ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1089.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1089/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 o dovolání, které podal obviněný S. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 112/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 21/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 48 T 21/2001, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., které spáchal dílem sám, dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., dále porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný S. V. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1, 2, 3 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Soud prvního stupně přitom rozhodl též o vině a trestu dalších spoluobviněných.
Naproti tomu byl obviněný S. V. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 KZv 173/2000, pro skutky uvedené pod body II. a IV. této obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný (resp. spoluobvinění).
O odvolání obviněného S. V. (a dalších spoluobviněných) rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 112/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I./12. a v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k poškozeným M. H. a Č. P., a. s. Podle §259 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud ohledně zmíněné zrušené části vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve smyslu §259 odst. 3 tr. řádu znovu tak, že obviněnému uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon ho zařadil podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Odvolací soud též rozhodl podle §256 tr. řádu o zamítnutí odvolání obviněných P. B. a J. S.
Dne 30. 8. 2006 podal obviněný S. V. prostřednictvím své obhájkyně proti výrokům obsaženým pod body III. a IV. citovaného rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou pachatelství (resp. spolupachatelství) a vinu obviněného, včetně subjektivní stránky, dovodily na základě nepřímých důkazů, které podle jeho názoru netvoří ucelený okruh. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch.
Závěrem svého dovolání obviněný S. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 112/2005, v napadené části a aby zrušil v příslušných výrocích i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 48 T 21/2001. Obviněný též navrhl, aby dovolací soud přikázal věc podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného S. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jednání obviněného bylo přiléhavým způsobem právně kvalifikováno a soud prvního stupně promítl svá skutková zjištění, která učinil na základě zákonně provedených důkazů, do skutkových vět uvedených ve výroku o vině svého rozsudku. Státní zástupce se též obecně vyjádřil k subjektivní a objektivní stránce trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž jednání obviněného vykazuje všechny znaky příslušných skutkových podstat. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný S. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný S. V. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný S. V. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když především zpochybňuje provedené důkazy a namítá, že se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou pachatelství, resp. spolupachatelství trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dále obviněný poukazuje na postup soudů při hodnocení důkazů, přičemž ho považuje za porušení pravidla in dubio pro reo.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný S. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek směřujících proti hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného S. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec citovaného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného S. V., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Shora uvedená argumentace se vztahuje i na další námitku obviněného S. V., kterou napadá subjektivní stránku spáchaných trestných činů, která podle jeho názoru nebyla prokázána provedenými důkazy. Obviněný totiž ve svém dovolání kromě zmíněného obecného konstatování neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly správnost použité právní kvalifikace. Navíc, jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková vada nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o tvrzení obviněného S. V., podle něhož se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda se dopustil posuzovaných skutků ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., anebo jako pachatel podle §9 odst. 1 tr. zák., považuje dovolací soud za nutné uvést následující.
Pachatelem trestného činu je ve smyslu §9 odst. 1 tr. zák. ten, kdo sám spáchal určitý trestný čin. Jinými slovy vyjádřeno, pachatel musí sám vykonat činnost, která naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu uvedené v obecné i ve zvláštní části trestního zákona. Podle toho, zda došlo k dokonání trestného činu anebo alespoň k jeho přípravě či pokusu, se též rozlišuje pachatel na dokonaném trestném činu či pachatel přípravy nebo pokusu. Pokud jde o spolupachatelství, v obecné rovině se vyžaduje, aby ke spáchání příslušného trestného činu došlo společným jednáním více osob (alespoň dvou) a aby v tomto jednání byl dán úmysl k tomu směřující. Za společné jednání je podle Nejvyššího soudu nutné považovat stav, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, jakož i to, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Dále dovolací soud připomíná, že spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu, ale jedná se toliko o určitou formu trestné součinnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 950, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Ve vztahu ke společnému úmyslu je třeba konstatovat, že ho nelze podle názoru Nejvyššího soudu ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93).
Pokud jde o skutky uvedené pod body I./4., I./5., I./10., I./11., I./13., I./15. a I./17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru Nejvyššího soudu bylo možné společný úmysl obviněného S. V. a dalších spoluobviněných dovodit s ohledem na zjištěný skutkový stav, protože každý z obviněných si musel být vědom, že se zmocňuje cizí věci, přičemž v případě skutků uvedených pod body I./5., I./10., I./11., I./13., I./15. a I./17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně navíc toho, že poškozuje a ničí cizí věci. Nejvyšší soud tedy nemá pochybnosti o tom, že obviněný S. V. společným jednáním s ostatními obviněnými, vystupujícími ať už v této trestní věci či ve věci vedené pod jinou spisovou značkou, tak naplnil mimo jiné skutkovou podstatu trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že v tzv. právní větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není zapotřebí zvlášť vyjadřovat skutečnost svědčící o spáchání trestného činu formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pokud soud prvního stupně do svého výroku pojal odkaz na citované ustanovení, učinil tak nad rámec svých zákonných povinností, a proto mu nelze vytýkat jakékoli pochybení. S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že právní posouzení skutků spáchaných obviněným S. V. bylo ve výše uvedeném směru provedeno řádně a bez vad. Námitky obviněného proto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, protože obviněný jimi nezpochybňuje právní posouzení skutků a neuvádí, jak jinak měly být tyto skutky právně posouzeny.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného S. V. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y