ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.539.2005.1
sp. zn. 33 Odo 539/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně N. Č. f. u., zastoupené advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 3,087.089,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 214/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2004, č. j. 10 Co 813/2004-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3,087.089,60 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného z titulu nájemní smlouvy uzavřené mezi nimi dne 12. 2. 1996.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. 16 C 214/2003-101, zamítl žalobu o zaplacení částky 3,087.089,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně od 1. 10. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 10 Co 813/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 12. 2. 1996 smlouvu o nájmu domu č. p. 73 (objekt M.) v ulici I. P. P. v K. V. za sjednané nájemné ve výši 2,100.000,- Kč ročně. Ke dni 31. 7. 1998, kdy nájem skončil výpovědí ze strany žalobkyně, dlužila žalovaná žalobkyni částku 3,087.089,- Kč. Žalobkyně dne 10. 11. 1999 uzavřela se společností M. S. s. r. o. se sídlem B., V., smlouvu o postoupení této pohledávky za žalovanou. Téhož dne žalobkyně žalované oznámila, že došlo k postoupení pohledávky. V čl. VII. smlouvy o postoupení pohledávky je uvedeno, že v případě, kdy postupitel odstoupí od smlouvy nebo po uzavření smlouvy bude jednat s dlužníkem nebo podá nepravdivé informace a doklady, bude mu vyfakturována pokuta ve výši provize, která by postupníkovi náležela při vymožení postoupené pohledávky. Žalobkyně v dopise ze dne 5. 4. 2000 sdělila společnosti M. S. s. r. o., že odstupuje od smluv o postoupení pohledávek, neboť lhůta k vymáhání některých postoupených pohledávek již uplynula a žalobkyně neobdržela žádné finanční plnění ani jakoukoli informaci o stavu vymáhaných pohledávek.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci oba soudy shodně dovodily, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť dopisem ze dne 5. 4. 2000 od smlouvy o postoupení pohledávky platně neodstoupila. Odvolací soud (s poukazem na §48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“) přisvědčil soudu prvního stupně, že ani výkladem obsahu smlouvy o postoupení pohledávky nelze dospět k závěru, že účastníci v této smlouvě možnost odstoupení sjednali. Tato možnost nevyplývá ani ze zákona, konkrétně z §524 až 530 obč. zák., jež upravují institut postoupení pohledávky.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že není ve věci aktivně legitimována. Je přesvědčena, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 1999 ve svém článku VII. možnost odstoupit od smlouvy bez udání důvodu obsahuje. I kdyby tomu tak nebylo, právo odstoupit od smlouvy vyplývá přímo ze zákona. Postupníku, který nesplnil závazek zaplatit dohodnutou cenu za postoupení pohledávky, opakovaně nabídla náhradní lhůtu k plnění; postupník však nikterak nereagoval. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností k 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) proto musí dovolací soud převzít skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Žalobkyně v dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že není ve sporu aktivně legitimována. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl v závislosti na názoru, že žalobkyně neodstoupila platně od smlouvy o postoupení pohledávky za žalovanou, neboť možnost odstoupení nebyla účastníky této smlouvy dohodnuta a nevyplývá ani ze zákona.
Žalobkyně sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu jejích dovolacích námitek je zřejmé, že směřují proti výkladu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 1999 odvolacím soudem, podle něhož možnost odstoupení ve smlouvě sjednána nebyla. Z vlastního výkladu uvedené smlouvy žalobkyně dovozuje, že právo odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky bylo v této smlouvě jejími účastníky dohodnuto. Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil dovolací soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Z pohledu této judikatury (od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě) se nejeví výhrady žalobkyně k tomu, že soudy obou stupňů při výkladu obsahu smlouvy o postoupení pohledávky nesprávně vycházely z toho, že možnost odstoupení od tohoto právního úkonu v něm dohodnuta nebyla, jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila žalobkyně, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru.
Výhradu k závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě možnost odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky není stanovena zákonem, žalobkyně založila na skutkovém tvrzení, že postupník, jenž včas nezaplatil sjednanou úplatu za postoupení pohledávky, tento závazek nesplnil ani v náhradní lhůtě k plnění, kterou mu opakovaně nabídla. Protože tato skutková tvrzení nejsou součástí skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci soud odvolací (a ani se jeho součástí nemohla stát, neboť žalobkyně je uplatnila v rozporu s §205a o. s. ř. až před odvolacím soudem a ten proto k nim nepřihlížel), nemohl z nich dovolací soud při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné (a tedy zda dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné), vycházet.
Lze uzavřít, že správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, který má svůj základ ve skutkovém zjištění, jež je v dovolacím řízení nezpochybnitelné, se žalobkyni zpochybnit nepodařilo. Protože uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu