ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.526.2006.1
sp. zn. 33 Odo 526/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. R., a 2) J. R., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 702.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 66/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 13 Co 194/2005-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 13 Co 194/2005-76, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. ledna 2005, č. j. 18 C 66/2003-46, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - založil své rozhodnutí v dané věci na závěru, že závazek žalovaných doplatit žalobci kupní cenu podle kupní smlouvy uzavřené dne 21. 2. 2002 trvá a nezanikl započtením podle §580 obč. zák. proti jejich pohledávkám za žalobcem z titulu slevy z kupní ceny jako práva z odpovědnosti za vady převáděné nemovitosti a z titulu náhrady škody. Neshledal totiž důvodnou námitku žalovaných, že předmět koupě (tj. rozestavěný byt) měl vady spočívající v tom, že ke dni právních účinků kupní smlouvy (k 22. 2. 2002) jeho faktický stav neodpovídal smluvnímu ujednání, ani námitku, že žalobce odpovídá žalovaným za škodu související s odstraněním vad izolace střešní krytiny nad rozestavěným bytem. Pokud jde o prvou námitku dovodil, že v kupní smlouvě není uveden bližší popis převáděného rozestavěného bytu. Protože však článek V. kupní smlouvy obsahuje prohlášení žalovaných (kupujících), že jim je stav bytu znám, že si byt prohlédli a v tomto stavu jej bez připomínek do svého vlastnictví přejímají, nemohou nyní úspěšně argumentovat tím, že stav rozestavěnosti bytu podle kupní smlouvy neodpovídal skutečnému stavu v době jejího uzavření, ani tím, že kupní cena převáděného bytu neodpovídala stupni jeho rozestavěnosti. Povinnost žalovaných doplatit kupní cenu byla smluvními stranami vázána na jedinou odkládací podmínku – na nabytí účinnosti kupní smlouvy po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; poskytnutí bankovního hypotečního úvěru na zaplacení doplatku sjednané kupní ceny nelze za odkládací podmínku považovat, neboť ze smlouvy nevyplývá, že by smluvní strany splatnost doplatku kupní ceny podmínily určitým stupněm rozestavěnosti převáděného bytu či posouzení doplatku ponechaly vzájemnou dohodou hypoteční bance. Žalovaní nadto právo z odpovědnosti za vady neuplatnili včas, tj. v prekluzívní šestiměsíční lhůtě počítané od 22. 2. 2002, kdy nabyli vlastnické právo k rozestavěnému bytu. Požadavek žalovaných na náhradu škody, která jim měla vzniknout odstraněním vadné izolace krytiny střechy domu nad bytem, neshledal vůči žalobci oprávněným s tím, že dostavbu bytu neprováděl podle smlouvy o dílo žalobce, nýbrž právnická osoba, v níž žalobce působil jako statutární orgán.
Žalovaní prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkli odvolacímu soudu jednak to, že smluvní ujednání obsažená v kupní smlouvě ze dne 21. 2. 2002 posoudil v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák., když upřednostnil jejich gramatický výklad, a dále to, že jednání žalobce a výši jeho nároku nehodnotil z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaní jsou především přesvědčeni, že obsah kupní smlouvy, jíž byla převáděna rozestavěná bytová jednotka, bylo namístě hodnotit „v systematickém kontextu celého vztahu mezi účastníky“, tedy při zhodnocení dalších smluvních vztahů účastníků a bez „striktního oddělování jednání žalobce a společnosti K., a. s., která s nimi uzavřela dne 20. 12. 2001 smlouvu o dílo“. Ze smlouvy o dílo totiž vyplývalo, že žalovaní jsou připraveni hradit cenu díla i část kupní ceny rozestavěné bytové jednotky prostřednictvím hypotečního úvěru. Žalobce si tak jako předseda správní rady zmíněné společnosti musel být vědom, že nebude-li poskytnuta žalovaným součinnost spočívající zejména v provedení odpovídajících stavebních prací, nebude jim poskytnut hypoteční úvěr a bude snížena i jejich reálná možnost dostát svým smluvním závazkům.
Řešení otázky výkladu ujednání obsažených v kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 21. 2. 2002, především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda předmět koupě (v dané věci bytová jednotka, resp. stav její rozestavěnosti) byl ve smlouvě sjednán určitým způsobem, se odvíjí od interpretace projevu vůle účastníků právního úkonu individuálně a závěry učiněné v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. byl při rozhodovací činnosti dovolacího soudu prováděn již opakovaně a závěry odvolacího soudu vyjadřující se k výkladu ujednání obsažených v kupní smlouvě uzavřené dne 21. 2. 2002 byly učiněny v jeho intencích a korespondují s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. další - z 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, z 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, z 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, z 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, z 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a z 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000, v nichž je shodně dovozováno, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, neboť použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán).
Výtka žalovaných, že odvolací soud měl - aniž na to některý z účastníků poukazoval – jednání žalobce a výši jeho nároku zvažovat i z hlediska dobrých mravů, je pro posouzení přípustnosti dovolání právně irelevantní. Dovolacímu přezkumu totiž mohou být podrobeny jen právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž jeho rozhodnutí spočívá. Jestliže v dané věci odvolací soud jednání žalobce a výši jím uplatněného nároku ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nepoměřoval (neboť rozpor výkonu uplatněného práva s dobrými mravy nebyl žalovanými namítán) a závěry v tomto směru nečinil, nemohou ani být - logicky vzato - podrobeny přezkumu v dovolacím řízení. Sluší se připomenout, že právní závěry, jimiž je odvolacím soudem dovozováno, že žalovaní neuplatnili případná práva z odpovědnosti za vady v zákonné lhůtě a že žalobce neodpovídá za škodu způsobenou jim stavební činností zhotovitele díla, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyly v dovolání zpochybněny.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu