ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.480.2006.1
sp. zn. 32 Odo 480/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně P. spol. s r.o., zast. advokátkou, proti žalované P. O. a.s., zast. advokátem, o zaplacení částky 142.500,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 58/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 8 Cmo 363/2005- 126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.789,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 363/2005-126, potvrdil rozsudek soudu Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. ledna 2002, č. j. 2 Cm 58/2000–41, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 142.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 25. září 1999 do zaplacení (odst. I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (odst. II. výroku); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, vázán názorem Nejvyššího soudu České republiky uvedeným v jeho rozsudku ze dne 21. 6. 2005, č. j. 32 Odo 1323/2004-99, zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 142.500,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení za přepravu ocelových konstrukcí z V. M. do N. v Rakousku, provedenou žalobkyní v červnu a červenci 1999 pro žalovanou na základě jí vystavených objednávek. Za provedených deset přeprav, každá v hodnotě 28.500,- Kč, žalobkyně vyúčtovala žalované deseti fakturami dohodnutou cenu přepravy v celkové výši 285.000,- Kč. Z celkového dohodnutého přepravného ve výši 285.000,- Kč žalovaná zaplatila žalobkyni toliko částku 142.500,- Kč a zbývající část si započetla na svou údajnou pohledávku vůči žalobkyni ve stejné výši, vzniklou jí v souvislosti s vícenáklady v důsledku opoždění uvedených přeprav. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 1. října 1999 dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, v níž žalobkyně svůj závazek ve výši 142.500,- Kč uznala, dohodu však považuje dle §39 občanského zákoníku za absolutně neplatnou, neboť odporuje ustanovení Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (ve znění vyhlášky č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva“), poněvadž nárok na náhradu za překročení dodací lhůty žalovaná neuplatnila ve lhůtě stanovené v čl. 30 odst. 3 Úmluvy, a proto se žalobkyně domáhala doplatku přepravného v žalované výši v soudním řízení. Žalobkyní navržené listinné důkazy prohlášením jednatelů žalobce a důkazy výslechem účastníků řízení - členů statutárního orgánu žalobkyně, Ing. E. A. a Ing. P. Š., a zaměstnankyně žalobkyně, Ing. D. A., k prokázání skutečnosti, že žalovaná písemně nereklamovala překročení dodací lhůty podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy odvolací soud neprovedl, jelikož dle §213 odst. 3 občanského soudního řádu nelze při zjišťování skutkového stavu přihlížet ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a občanského soudního řádu. Odvolací soud shledal, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené neexistence uznaného závazku a odkázal na názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2005, č. j. 32 Odo 1323/2004 99 (jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu jednání), že neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní uznání závazku neplatným. Protože se žalobkyni nepodařilo vyvrátit právní domněnku existence uznaného závazku, považoval odvolací soud uznaný závazek za existující a ve smyslu §364 obchodního zákoníku za způsobilý k započtení. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 1. 10. 1999, nebyla pro rozpor s Úmluvou neplatná. Došlo-li k započtení proti závazku žalobkyně, tento závazek zanikl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 6. 3. 2006 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), neboť dle jejího názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku v rozporu s hmotným právem. Své dovolací námitky podřadila důvodům uvedeným v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění svého dovolání dovolatelka zejména namítla, že dohodu o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 1. 10. 1999, jež s žalovanou uzavřela, aby dosáhla uspokojení alespoň části nároků na zaplacení ceny přepravy, považuje dle §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) za absolutně neplatnou, neboť odporuje ustanovení čl. 30 odst. 3 Úmluvy, když nárok na náhradu za překročení dodací lhůty neuplatnila žalovaná ve lhůtě stanovené výše uvedeným ustanovením Úmluvy, tj. do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci. Dovolatelka uvedla, že překročení dodací lhůty bylo z její strany nezaviněné a žalovaná jej způsobem uvedeným v čl. 30 odst. 3 Úmluvy nereklamovala, a proto nárok na náhradu za překročení dodací lhůty žalované nevznikl, přestože svůj závazek vůči žalované uznala. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl jí označené důkazy, poněvadž nebyla soudem prvního stupně vyzvána, aby označila důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaná písemně nereklamovala překročení dodací lhůty podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy, ani poučena o následcích nesplnění této výzvy. Konstatovala, že je z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 8. 2001 zřejmé, se soud prvního stupně tuto výzvu a poučení o následcích nesplnění výzvy adresoval pouze žalované, čímž došlo k porušení ust. §118a odst. 3 o.s.ř. Dle názoru dovolatelky odvolací soud tím, že tuto vadu neodstranil sám ani rozsudek soudu prvního stupně dle §221 odst. 1 o.s.ř. nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení ve věci.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 5. 4. 2006 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Uvedla, že dovolání žalobkyně nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní otázka není odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Žalovaná konstatovala, že otázka platnosti dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 1. 10. 1999 byla již dovolacím soudem vyřešena v jeho předchozím rozsudku ze dne 21. 6. 2005, č. j. 32 Odo 1323/2004-99, v němž Nejvyšší soud České republiky „neshledal dohodu účastníků řízení ze dne 1. 10. 1999 neplatnou“. Žalovaná neshledala dovolací námitku žalobkyně dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. důvodnou, neboť zamýšlela-li vyvrátit právní domněnku plynoucí z uznání závazku, měla tak, jak o tom byla řádně poučena, činit již před soudem prvního stupně a nikoli až v řízení odvolacím.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně odmítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
S ohledem na to, že v posuzovaném případě bylo řízení sice zahájeno dne 20. 10. 1999, ovšem u soudu prvního stupně dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vady dovolatelkou rovněž namítané, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a dost. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ve svém dovolání dovolatelka především namítla absolutní neplatnost dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 1. 10. 1999, jež s žalovanou uzavřela, neboť odporuje ustanovení čl. 30 odst. 3 Úmluvy, když nárok na náhradu za překročení dodací lhůty žalovaná neuplatnila ve lhůtě stanovené výše uvedeným ustanovením Úmluvy, tj. do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci, a proto nárok na náhradu za překročení dodací lhůty žalované nevznikl, přestože svůj závazek vůči žalované uznala.
Podle ust. čl. 30 odst. 3 Úmluvy může být nárok na náhradu za překročení dodací lhůty uplatněn jen tehdy, byla-li dopravci zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci.
Podle ust. §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalobkyně pro žalovanou v červnu a červenci 1999 provedla deset přeprav ocelových konstrukcí z V. M. do N. v Rakousku na základě žalovanou vystavených objednávek. Za těchto deset přeprav, každá v hodnotě 28.500,- Kč, žalobkyně žalované vyúčtovala deseti fakturami dohodnutou cenu přepravy v celkové výši 285.000,- Kč. Z této celkové ceny žalovaná zaplatila žalobkyni toliko částku 142.500,- Kč a zbývající část si započetla na svou údajnou pohledávku vůči žalobkyni ve stejné výši, vzniklou jí v souvislosti s vícenáklady v důsledku opoždění uvedených přeprav, které žalovaná žalobkyni vyúčtovala fakturou č. 99FVO278 ze dne 30. 9. 1999 ve výši 142.500,- Kč. Dále bylo v řízení prokázáno, že mezi zástupci účastníků bylo jednáno ve dnech 30. 8., 8. 9. 10. 9 a 24. 9. 1999 ve věci neuhrazených faktur na přepravu a nedodržení termínů vykládky. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 1. října 1999 uzavřena dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, v níž žalobkyně svůj závazek ve výši 142.500,- Kč uznala, dohodu však považuje za neplatnou.
Zápisem z jednání účastníků o vzájemných pohledávkách a závazcích z 1. 10. 1999, jež žalobkyně jako důkaz sama navrhla a žalovaná k jejich obsahu a pravosti námitky nevznesla (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 8. 2001) bylo prokázáno, že mezi zástupci účastníků bylo jednáno ve dnech 30. 8., 8. 9. 10. 9 a 24. 9. 1999 ve věci neuhrazených faktur za přepravu a nedodržení termínů vykládky, přičemž ze zápisu z jednání vyplývá, že již při prvních nesrovnalostech s nedodržením termínů vykládky dle objednávek žalovaná písemně upozornila žalobkyni na tuto skutečnost a proplacení faktur bylo žalovanou pozastaveno z důvodu upřesnění nákladů za prostoje a dle tohoto záznamu při jednání zástupce žalobkyně uznal své pochybení v předmětném smluvním vztahu. Z uvedeného vyplývá, že námitkou neplatnosti dohody z 1. 10. 1999, jejíž součástí bylo uznání žalované částky, dovolatelka fakticky brojí proti existenci uznaného závazku s odůvodněním, že podle čl. 30 odst. 3 Úmluvy nebyl včas uplatněn nárok na náhradu za překročení dodací lhůty.
Dohoda, resp. v něm obsažené uznání závazku však nemůže být neplatná z toho důvodu, že by event. byl uznán neexistující závazek (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127/2002). Byl-li uznán neexistující závazek, je poté na dlužníkovi, aby prokázal neexistenci tohoto uznaného závazku, jinak bude nucen závazek splnit.
Ze skutkových zjištění, jak bylo již uvedeno, vyplývá, že žalobkyně v zápise ze dne 1. 10. 1999 uznala žalovanou částku.
Podle ust. §323 odst. 1 obchod. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Důsledkem uznání závazku je mj. to, že neexistenci uznaného závazku poté prokazuje dlužník, v daném případě žalobkyně, na které bylo, aby prokázala, že žalovaná jí včas, popř. vůbec nezaslala písemnou výhradu (čl. 30 odst. 3 Úmluvy).
K prokázání skutečnosti, že žalovaná ve lhůtě 21 dnů nezaslala dopravci (žalobkyni) písemnou výhradu ve smyslu čl. 30 odst. 3 Úmluvy, čímž by byla prokázána neexistence uznaného závazku, žalobkyně navrhla důkaz výslechem účastníka – členů statutárního orgánu žalobkyně, a to až v odvolacím řízení, ačkoli byla ve smyslu §119a o.s.ř. soudem prvního stupně vyzvána k navržení důkazů ke svým tvrzením.
Odvolací soud s ohledem na ust. §213 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném po 1. 1. 2001, k těmto navrženým důkazům nepřihlédl, neboť byly uplatněny v rozporu s ust. §205a o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka tím odvolacímu soudu vytýká vadu řízení spočívající v neprovedení navržených důkazů a přitom přehlíží, že tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nejde-li o otázku zásadního právního významu, nemohou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelka namítla, že dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 1. 10. 1999 je absolutně neplatným úkonem, poněvadž zaplacení jedné poloviny přepravného ve výši 142.500,- Kč žalovaná podmiňovala jejím souhlasem o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, ve které uznala pohledávku žalované ohledně uvedených vícenákladů ve výši 142.500,- Kč, je třeba uvést, že tím dovolatelka namítá, že uzavřela uvedenou dohodu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek dle §49 obč. zák. V obchodněprávních závazkových vztazích však ustanovení §49 obč. zák. o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek nelze aplikovat, jak to vyplývá z ust. §267 odst. 2 obch. zák. Je tomu tak proto, že připuštění tohoto důvodu by v obchodněprávní oblasti – spojené zcela běžně s rizikem podnikání – mohlo vést ke zneužívání a tím i k nežádoucí právní nejistotě (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kol., Občanský zákoník, komentář, 9. vydání, C.H.BECK, 2004, s. 281).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud (jenž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně) neposoudil věc v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolatelkou uplatněné námitky nemohou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovoláním dovolatelka napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatelka, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované k rukám jejího advokáta částku 7.789,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bodu 5 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006), a dále náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a 19 % DPH dle §137 odst. 3 o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu