ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.456.2006.1
sp. zn. 33 Odo 456/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně P. s. r. o., zastoupené Mgr. V. Š., advokátem proti žalovaným 1) E. H., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem S. T., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1, 2) Ing. M. Š., 3) M. Š., 4) V. Š., zastoupeným JUDr. J. S. advokátem a 5) R., a. s. zastoupené Mgr. P. H., advokátem o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 262/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 330/2005-93, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2004, č. j. 31 C 262/99-68, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 330/2005-93, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2), 3) a 4) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.225,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. S., advokáta.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 5) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 30. 7. 1998 mezi žalovanými 1) až 4) jako prodávajícími a žalovanou 5) jako kupující o prodeji ideální poloviny domu č. p. 85 nemovitosti zapsaného na LV č. 508 pro k. ú. M. S., obec P., a ideální poloviny pozemků p. č. 741 a 1039/2 zapsaných na LV č. 6 téhož katastrálního území a obce u Katastrálního úřadu P.-m. je neplatná. Uváděla, že v době uzavření kupní smlouvy byla vlastníkem těchto spoluvlastnických podílů Č. r., přičemž právo hospodaření vykonávala státní příspěvková organizace D. r. s. Č. r. (dále jen „DRS ČR“); tato organizace byla rozhodnutím ministra dopravy a spojů ze dne 14. 10. 1998, č. j. 27874/98-KM-410, zrušena bez likvidace. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně odůvodnila tím, že jen DRS ČR bylo oprávněno odmítnout nabídku přednostní koupě učiněnou v rámci existujícího předkupního práva spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem. Nabídku však odmítlo ministerstvo dopravy a spojů. Kdyby bylo řádně uplatněno předkupní právo DRS ČR, nedošlo by k uzavření sporné kupní smlouvy, neboť při privatizaci DRS ČR by sporné nemovitosti nabyla do vlastnictví právě žalobkyně; privatizačním projektem č. 63689, schváleným vládou ČR bylo rozhodnuto o prodeji privatizovaného majetku zaniklého DRS ČR žalobkyni.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 31 C 262/99-68, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání určovací žaloby. I když se věcí samotnou z hlediska jednotlivých důkazů nezabýval, rozhodl na základě úvahy, že žalobkyně nikdy nebyla účastníkem (vlastnického) právního vztahu k nemovitostem, o které v řízení jde.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 330/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Konstatoval, že existenci naléhavého právního zájmu je nezbytné posuzovat z pohledu dopadu navrhovaného určení na právní vztahy účastníků řízení – zejména na zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Určovací žaloba založená na existenci naléhavého právního zájmu musí totiž vést k odstranění stavu nejistoty nebo ohrožení jejího práva. Otázkou aktivní legitimace se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že je-li zamítnuta žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu, žalobou se soud věcně nezabývá. I kdyby bylo v dané věci žalobě vyhověno, ke změně zápisu v katastru nemovitostí by nedošlo, a na právním postavení žalobkyně ve vztahu ke sporným nemovitostem by se nic nezměnilo.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam pro řešení otázky, zda se v řízení o žalobě na určení může soud, aniž by se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu a aktivní legitimací žalobkyně, zabývat absolutní neplatností smlouvy. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má zato, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že oba soudy založily svá rozhodnutí na listinném důkazu – dopisu JUDr. J. S.e ze dne 10. 3. 1997 – jehož pravost žalobkyně zpochybňuje, a neprovedly důkaz výslechem jí navrženého svědka Ing. V. B. ani důkaz kopií příslušné strany z knihy došlé pošty DRS ČR, zatížily řízení vadami. Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně v okolnosti, že jí vytkl vadu petitu, aniž jí neposkytl poučení, jak tuto vadu odstranit, což vedlo k pro ni nepříznivému rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) až 4) navrhli zamítnutí dovolání, nebude-li jako nepřípustné odmítnuto. Ztotožnili se se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu, neboť je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalobkyně napadla dovoláním rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Dále se zabýval jen dovoláním, směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu.
Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání snáší argumenty pro podporu svého názoru, že smlouva ze dne 30. 7. 1998 je neplatná. Odvolací soud se však, jak shora uvedeno, posuzováním platnosti této smlouvy vůbec nezabýval. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tento závěr sám o sobě postačoval k tomu, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nezkoumal již platnost smlouvy, neboť ani případný závěr, že smlouva je neplatná, by za situace, kdy žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neměl vliv na výrok soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobkyně v dovolání brojí proti právnímu posouzení (závěru o platnosti kupní smlouvy), na němž odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil a naopak právní závěr, na němž je jeho rozhodnutí založeno (tj. že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy) nenapadá. Právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž nelze podrobit dovolacímu přezkumu. Za situace, kdy výhrady dovolatelky o existenci vad řízení směřují k věci samé a nikoliv ke zpochybnění závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nemohou být namítané vady (i kdyby byly zjištěny) vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení, ke kterým je dovolací soud povinen přihlédnout i bez návrhu, se z obsahu spisu nepodávají. Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit a dovolacímu soudu nezbylo, něž dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla úspěšná, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem žalovaných 2) až 4) [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §16 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 6.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění výši 225,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 5) bylo rozhodnuto za situace, kdy těmto žalovaným, které by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měly právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu