ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.155.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 155/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. E. N., o zaplacení částky 295.234,- Kč a o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 123/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2006, č. j. 57 Co 138/2006-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2006, č. j. 57 Co 138/2006-131, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal s odkazem na dohodu o zrušení smlouvy o dílo a o vypořádání vzájemných práv a závazků z této smlouvy uzavřené dne 31. 5. 1993 zaplacení smluvní pokuty (po odečtení přiměřené slevy z ceny díla) ve výši 295.234,- Kč. Dále požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,09 % z uvedené částky za každý den prodlení s úhradou smluvní pokuty od 1. 6. 1993 do zaplacení a smluvní pokuty za období od 8. 6. 1993 do zaplacení ve výši 500,- Kč za každý den prodlení se splněním povinnosti odstranit nedostatky provedeného díla, k níž se žalovaná zavázala v předávacímu protokolu ze dne 31. 5. 1993.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 17 C 123/2003-97, zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty v částce 295.234,- Kč, smluvní pokuty ve výši 0,09 % za každý den prodlení z částky 295.234,- Kč od 1. 6. 1993 do zaplacení a smluvní pokuty 500,- Kč za každý den prodlení od 8. 6. 1993 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 6. 1992 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo. Za žalovanou jednal její manžel Ing. J. N., který byl k tomu pověřen při provozování její živnosti (byl tak zmocněn ke všem úkonům, k nimž při činnostech vymezených ve smlouvě o dílo obvykle dochází). Žalovaná tento úkon dodatečně schválila. Dne 31. 5. 1993 Ing. N. uzavřel se žalobcem dohodu o zrušení smlouvy o dílo a vypořádání vzájemných práv a povinností ze smlouvy vzniklých, podepsal protokol o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby a přílohu k tomuto zápisu. Dne 30. 9. 1994 byla vyhotovena listina o uznání dluhu, kterou podepsal Ing. N., a uznal v ní za žalovanou co do důvodu a výše touto žalobou uplatněné nároky na smluvní pokuty. Žalovaná v průběhu řízení oznámila, že s těmito listinami nesouhlasí pro překročení oprávnění zmocněnce. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované. Vyslovil názor, že vztah založený smlouvou o dílo ze dne 24. 6. 1992 je nutné vzhledem k postavení žalobce - objednatele díla jako nepodnikatele posuzovat v právním režimu ustanovení §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jestliže nebyla mezi Ing. N. a žalovanou uzavřena písemnou formou generální plná moc, jednal Ing. N. při uzavírání smlouvy o dílo za žalovanou (při absenci výslovně žalovanou udělené plné moci k takovémuto jednání) ve smyslu §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), neboť v případě uzavření smlouvy o dílo, šlo o činnost obvyklou při provozování podniku žalované jako podnikatelky. Protože z obvyklých činností v rámci provozování podniku dohoda o smluvní pokutě a uznání dluhu zjevně vybočují a k těmto právním úkonům navazujícím na smlouvu o dílo žalovaná plnou moc Ing. N. neudělila, nelze zde aplikovat §15 obch. zák. a ani tzv. fikci následného schválení ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. (jakmile se žalovaná z doručené žaloby o sjednání smluvní pokuty a uznání dluhu dozvěděla, bez zbytečného odkladu sdělila žalobci prostřednictvím soudu, že je neschvaluje). Ing. N. tak nebyl oprávněn za žalovanou v těchto případech jednat. Protože k podepsání uvedených listin nedošlo ani v provozovně žalované, jak to má na mysli §16 obch. zák., ve znění platném do 30. 6. 1996, nelze než dojít k závěru, že stranou zavázanou z uvedených právních úkonů je výlučně Ing. J. N. a nikoli žalovaná. Žalovaná uznání dluhu ze dne 30. 9. 1994 nepodepsala, dluh neuznala. I kdyby tak učinila, jde o nárok promlčený uplynutím tří let podle §101 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 57 Co 138/2006-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně, který doplnil o zjištění, že listina o uznání dluhu ze dne 30. 9. 1994 neobsahuje příslib zaplacení dlužných částek. S poukazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 29/83 se odvolací soud nejprve zabýval tím, zda námitka promlčení byla vznesena důvodně. Uzavřel, že žalobou uplatněné nároky na zaplacení smluvních pokut (dovozovaných ze smlouvy ze dne 24. 6. 1992 a z dohody ze dne 31. 5. 1993) se promlčely marným uplynutím tříleté promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák., neboť žaloba byla podána u soudu až dne 30. 5. 2003. Desetiletá promlčecí doba podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. se zde nemůže uplatnit, jelikož uznání dluhu ze dne 30. 9. 1994 v rozporu s §558 věty první obč. zák. neobsahovalo vyjádření příslibu dluh uznaný co do důvodu a výše zaplatit. Takové uznání dluhu, jež není platným právním úkonem, nemohlo mít účinky přetržení běžící promlčecí doby podle §101 obč. zák. a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby (§110 odst. 1 část věty druhé před středníkem obč. zák.). Již z toho důvodu nelze žalobou uplatněné (promlčené) právo žalobci přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“. Jeho prostřednictvím zpochybnil závěr o promlčení žalovaného práva, který odvolací soud založil na nesprávném výkladu uznání dluhu podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Je přesvědčen, že projev uznání dluhu co do důvodu a výše a příslib jeho úhrady nemusí být obsažen na jedné listině. Jelikož uznání dluhu co do důvodu a výše je obsaženo v listině ze dne 30. 9. 1994 a příslib zaplacení uznaného dluhu je obsažen v listinách ze dne 31. 5. 1993, které je nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti, byla podmínka podle §558 obč. zák. splněna. Navrhl proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasila, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněná práva jsou promlčena, vychází z názoru, že účinky §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. nastanou jen tehdy, obsahuje-li projev vůle dlužníka uznat svůj dluh (právo věřitele) zároveň i příslib jeho zaplacení.
Vzhledem k tomu, že tuto k dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, má rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
Podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Obecná promlčecí doba, která je upravena v §101 obč. zák., činí tři roky. S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše.
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §558 obč. zák., svědčí i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s §110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v §558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák.). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, a ze dne 14. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004.
V posuzovaném případě bylo prokázáno, že listina ze dne 30. 9. 1994, označená jako uznání dluhu a podepsaná Ing. J. N., obsahuje výslovný projev vůle uznat žalobou uplatněné nároky jak co do důvodu (vylíčením, jakých nároků se týkají), tak co do jejich výše. Takovéto uznání dluhu proto mělo všechny náležitosti uznání ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. a lze s ním spojovat účinky přetržení obecné tříleté promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby desetileté podle téhož ustanovení. Odvolací soud tedy nesprávně poměřoval otázku přetržení promlčecí doby hledisky uvedenými v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. ve spojení s §558 obč. zák. a vázal je i na současně učiněný projev příslibu dluh zaplatit.
Ze shora řečeného plyne, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Otázku pasivní věcné legitimace žalované v dané věci dovolacímu soudu nepříslušelo řešit, neboť k dovolacímu přezkumu nastolena nebyla a odvolací soud se k ní nikterak nevymezil.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu