ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.711.2005.1
sp. zn. 32 Odo 711/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S., a. s. proti žalovanému M. Š., o zaplacení 7,885.726,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 4/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 86/2004-285, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, čj. 13 Co 86/2004-285 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2003, čj. 23 C 4/96-228, ve výrocích I., III. a IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 23 C 4/96-228, rozhodl v předmětné věci, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5,385.809,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 4,871.868,- Kč od 19. 9. 1994 do zaplacení a z částky 513.941,- Kč od 8. 1. 1995 do zaplacení (výrok I.), pokud se žalobkyně domáhala přiznání další částky 2,499.917,80 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a ve výrocích III. a IV. rozhodl soud o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení a obou účastníků o povinnosti nahradit státu znalečné.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná zčásti. Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění ze smlouvy o dílo, uzavřené dne 18. 4. 1994 mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem, na kompletní dodávku stavby „R. n., P. – rekonstrukce, modernizace a půdní vestavba“ s konečným termínem plnění do 30. 9. 1994, od kteréžto smlouvy oba účastníci odstoupili, žalobkyně dopisem ze dne 12. 9. 1994 pro nezaplacení vyúčtovaných prací za květen a červen 1994 a žalovaný dopisem z téhož data pro prodlení žalobkyně s postupnými pracemi.
Soud prvního stupně dále vyšel ze znaleckého posudku JUDr. J. D., který vyčíslil doplatek ceny žalobkyní provedených prací na 7,020.809,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně je neplatné, neboť žalovaný pozastavil platby v důsledku zpoždění prací v souladu se smlouvou. Žalovaný odstoupil od smlouvy v souladu s §344 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) právě proto, že žalobkyně byla s dokončováním postupných prací v prodlení. Žalovaný se proto v rámci obrany proti žalobnímu návrhu právem domáhá přiznání smluvní pokuty podle smlouvy a §544 a násl. obch. zák. ve výši 1,635.000,- Kč, kterou je nutno odečíst od žalobkyní požadované ceny za dílo (od doplatku ceny).
Pokud žalovaný požadoval nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 6,366.250,- Kč, soud jej neuznal za důvodný. Tato škoda měla žalovanému vzniknout nedodržením termínu dokončení díla dne 30. 9. 1994, když byty bylo možno pronajmout až po dokončení rekonstrukce od 1. 5. 1995. Žalovaný požadoval ušlé nájemné a dále smluvní pokuty ze smlouvy o zprostředkování ve výši 200.000,- Kč a ze smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 100.000,- Kč a též nákladů v částce 160.000,- Kč, kterou musel žalovaný uhradit zprostředkovateli, neboť termín pronájmů všech prostor v domě od 1. 10. 1994 nemohl být vinou žalobkyně dodržen.
Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný neprokázal výši tvrzené škody. Smlouvu o smlouvě budoucí posuzoval soud jako neplatnou, chyběl k ní předchozí souhlas příslušného správního orgánu a je nadto neurčitá. Taková neplatná smlouva nezavazovala žalovaného k zaplacení smluvní pokuty.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci, a to žalobkyně do zamítavé části a žalovaný do vyhovující části a oba do akcesorických výroků o nákladech řízení.
Odvolací soud shledal, že obě odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil náležitě zjistit skutkový stav věci a věc po právní stránce v podstatě i správně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný platně odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 12. 9. 1994 v souladu s §344 an. obch. zák., neboť žalobkyně byla v prodlení s plněním termínů postupových prací a na toto prodlení byla žalovaným upozorněna. Předchozí odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně je neplatné, neboť žalovaný pozastavil platby právě v důsledku prodlení žalobkyně. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku JUDr. J. D., v němž znalec stanovil rozsah provedených prací v poměru k celkovému objemu sjednaných prací, který představuje 42 % ceny sjednané účastníky ve smlouvě o dílo. Ani odvolací soud neměl proto důvod se odchýlit od závěru znaleckého posudku, který obsahuje i výpočet smluvní pokuty. Nárok na náhradu škody proti žalobkyni opírá žalovaný o smluvní ujednání a pokud by mu prokazatelně vznikla škoda, byl by nárok na její náhradu v souladu s §545 odst. 2 obč. zák., protože právo požadovat náhradu škod způsobených vzájemných porušením povinností zajištěných smluvní pokutou je zakotveno v čl. VII. odst. 4 smlouvy. Žalovaný však neprokázal, že mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku, tj. že byl skutečně schopen od 1. 10. 1994 všechny byty ve svém domě pronajmout, když předložil pouze několik nájemních smluv ze současné doby a nepředložil jediný důkaz o tom, že mohl prostřednictvím realitní kanceláře sjednat právě od původně plánovaného termínu dokončení rekonstrukce domu nájemní smlouvy pro všechny uvedené byty za jím požadované nájemné. Žalovaný nedoložil ani to, že realitní kanceláři zaplatil smluvní pokutu za nedodržení termínu uzavření nájemních smluv. Pokud se týká smlouvy o smlouvě budoucí ohledně pronájmu nebytových prostor – restaurace, odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně nepokládá za důvod její neplatnosti chybějící předchozí souhlas obvodního úřadu s uzavřením budoucí nájemní smlouvy, neboť to by bylo rozhodující, kdyby smlouva (smlouvy) již byla uzavřena (uzavřeny). Shodně se soudem prvního stupně však pokládá smlouvu o smlouvě budoucí za neplatnou, a to z důvodu, že v ní není uvedeno datum, od kterého mají být nebytové prostory pronajaty a chybí tak podstatná náležitost budoucí nájemní smlouvy podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Rovněž ani v tomto případě žalovaný neprokázal, že zaplatil smluvní pokutu budoucímu nájemci a neprokázal tak ani výši údajně vzniklé škody. Požadavek žalovaného na odečtení zálohy na projektovou dokumentaci nepokládal odvolací soud za důvodný, když žalovaný jej nijak neprokázal a zůstal pouze v rovině tvrzení.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud podle §219 o. s. ř. napadený rozsudek ve všech jeho výrocích potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s tím, že jej napadá v celém rozsahu z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel je toho názoru, že oba soudy pochybily z pohledu hmotného práva i procesně při posuzování nároků žalobkyně na náhradu nepeněžitého plnění a na úrok z prodlení a nároků žalovaného na náhradu škody a na úrok z prodlení.
Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřuje v tom, zda žalobkyni při odstoupení od smlouvy náleží hodnota poskytnutého plnění, tj. výše zhodnocení věci ve vlastnictví objednatele, nebo výše nákladů, kterou žalobkyně vynaložila na to, aby mohla plnění poskytnout. Jde tedy o způsob ocenění plnění, poskytnutého žalobkyní. Podle mínění dovolatele znalec použil ve svém posudku, z něhož soudy bez dalšího vycházely, nákladovou metodu a tím zaujal právní stanovisko ke způsobu určení náhrady za nepeněžité plnění podle §351 odst. 2 obch. zák., které mu nepřísluší. Z hlediska cit. ustanovení je ale lhostejné, jak velké náklady zhotovitel resp. jeho subdodovatel vynaložil na poskytnuté plnění, podstatná je pouze hodnota plnění poskytnutého zhotovitelem objednateli.
Tato otázka nebyla dle názoru dovolatele judikaturou dosud řešena a je otázkou, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Oba soudy nesprávně hodnotily důkaz – znalecký posudek.
Dále má dovolatel za to, že při zadání znaleckého posudku i při hodnocení jeho závěrů oba soudy pochybily v procesních otázkách a je tak založen též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle názoru dovolatele měl být znalecký úkol zadán tak, aby bylo zřejmé, co má být předmětem ocenění. Účelem znaleckého posudku mělo být posouzení výše nároku žalobkyně na náhradu poskytnutého plnění podle §351 odst. 2 obch. zák. Znalecký posudek měl být zadán znalci se specializací z oboru ekonomika – oceňování nemovitostí, ceny a odhady v oblasti realit, a nikoli znalci se specializací z oboru dodavatelsko – odběratelských vztahů. Znalec přijal zcela tvrzení žalobkyně o výši její pohledávky a vůbec nezkoumal hodnotu jejího plnění. Ani co do nároku na náhradu škody nepříslušelo znalci právní hodnocení nároku, ale pouze otázka výše vzniklé škody.
Otázka toho, co je skutečností podle §127 odst. 1 o. s. ř., je podle názoru dovolatele otázkou, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , zejména s přihlédnutím k okolnosti, že soudy zadávají znalcům nesprávně formulované otázky, k jejichž vyřešení je třeba právního posouzení zkoumaných skutečností.
Dovolatel uvádí, že oba soudy pochybily při hodnocení důkazů a předložené důkazy hodnotily v rozporu s ustanoveními §120 a §132 o. s. ř. a proto vadně posoudily nárok žalovaného na náhradu škody a její výši. Škoda, kterou žalovaný utrpěl, je ušlým ziskem, kterého by dosáhl, kdyby měl možnost pronajímat byty a nebytové prostory v rekonstruovaném domě. Žalovaný v souladu s poučením soudu doložil smlouvu s realitní kanceláří a příkladmo několika jednotlivými nájemními smlouvami s reálnou tržní cenou nájemného, kteréžto důkazy předložil i znalci. Otázkou pro znalce byla tedy jen výše škody a soudy nezdůvodnily, proč se od názoru znalce odchýlily. Soudy nárok žalovaného na náhradu škody zamítly jako neprokázaný, avšak dovolateli není zřejmé, jaký jiný důkaz než důkaz prokazující skutečný úmysl dovolatele byty pronajmout od určitého data, kterých předložil dostatek, mohou mít soudy na mysli. Je zřejmé, že pokud by nemovitost byla ve sjednaném termínu dokončena, byty pronajaty být mohly a k posouzení zůstala jen otázka výši nájmu, ke které se vyjádřil znalec, od něhož se soudy odchýlily, aniž to řádně a přesvědčivě ve smyslu §132 o. s. ř. odůvodnily.
Dovolatel zdůrazňuje, že v důsledku prodlení žalobkyně s dokončením stavby o 7 měsíců (místo dne 1. 10. 1994 datum 30. 4. 1995) nemohl mít uzavřenu žádnou nájemní smlouvu. Jediným možným důkazem o výši ušlého zisku mohla být proto pouze zprostředkovatelská smlouva, smlouva o smlouvě budoucí k pronájmu nebytových prostor, smlouvy o nájmu uzavřené později a posouzení znalce. Tyto důkazy soudy měly a správně se s nimi nevypořádaly.
Dovolatel se dále domnívá, že je nepřípustné, aby soudy z dnešního pohledu hodnotily, zda dokončení rekonstrukce ve sjednané době bylo či nebylo reálné. Dodržení termínu dokončení musí jít k tíži žalobkyně, která jako odborník musela nejlépe posoudit reálnost termínu. Celá odpovědnost za nedodržení termínu spočívala pouze na žalobkyni.
K otázce platnosti smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor ze dne 15. 7. 1994 dovolatel namítá, že ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění, nepředpisovalo jako podstatnou náležitost nájemní smlouvy datum, od kdy má být předmět nájmu pronajat. Smlouva o smlouvě budoucí měla všechny podstatné náležitosti, její čl. I. odst. 2 je dostatečně určitý a smlouva je proto podle §289 a násl. obch. zák. platná.
Pokud jde o prokázání škody ve formě ušlého zisku, má dovolatel za to, že otázka posouzení rozsahu a předmětu dokazování při hodnocení vzniku škody a náhrady škody v případě ušlého zisku v souvislosti s porušením smluvních povinností druhé smluvní strany je otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při prokazování náhrady škody ve formě ušlého zisku ze smlouvy o dílo podle §536 obch. zák. nelze v tomto případě požadovat za období od 1. 10. 1994 do 30. 4. 1995 jiné než soudu známé důkazy, protože objektivně bez újmy vzniklé žalovanému prodlením se splněním smlouvy ze strany žalobkyně, nemohly existovat a kromě toho v hodnocení resp. nehodnocení znaleckého posudku v části týkající se nároku žalovaného na náhradu škody se soudy nezabývaly závěry znalce.
Dovolatel dále vytýká, že oba soudy nesprávně právně posoudily nárok na náhradu škody, když se při aplikaci §545 odst. 2 obč. zák. dopustily omylu, neboť nevzaly v úvahu čl. VII. odst. 4 smlouvy, který obsahuje zákonem předpokládanou podmínku jiného ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k nároku na náhradu škody.
Konečně dovolatel namítá, že soudy se nesprávně vůbec nezabývaly úrokem z prodlení podle §351 odst. 2 obch. zák., kterýžto nárok vznikl dovolateli v souvislosti s jeho oprávněným odstoupením od smlouvy. Tento nárok pak nebyl způsobilý k započtení s nepeněžitým plněním žalobkyně jako zhotovitele, protože nesplňoval podmínky pohledávky téže povahy, dostatečně určité a také splatné.
Otázka, zda objednateli náleží úrok z prodlení u poskytnutého plnění zhotoviteli v případě, že mu zhotovitel nevyúčtuje nebo vyúčtuje nesprávně výši své pohledávky, která tak nemůže být způsobilá k započtení, je dle názoru dovolatele otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za podstatné pochybení soudů pak dovolatel považuje přiznání úroku z prodlení žalobkyni za období od vydání faktur doručených žalovanému. K fakturám nebyl přiložen soupis realizovaných prací, potvrzený stavebním dozorem, stavební deník nebyl náležitě veden a objednatel tak nebyl schopen sám vlastními silami ocenit hodnotu zhotovitelem poskytnutého plnění. I kdyby nárok zhotoviteli vznikl, není dosud splatný a nemohlo proto dojít k zápočtu s nárokem objednatele. Objednatel nemohl být v prodlení a zhotoviteli tak nemohl vzniknout nárok na úrok z prodlení. Tuto otázku řešily oba soudy v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel shrnuje, že otázka, zda zhotoviteli náleží úrok z prodlení z plnění poskytnutého objednateli v případě, že mu zhotovitel nevyúčtuje pohledávku nebo vyúčtuje pohledávku v nesprávné výši a objednatel není schopen bez součinnosti zhotovitele určit výši svého závazku, je podle názoru dovolatele otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání ze dne 20. 12. 2005 dovolatel dále namítl, že soudy obou stupňů opomněly rozhodnout o jeho vzájemném návrhu a pro tuto vadu řízení je nutno oba rozsudky zrušit.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má dovolání za nepřípustné. K jednotlivým otázkám, položeným dovolatelem, žalobkyně argumentuje, že nemají po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., popř. považuje námitky dovolatele za irelevantní. Navrhuje odmítnutí dovolání a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno účastníkem řízení jako osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jde o první rozhodnutí ve věci. Dovolání je proto přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít tedy judikatorní přesah, tzn. že musí mít význam nejen pro posuzovanou věc, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Závěr o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, činí dovolací soud předběžně bez vydání zvláštního rozhodnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Musí jít o řešení otázek právních, nikoli otázek jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné, přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel v dovolání vymezil čtyři otázky zásadního právního významu, o nichž má za to, že naplňují předpoklad, že je odvolací soud resp. i soud prvního stupně nesprávně právně posoudil.
K první označené otázce zásadního právního významu, kterou dovolatel spatřuje v rozdílu mezi výší zhodnocení věci ve vlastnictví objednatele a výší nákladů, kterou žalobkyně jako zhotovitel vynaložila na to, aby mohla plnění poskytnout, je nutno dovodit, že tuto otázku jako zásadně právně významnou položil dovolatel důvodně. Podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí jako zhotovitelce uhradil to, o co se jako objednatel (vlastník věci) zhotovováním věci obohatil. Tímto nárokem se však soud nezabýval, když vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalec uznal za základ cenu díla v poměru k rozsahu provedených prací (stavební a montážní práce a dále projektová dokumentace – ve spise č.l. 125 – 142). Takový závěr ovšem nekoresponduje s nárokem zhotovitele, konstruovaným v cit. ustanovení, jenž spočívá ve vyčíslení výše obohacení.
Ve vztahu k druhé, dovolatelem položené otázce ohledně nároku žalovaného na náhradu škody, nelze dovodit, o řešení které právní otázky vlastně jde. Dovolatel poukazuje na důkazní stránku věci, na způsob dokazování a hodnocení provedených důkazů a na z toho vyplývající skutková zjištění (zejména otázku výše nájmu bytů a nebytových prostor, určených k pronájmu po ukončení rekonstrukce). V této otázce dovolatel vytýká soudům pouze otázky rozsahu a předmětu dokazování, a to pokud jde o vznik a výši náhrady škody ve formě ušlého zisku žalovaného, včetně hodnocení závěrů konkrétního znaleckého posudku. V tomto směru tudíž nemůže jít o právní otázku, natož zásadního významu, která by měla judikatorní přesah. Nelze ani dovodit, že v této otázce jsou napadená rozhodnutí v rozporu s hmotným právem.
K otázce platnosti smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor ze dne 15. 7. 1994 dovolací soud dovozuje, že je třeba souhlasit s námitkou dovolatele, že předmětná smlouva nemusí obsahovat výslovně datum, od kdy má být předmět nájmu pronajat, neboť ve smyslu základního ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. postačí určení předmětu plnění (a navazující doby plnění) alespoň obecným způsobem. Není tedy třeba, aby v této smlouvy byly náležitosti, předepsané v §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. pro smlouvu o nájmu.
Pokud jde o otázku úroků z prodlení, jsou v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřezkoumatelná, jelikož v této části nejsou vůbec odůvodněna. Touto otázkou se bude nutno zabývat v dalším řízení.
Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a poněvadž důvody zrušení dopadají i na potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací sodu i tento rozsudek, a to ve výrocích I., III. a IV. (ve výroku II. bylo žalovanému vyhověno a tento výrok nebyl předmětem řízení o odvolání a tudíž nemohl být ani předmětem dovolání), a to za použití ustanovení §243b odst. 2 in fine a odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§243 odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu