ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.497.2005.1
sp. zn. 33 Odo 497/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Města K., advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 265.404,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 344/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2004, č. j. 8 Co 360/2004-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částek 443.592,80 Kč a 224.186,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením kupní ceny za nemovitosti, které mu prodal kupní smlouvou ze dne 18. 6. 1993 a částka 443.592,80 Kč představuje úrok z prodlení. Částku 224.186,- Kč dosud žalovaný dluží na kupní ceně podle dodatku ke kupní smlouvě.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 10. července 2002, č. j. 15 C 344/2000-41, žalobu o zaplacení 224.186 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení a o zaplacení 178.188.30 Kč zamítl (výrok I.), žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 265.404.50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. května 2003, č. j. 8 Co 909/2002-71, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č. j. 15 C 344/2000-81, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 265.404.50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 1993 kupní smlouvu, podle níž žalobce prodal žalovanému zde specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu 2,450.000,- Kč, která měla být uhrazena ve dvou splátkách. První splátku ve výši 1,120.022,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit žalobci do 3 měsíců od podpisu kupní smlouvy, druhou splátku ve výši 1,329.978,- Kč do 15 měsíců od podpisu kupní smlouvy se sankcí 1% z této částky za každý započatý měsíc. V případě opožděných plateb se žalovaný zavázal zaplatit žalobci sankci ve výši 3 % z dlužné částky za každý započatý měsíc. První splátku kupní ceny žalovaný žalobci zaplatil ve sjednané lhůtě. Protože druhou splátku kupní ceny žalovaný ve sjednané lhůtě neuhradil, uzavřeli účastníci dne 19. 12. 1994 dodatek ke kupní smlouvě, jímž ujednání o kupní ceně změnili tak, že žalovaný žalobci doplatí nejpozději do 31. 12. 1997 částku 1,529.474,- Kč a smluvní poplatek ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i započatý kalendářní měsíc prodlení od 1. 1. 1995. Dne 7. 4. 1999 žalovaný písemně uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 1,529.474,- Kč „s jeho právním příslušenstvím“ s tím, že tento dluh má „z titulu nedoplatku kupní ceny podle dodatku ke kupní smlouvě z 19. 12. 1994, který byl splatný v plné výši ke dni 31. 12. 1997“. Účastníci se zároveň písemně dohodli na úhradě dlužné částky ve splátkách; žalovaný se zavázal zaplatit v den podpisu dohody částku 400.000,- Kč a dále pak částku 400.000,- Kč do 30. 6. 1999, částku 729.474,- Kč do 15. 12. 1999 a příslušenství do 31. 3. 2000. První splátku ve výši 400.000,- Kč žalovaný zaplatil 26. 3. 1999, druhou splátku ve výši 400.000,- Kč dne 25. 6. 1999 a na třetí splátku zaplatil dne 31. 1. 2000 pouze 505.288,- Kč. Dodatek ke kupní smlouvě uzavřený dne 19. 12. 1994 posoudil soud prvního stupně jako neplatný právní úkon, neboť nebyl schválen zastupitelstvem města. Přestože žalovaný vůči žalobci uznal svůj dluh ve výši 1,529.474,- Kč, podařilo se mu prokázat, že ke dni uznání dlužil na kupní ceně pouze 1,329.978,- Kč. I když k uznání dluhu „co do příslušenství nedošlo“, dluh v částce 1,329.978,- Kč ke dni 7. 4. 1999 trval a s jeho zaplacením byl žalovaný od 19. 9. 1994 do 7. 4. 1999, kdy si účastníci sjednali novou splatnost dluhu, v prodlení. Jestliže si účastníci v dohodě ze 7. 4. 1999 ujednali, že příslušenství pohledávky žalovaný uhradí do 31. 3. 2000, nelze než výkladem podle §35 odst. 1 obč. zák. dovodit, že zamýšleli upravit právě splatnost úroků do 7. 4. 1999, když nejprve měla být zaplacena jistina, posléze pak její příslušenství. Výše úroků z prodlení byla stanovena v souladu s diskontní sazbou k 19. 9. 1994. Žalobce požadoval úroky z prodlení od 1. 1. 1998 do 25. 3. 1999, které představují částku 265.404,50 Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. října 2004, č. j. 8 Co 360/2004-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal – až na výjimku - správnými. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že neplatným dodatkem ke kupní smlouvě byla posunuta splatnost dluhu do 31. 12. 1997, takže měla být vzata v úvahu diskontní sazba k 1. 1. 1998, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dluhu. Žalobci nicméně nelze přisoudit více, něž požadoval, takže uvedené pochybení nemohlo mít vliv na výsledek řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Nesouhlasí s odvolacím soudem, který obsah listiny ze dne 7. 4. 1999 nazvané jako „Uznání dluhu s dohodou o splátkách dluhu“ vyložil tak, že žalovaný se zavázal k úhradě již splatných úroků z prodlení. Má zato, že byla-li dohoda uzavřena až poté, co se dostal do prodlení se zaplacením kupní ceny, nemůže jít o dohodu, v níž se zavázal k zaplacení již splatných úroků z prodlení (tj. úroků, které měl platit proto, že nedodržel původně sjednanou splatnost kupní ceny), neboť toto s ním nebylo výslovně dohodnuto. Šlo tudíž o „dohodu do budoucna“ týkající se pouze úroků z prodlení, které vzniknou v budoucnu, tedy nebude-li kupní cena uhrazena v nově sjednaných lhůtách. Úrok z prodlení proto nebylo možné přiznat zpětně, nýbrž teprve od okamžiku, kdy se dostal do prodlení s plněním svého závazku podle nově sjednané splatnosti kupní ceny. Je proto přesvědčen, že byl v prodlení se zaplacením částky 505.288,- Kč od 16. 12. 1999 do 31. 1. 2002 a nikoli s částkou 1,329.978,- Kč od 1. 1. 1998, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně počátku prodlení odporuje provedeným důkazům a jejich hodnocení a výhrady vznáší k odůvodnění napadeného rozsudku, neboť podle jeho názoru trpí vnitřními rozpory. Srozuměn pak není ani s výroky o nákladech řízení, které „jsou nesprávné a odporují zákonu“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, avšak výsledkem shodný (tedy požadavku na zaplacení částky 265.404.50 Kč vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou; teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí zásadního právního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, svazku 1 pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
Ze znění shora citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu s otázkou dohody o splátkách již splatného dluhu podle §521 obč. zák. a obsahových náležitostí takové dohody.
Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky sjednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Oba tyto závěry pak navazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, v němž byl vysloven závěr, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (nyní §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení. Žalovaný svými námitkami brojí proti zjištěním ohledně obsahu dohody ze 7. 4. 1999 upravující jeho závazek doplatit kupní cenu nemovitostí včetně příslušenství, a proti výkladu vůle účastníků. Z pohledu zmíněné judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchylovat ani v tomto případě, se ovšem jeví tyto výhrady žalovaného nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak bylo výše vyloženo, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. založit nemůže. Pokud odvolatel argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, a to, že dohoda ze 7. 4. 1999 se netýkala již splatných úroků z prodlení se zaplacením kupní ceny, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, podle kterého mu nevznikl závazek ve smyslu §521 obč. zák. zaplatit žalobci rovněž úroky z prodlení splatné již k datu uzavření dohody. Navíc nelze přehlížet, že jde o výklad konkrétního právního úkonu (konkrétní dohody mezi žalobcem a žalovaným ze dne 7. 4. 1999) mající význam právě a jen pro projednávanou věc. I kdyby tedy dovolací námitky žalovaného nesměřovaly proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, přezkum napadeného závěru by postrádal potřebný judikatorní (zobecňující) přesah jako podmínku přípustného dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolání proti němu tudíž není přípustné.
Sluší se uvést, že relevantní z hlediska přípustnosti dovolání nemohou být ani výtky dovolatele ohledně nejasnosti, resp. nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází totiž v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu