ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.446.2005.1
sp. zn. 33 Odo 446/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. B. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu R. p. R., o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve V. - pobočky ve V. M. pod sp. zn. 16 C 26/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 10. června 2004, č. j. 8 Co 347/2004-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 70.000,- Kč, které měl na jeho úkor získat tím, že bez právního důvodu užíval v letech 2001 a 2002 mlýnský náhon ve vlastnictví žalobce.
Okresní soud ve V. - pobočka ve V. M. rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 16 C 26/2003-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 70.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 35.000,- Kč od 31. 1. 2002 do zaplacení a s 15 % úrokem z prodlení z částky 35.000,- Kč za dobu od 31. 12. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný vydal žalobci na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 20. 3. 1991 podle zákona č. 403/1990 Sb., v tehdy platném znění, mimo jiné pozemek parc. č. 3690/1 - vodní plochu, mlýnský náhon o výměře 6242 m2 v obci a katastrálním území R. p. R. (dále též „náhon“, resp. „předmětná nemovitost“) a žalobce je na LV č. 690 zapsán jako jeho vlastník. Žalobce coby pronajímatel uzavřel se žalovaným coby nájemcem dne 25. 6. 1996 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 7. 1996 do 31. 12. 1996, jejímž předmětem byl pronájem „části pozemku parc. č. 3690/1 - vodní plocha v k. ú. R. p. R. sloužící pro přívod vody z řeky B. do jezírka v městském parku“. Výše nájemného byla sjednána v částce 3.600,- Kč. Předmětná nemovitost je vodním náhonem, tedy vodohospodářským dílem, které sloužilo k zásobování vodou pro barvírnu a k pohonu vodního mlýna a malé vodní elektrárny. Po jejich zrušení byl náhon z větší části zasypán. V současné době slouží pro přívod vody do areálu vodních staveb V. muzea v přírodě v M. d. a do potůčku zásobujícího jezírko v městském parku. Vtok do náhonu je regulován ručně ovládaným dřevěným stavidlem. Voda do náhonu, který je dlouhý 263 metrů, je odebírána z řeky B. a z náhonu se voda vlévá do uvedeného potůčku. Část náhonu je místy zpevněna kamennými zídkami. Stavbu náhonu včetně pozemku znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí V. A. ocenil částkou 297.280,- Kč. Uzavřít tok z náhonu do potůčku na pozemku žalovaného není možné provést bez větších úprav vodního náhonu. Rozhodnutím bývalého Okresního úřadu ve V. ze dne 21. 10. 1996, č. j. 4660/96-231/2, příslušný vodohospodářský orgán vydal žalobci povolení k odběru povrchové vody z vodního toku rožnovské B. ve stanoveném maximálním a minimálním limitu pro účely pohonu technických staveb V. muzea v přírodě a napouštění jezírka v H. parku v R. p. R. do konce roku 1996. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil (§451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“), neboť jeho náhon fakticky neužívá. Jezírko v parku je náhonem napájeno bez přičinění žalobce a nezávisle na jeho vůli, jelikož nemá možnost výtoku vody z náhonu do potůčku zabránit. Skutečnost, že voda z náhonu volně vtéká do potůčku zásobujícího jezírko, nevede sama o sobě k bezdůvodnému obohacení žalovaného, tedy ke zvětšení jeho majetku ani ke zmenšení majetku žalobce. Soud prvního stupně vyslovil názor, že k bezdůvodnému obohacení může dojít jen na základě faktického objektivního užívání věci, o které v daném případě nejde. Současně konstatoval, že žalobce přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. netvrdil a neprokázal přesný způsob a rozsah užívání náhonu žalovaným, přesný rozsah a způsob plnění, jež žalovanému poskytuje, ani neprokázal výši tvrzeného bezdůvodného obohacení. Neunesl tedy břemeno tvrzení a důkazní břemeno. K námitce žalovaného, že žalobce nemá oprávnění k nakládání s vodami, poznamenal, že případné nepovolené nakládání s povrchovými vodami žalobcem by nemohlo požívat žádné právní ochrany (§2 odst. 2 a 3 o. s. ř. a §3 a §39 obč. zák.).
Krajský soud v O. rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 8 Co 347/2004-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry, na něž odkázal. Zdůraznil, že z pouhého faktu, že pozemkem žalobce protéká povrchová voda, se kterou určitým způsobem nakládá žalovaný, nelze dovodit, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ze dne 18. 10. 2004, jež doplnil podáním ze dne 9. 12. 2004 sepsaným jeho zástupcem. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a jeho důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. S poukazem na svou argumentaci obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítá, že odvolací soud nesprávným způsobem uplatnil pravidla bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že žalovaný na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení tím, že bez nájemní smlouvy užívá jeho náhon k přívodu vody z řeky B. do potůčku a jezírka. Náhon je umělým kanálem, jehož součástí je stavidlo - hradítko, které reguluje vypouštění části vody ve prospěch vodohospodářského díla žalovaného. Žalobce není srozuměn zejména se zjištěními, že nemá možnost výtoku vody z náhonu zabránit a že tok z náhonu nelze uzavřít bez jeho větších úprav, jež vedly odvolací soud k závěru, že jezírko v parku je napájeno bez jeho přičinění, nezávisle na jeho vůli a že žalovaný náhon fakticky neužívá. Odkazuje přitom na potvrzení ze dne 16. 1. 2004 (které založil do spisu), v němž V. muzeum přislíbilo uvést uzávěr vtoku do funkčního stavu v rámci údržby náhonu. I nadále tvrdí, že jezírko v parku je napájeno jeho přičiněním, když nechal otevřený otvor v ocelovém hradítku. Možnost zabránit výtoku vody z náhonu má. Uvádí, že žalovaný se na rozdíl od V. muzea v přírodě nepodílí na údržbě náhonu a není ochoten mu platit nájemné. Vzhledem k hodnotě předmětné nemovitosti, která slouží k přepravě vody pro vodohospodářské dílo žalovaného, získal žalovaný na jeho úkor bezdůvodné obohacení ve výši 22.843,- Kč ročně, odpovídající obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase. V této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 845/99. Za rozhodné období (roky 2001 a 2002) tedy žalobce požaduje vydat plnění z bezdůvodného obohacení v částce 45.686,- Kč. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadený rozsudek z hlediska právního posouzení věci za správný; dovolání žalobce proto navrhuje zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení žalobce (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Žalobce s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně neobohatil. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolacích námitek plyne, že jeho výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zjistil, že nemá možnost zabránit výtoku vody z náhonu, že tok z náhonu nelze uzavřít bez jeho větších úprav a že jezírko v parku je napájeno bez jeho přičinění - nezávisle na jeho vůli, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jí žalobce zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že žalovaný se bezdůvodně neobohatil. Ani námitka nesprávnosti závěru, že žalovaný náhon žalobce fakticky neužíval, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v P. č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalobce formuluje vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení.
Kromě toho je třeba připomenout, že ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Novými jsou přitom všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem. Žalobce přehlíží, že v dovolání odkazuje na skutečnosti a důkazy, jež uplatnil nově až v odvolacím řízení poté, co byl soudem prvního stupně poučen podle §118a odst. 1 a 3 a §119a odst. 1 o. s. ř., tedy v rozporu s §205a o. s. ř. I kdyby tedy bylo možno uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl by dovolací soud ke skutkovým tvrzením žalobce přihlédnout, neboť jde o nepřípustné novoty.
Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. srpna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu