ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.611.2005.1
sp. zn. 33 Odo 611/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č.r.-M. o. zastoupené V. ú. p. p. z. M. o. proti žalovanému K. P., zastoupenému Mgr. Ing. L. J., advokátkou o zaplacení částky 79.450,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 194/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2005, č. j. 14 Co 419/2004-194, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala (žalobou v konečném znění) kromě zaplacení částky 76.858,- Kč též zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím představující plnění ze smlouvy o dodatečné úhradě za užívání její nemovitosti žalovaným uzavřené účastníky dne 6. 5. 1999.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. června 2002, č. j. 14 Co 331/2002-93, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. ledna 2002, č. j. 4 C 69/2001-79, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 70.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a 76.858,- Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a poplatkové povinnosti; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 33 Odo 861/2002-112, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit částku 70.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení a poplatkové povinnosti, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti zaplatit částku 70.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný následně při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 21. 1. 2004 podal vzájemnou žalobu, jíž se po žalobkyni domáhal zaplacení částky 79.450,- Kč s odůvodněním, že se o uvedenou částku na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že od něho přijala toto plnění na základě neplatné smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitosti ze dne 6. 5. 1999. Soud prvního stupně po provedení dokazování rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 4 C 194/2003-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.510,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (t. j. do částky 66.490,- Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení částky 79.450,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a poplatkové povinnosti (výroky IV. a V.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 14 Co 419/2004-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem budovy č. 52 - garáží (dále jen „budova“ nebo „nemovitost“) umístěné na pozemku parc. č. 1649/10, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec D., jež je součástí objektu v tzv. nových kasárnách v D. Žalovaný užíval část této budovy o výměře 427 m2 od 1. 9. 1997 do 31. 5. 1999. Dne 6. 5. 1999 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o dodatečné úhradě za užívání nemovitosti, na základě níž se zavázal žalobkyni zaplatit částku 149.950,- Kč (200,- Kč/m2/rok) s tím, že do 13. 5. 1999 měl uhradit 49.450,- Kč, zbývajících 100.000,- Kč pak v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč splatných vždy každého 15. dne v měsíci. Na základě uvedené smlouvy žalovaný plnil pouze do 15. 11. 1999 a žalobkyni takto uhradil 79.450,- Kč. Účastníci uzavřeli dne 27. 5. 1999 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byl nájem doposud žalovaným fakticky užívané části budovy na dobu neurčitou od 1. 6. 1999 s tím, že se žalovaný zavázal hradit měsíční nájemné ve výši 7.117,- Kč. Nájemní vztah založený touto smlouvou skončil k 1. 9. 2000, kdy se žalovaný stal na základě kupní smlouvy uzavřené s žalobkyní spoluvlastníkem budovy.
Po právní stránce byl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky vysloveným v rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 33 Odo 861/2002-112, že smlouva o dodatečné úhradě ze dne 6. 5. 1999, na jejímž základě žalobkyně po žalovaném požaduje 70.000,- Kč, je absolutně neplatným právním úkonem, neboť jej žalovaný v důsledku bezprávné výhrůžky neuzavřel ze svobodné vůle (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Proto žalobou uplatněné právo posoudily jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež žalovanému na úkor žalobkyně vzniklo tím, že bez právního důvodu bezplatně užíval její nemovitost (§451 obč. zák.). Námitku promlčení uplatněnou žalovaným oba soudy shledaly důvodnou, když dospěly k závěru, že právo žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dobu do 16. 5. 1999 se vzhledem k uplatnění práva žalobou u soudu teprve dne 17. 5. 2001 promlčelo v dvouleté subjektivní promlčecí době podle §107 odst. 1 obč. zák. Žalobkyni byla proto přiznána pouze částka 3510,- Kč (bezdůvodné obohacení za období od 17. 5. 1999 do 31. 5. 1999). Námitku žalobkyně, že právo žalovaného na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši 79.450,- Kč, které uplatnil ve vzájemné žalobě, bylo promlčeno, shledal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela úspěšnou. Konstatoval, že vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, a proto je třeba otázku promlčení posoudit podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. Jelikož žalovaný podle neplatné smlouvy ze dne 6. 5. 1999 plnil naposledy v listopadu 1999, počala tříletá objektivní promlčecí doba plynout okamžikem takto poskytnutého plnění, tedy v listopadu 1999 a uplynula v listopadu 2002. Protože žalovaný své právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil u soudu až vzájemnou žalobou dne 21. 1. 2004, stalo se tak po marném uplynutí objektivní promlčecí doby a jeho právo se promlčelo. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že v posuzovaném případě došlo ke stavení promlčecí doby již podáním žaloby u soudu dne 17. 5. 2001 ve smyslu §404 odst. 1 obch. zák., s poukazem na občanskoprávní charakter vztahu účastníků, kterým je možnost aplikace tohoto ustanovení vyloučena. Neuznal ani argumentaci žalovaného, že svou pohledávku uplatnil v řízení jíž formou započtení v písemném podání ze dne 2. 4. 2002. Na základě interpretace obsahu tohoto podání uzavřel, že jde pouze o úvahy žalovaného, které postrádají výslovný projev vůle ve smyslu právního úkonu směřujícího k započtení částky 79.450,- Kč. K tvrzení žalovaného, že žalobkyně získala bezdůvodné obohacení úmyslně, odvolací soud nepřihlédl. Konstatoval, že žalovaný přes poučení podle §118 a §119a o. s. ř. před soudem prvního stupně tuto skutečnost netvrdil a důkazy k jejímu prokázání tudíž ani nenavrhoval a poprvé ji uplatnil až v odvolacím řízení. Jde tak o novou skutečnost, k níž není možno v systému neúplné apelace přihlížet. Nad rámec tohoto závěru dovodil, že z okolností, za nichž byla neplatná smlouva uzavírána, nelze usuzovat úmysl žalobkyně bezdůvodné obohacení získat. Žalobkyně jednala ve snaze dát právní rámec stavu faktickému, kdy žalovaný věc v jejím vlastnictví užíval bezplatně bez řádné smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Za zásadní v daném případě považuje posouzení otázek, od jakého okamžiku se staví běh promlčecí objektivní doby v případě, kdy žalovaný za řízení podá vzájemnou žalobu (zda od okamžiku podání vzájemné žaloby či zahájení řízení), dále jakou formu a obsah musí mít úkon, kterým je uplatněno právo u soudu, aby jím došlo ke stavení promlčecí doby, a zda posouzení otázky úmyslného bezdůvodného obohacení spadá pod režim §119a o. s. ř. Konkrétně namítl, že odvolací soud měl otázku stavení promlčecí doby posoudit podle §404 odst. 1 obch. zák., neboť tato otázka není občanským zákoníkem upravena. Není srozuměn s výkladem jeho podání ze dne 2. 4. 2005 odvolacím soudem. Je přesvědčen, že jeho úmysl započítat svou pohledávku proti pohledávce žalované je z podání zřejmý, takže nejde pouze o jakousi jeho úvahu. Následně podrobně po skutkové stránce rekapituluje genezi celého případu a namítá, že žalobkyně věděla, že svým jednáním porušuje zákon (pokojný stav) a byla srozuměna s jeho následky. Svým jednáním tak naplnila znaky úmyslu nepřímého. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nepřihlédl k jeho tvrzení, že u žalobkyně jde o úmyslné bezdůvodné obohacení, ačkoli nešlo o novou skutečnost. Má zato, že tato skutečno byla tvrzena a vyplynula z důkazů již před soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. dubna 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) i s přihlédnutím k odůvodnění jednotlivých dovolacích důvodů je zřejmé, že žalovaný, ač proklamuje napadení všech výroků rozsudku odvolacího soudu, ve skutečnosti svým podáním napadá toliko výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba na zaplacení částky 79.450,- Kč.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť ve věci vzájemné žaloby soud prvního stupně poprvé rozhodoval až v rozsudku ze dne 17. 3. 2004. Přípustnost dovolání tak může být v posuzovaném případě zvažována jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Při úvahách o přípustnosti dovolání tak musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, není způsobilá sama o sobě, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Vzhledem k řečenému je proto bez významu námitka žalovaného kritizující postup odvolacího soudu, který se tvrzením skutečnosti, že žalobkyně bezdůvodné obohacení získala úmyslně, nezabýval s poukazem na zákaz novot v odvolacím řízení podle §205a o. s. ř. v souvislosti s poučením žalovaného soudem prvního stupně podle §119a o. s. ř. Jde totiž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Ani námitky žalovaného zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu, že písemné podání ze dne 2. 4. 2002 neobsahuje námitku započtení jeho pohledávky ve výši 79.450,- Kč vůči pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Směřují výlučně proti interpretaci uvedeného podání soudem a jsou tak založeny na polemice se skutkovým zjištěním, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Tyto závěry pochopitelně platí i pro jednostranné právní úkony. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě, se nejeví výhrada žalovaného k výkladu obsahu podání ze dne 2. 4. 2002 soudy obou stupňů jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný sice spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky, zda se na straně žalobkyně jednalo o úmyslné či neúmyslné bezdůvodné obohacení, tuto dovolací námitku však opírá o svou verzi skutkového stavu, kterou podrobně rozepisuje. Tím ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní posouzení věci založil (nikoli posouzení právní), a i tato jeho námitka je naplněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že teprve dnem podání vzájemné žaloby u soudu podle §97 o. s. ř. se staví běh promlčecí doby ve vztahu k právu uplatněnému vzájemnou žalobou (§112 obč. zák.) a že na občanskoprávní vztahy nelze analogicky použít ustanovení §404 obch. zák.
V prvé řadě je třeba předeslat, že občanský zákoník ve svém §112 upravuje podmínky, za nichž dochází ke stavení promlčecí doby. Argumentace žalovaného, že pro absenci takové právní úpravy v občanském zákoníku je třeba i na občanskoprávní vztahy aplikovat §404 odst. 1 obchodního zákoníku, je proto již z tohoto důvodu nepřípadná. Nehledě na to, že právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, který je vztahu k občanskému zákoníku lex specialit, nelze aplikovat na občanskoprávní vztahy.
Žalovaným nastolené právní otázky kromě toho nemají zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o otázky triviální, jejichž výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní, a odvolací soud je zcela vyčerpávajícím konformním způsobem vyřešil.
Podle §112 obč. zák. nastává stavení promlčecí doby, je-li v promlčecí době (t. j. nejpozději v její poslední den) uplatněno právo u soudu anebo u jiného příslušného orgánu. K uplatnění práva u soudu přitom dochází většinou žalobou na plnění podle §79 odst. 1 a §80 písm. b/ o. s. ř., popř. vzájemnou žalobou podle §97 odst. 1 o. s. ř. či projevem žalovaného směřujícím k uplatnění pohledávky k započtení vůči žalobci ve smyslu §98 o. s. ř. Protože vzájemná žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní řád spojuje s tímto procesním úkonem (zejména v §79 až §83 o. s. ř.). S podáním vzájemné žaloby jsou proto spojeny také hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně stavení běhu promlčecích dob, ledaže zákon stanoví jinak. V občanskoprávních vztazích ke stavení promlčecí doby dochází zásadně dnem podání vzájemné žaloby u soudu, na rozdíl od obchodních věcí, kde platí speciální úprava obsažená v §404 odst. 1 obch. zák. Za situace, kdy mezi účastníky jde o vztah občanskoprávní (žalovaný ani tento závěr odvolacího soudu nesporuje), odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že ke stavení promlčecí doby dochází v režimu §112 obč. zák. a nikoli §404 odst. 1 obch. zák.
Rovněž žalovaným vytyčená otázka, jakou formu a obsah musí mít úkon, kterým je právo uplatněno u soudu tak, aby došlo k stavení běhu promlčecí doby, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jde o teoretickou otázku, jež je v rozhodovací praxi soudů řešena bez těžkostí, je obecnou notorietou a odvolací soud ji vyřešil bezchybně. Jak již bylo výše uvedeno, na vzájemnou žalobu se vztahuje úprava týkající se žaloby; konkrétně pak §79 odst. 1 o. s. ř., jenž obsahuje výčet náležitostí řádné žaloby. Náležitosti vzájemné žaloby tak nepochybně splňovalo podání učiněné žalovaným do protokolu při jednání soudu dne 21. 1. 2004 (tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby). Závěr odvolacího soudu, že v písemném podání žalovaného ze dne 2. 4. 2002 nebyla uplatněna hmotněprávní námitka započtení, obstojí, neboť vychází ze zjištění, že podání neobsahuje výslovný projev vůle směřující k započtení.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu