DPH\" splatnou do 31. 12. 1999 (ve prospěch kupujícího bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 1998) a „technologické zařízení a vybavení\" za kupní cenu 1.098.000,- Kč „včetně DPH\" splatnou do 30. 4. 1999 a že kupní smlouvou ze dne 13. 5. 1999 žalobce prodal témuž kupujícímu zastavěnou st. p. č. 2016 a p. p. č. 374/2 a parcelu „původního pozemkového katastru vedené ve zjednodušené evidenci pod č. 374/2 o výměře 14 m2 v obci a k. ú. L. n.S.“ za kupní cenu 417.560,- Kč, splatnou v hotovosti při předání závěrečné zprávy příslušného inspektorátu ČIŽP o odstranění staré ekologické zátěže; ve prospěch kupujícího bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 5. 1999. Žalobce dále uzavřel dne 23. října 1998 s obchodní společností L. s.r.o. kupní smlouvu ohledně objektu občanské vybavenosti (čerpací stanice pohonných hmot) č. p. 697, postaveného na st. p. č. 1233 v obci a k. ú. P., za kupní cenu 1.050.000,- Kč „včetně DPH“, splatnou do 31. 12. 1999 (ve prospěch kupujícího bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 1998), a s toutéž společností kupní smlouvu ohledně zastavěné st. p. č. 1233 a p. p. č. 1819/2 v obci a k. ú. P. za cenu 518.830,- Kč, splatnou v hotovosti při předání závěrečné zprávy příslušného inspektorátu ČIŽP o odstranění ekologické zátěže (ve prospěch kupujícího bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 5. 1999). Další kupní smlouvou ze dne 23. 10. 1998 jmenované společnosti prodal technologické zařízení a vybavení shora specifikované č. s. p. h. za kupní cenu 1.220.000,- Kč „včetně DPH“ se splatností do 31. 12. 1999. Bylo rovněž zjištěno, že žalobce dopisem ze dne 11. 10. 2001 odstoupil podle ustanovení §517 odst.1 občanského zákoníku od „všech uzavřených smluv\", neboť kupující obchodní společnost L. s.r.o. nezaplatila sjednané kupní ceny ani v dodatečně poskytnuté lhůtě.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§48 odst.1 občanského zákoníku).
Nesplní-li dlužník svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit (§517 odst.1 část věty druhé před středníkem občanského zákoníku).
Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§48 odst.2 občanského zákoníku).
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. Cpjn 201/2005, jakož i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 5/2007, byl zaujat názor, že platným a účinným odstoupením od kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti se ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 obč. zák. zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcně právní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo, a ve vlastnictví nemovitostí je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo; to platí i tehdy, jestliže nabyvatel, dříve než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu, a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Výše uvedený výklad ust. §48 odst. 2 obč. zák., přijatý ke sjednocení rozhodovací praxe soudů, nezbývá než respektovat i v tomto posuzovaném případě. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je nezbytné ho zrušit. V dalším řízení je nutné se zabývat zejména tím, zda kupní ceny sjednané v kupních smlouvách ze dne 23. 10. 1998 byly či nikoli žalobci zaplaceny, a rovněž tvrzením žalované, že předmět kupních smluv ze dne 23. 10. 1998 zpracoval v dobré víře (§135b odst.1 občanského zákoníku).
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Jan H u š e k
předseda senátu