ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.4508.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4508/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované P. J. T., bytem zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 15 C 139/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 21. března 2007, č. j. 30 Co 106/2007-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 21. března 2007, č. j. 30 Co 106/2007-153, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v K. ze dne 11. prosince 2006, č. j. 15 C 139/2004-130, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřel dovolacímu přezkumu správnost posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalované vůči němu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s ostatními judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výtka dovolatele, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Skutkový základ sporu nelze v daném případě zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, resp. neúplnost skutkových zjištění, případně pochybení při hodnocení provedených důkazů, nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemohl zabývat (srov. znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu