ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.340.2006.1
sp. zn. 33 Odo 340/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně U. C. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 19/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2005, č. j. 26 Co 195/2005-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek ze dne 27. srpna 2004, č. j. 9 C 19/2001-197, kterým Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 9. 1995 a určil, že žalobce je vlastníkem domu na stavební parcele č. a parcel č. a č., vše v katastrálním území a obci T.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle něho ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu řeší otázku neplatnosti právního úkonu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001 (nesprávně uvedeno 22 Cdo 228/2001), dospívá naopak k závěru o platnosti kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2000, na jejímž základě nabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I když žalovaný výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybňuje pouze výrok napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo je-li řešena v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že považoval smlouvu ze dne 9. 6. 2000 za neplatný právní úkon, ač podle jeho názoru jde o smlouvu platnou. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval platnost zcela konkrétního a nezaměnitelného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Přezkum výše uvedeného závěru tedy postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o posuzování platnosti konkrétního právního úkonu mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že otázku platnosti právního úkonu (kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2000) vyřešil odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001; naopak závěry v něm přijaté plně respektoval. V citovaném rozsudku se dovolací soud zabýval platností právního úkonu učiněného osobou jednající v duševní poruše (§38 odst. 2 obč. zák.) a v návaznosti na to rozporem takového úkonu s dobrými mravy (§39 obč. zák.). S odkazem na výklad jednotlivých případů absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. konstatoval, že právní úkon obchází zákon tehdy, když sice s ním není v přímém rozporu, ale svými účinky a zejména účelem zákon - jeho cíle a smysl - obchází. Na závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť zákon obchází tím, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně byly podle kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2000 převedeny na žalovaného bez vzájemného plnění, je založeno jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozsudek odvolacího soudu. Úsudek o obcházení zákona (a o neplatnosti právního úkonu) tak není v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ani v rozporu s hmotným právem.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu