ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1176.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1176/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání, které podala obviněná R. H., roz. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 6 To 664/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 18 T 134/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná R. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 18 T 134/2006, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 1. 12. 2004 v K., okres B., poté, co za ní jako za obchodní zástupkyní obchodní společnosti Č. s. s., a. s., v průběhu měsíce září 2004 přišel do její kanceláře na Z. n. D. D. se žádostí o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na odkoupení bytové jednotky situované na ulici V. v K. se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu v poměru 1248/10000, přičemž dům je umístěn na parcele č. …, a to za částku 29 343,- Kč od města K., a poté, co s ním obviněná dne 15. 9. 2004 uzavřela za jmenovanou obchodní společnost smlouvu o stavebním spoření, zneužila skutečnosti, že D. D. nese známky neosvojené schopnosti čtení a psaní, tvrdila mu, že mu dává k podpisu smlouvu o úvěru ze stavebního spoření a dokumenty s touto smlouvou související, ačkoli mu nechala podepsat smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou D. D. zavázala pod smluvní pokutou ve výši 150 000,- Kč k převodu zmíněné bytové jednotky na svou osobu nejpozději do dvou dnů od nabytí vlastnického práva k této jednotce. Naopak s D. D. neuzavřela žádnou smlouvu o úvěru ze stavebního spoření týkající se financování převodu předmětné bytové jednotky, ale sama za něj uhradila městu K. částku za její převod. Ke dni 23. 12. 2004 pak bylo ve prospěch D. D. vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo k převáděné bytové jednotce, přičemž obviněná mu dne 21. 2. 2005 pod záminkou, že se jedná o další materiály související s jeho úvěrem, předala k podpisu kupní smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky, na jejímž podkladě ji převedla do společného vlastnictví sebe a svého manžela Ing. J. H. za kupní cenu ve výši 29 343,- Kč, a to včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Do této částky si však obviněná plně započetla kupní cenu, kterou za D. D. již zaplatila městu Krnov při převodu předmětné bytové jednotky do jeho vlastnictví. Zmíněnou smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podepsal D. D. dne 21. 2. 2005 v notářské kanceláři JUDr. R. G. v domnění, že se skutečně jedná o smluvní dokument související s úvěrem poskytnutým na koupi bytové jednotky. Současně obviněná předložila D. D. k podpisu smlouvu o nájmu této bytové jednotky na dobu od 21. 2. 2005 do 28. 2. 2006 za nájemné ve výši 950,- Kč měsíčně, kterou jmenovaný podepsal také v domnění, že se jedná o smluvní dokument související s úvěrem poskytnutým na koupi bytové jednotky. Konečně obviněná opět pod záminkou, že se jedná o smluvní dokument související s úvěrem poskytnutým na koupi bytové jednotky, předložila D. D. k podpisu návrh na vklad vlastnického práva ze dne 21. 2. 2005 k předmětné bytové jednotce. V důsledku shora popsaného jednání došlo k převodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem za částku ve výši 120 000,- Kč z D. D. na obviněnou a jejího manžela Ing. J. H., čímž se obviněná obohatila na úkor D. D. o částku nejméně ve výši 90 657,- Kč.
Za to byla obviněná R. H. odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově napadli obviněná R. H. a státní zástupce v neprospěch obviněné odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 6 To 664/2006. K odvolání státního zástupce odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o trestu tak, že obviněné uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roky a 6 měsíců. Odvolací soud pak podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově podala obviněná R. H. dne 27. 8. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné především popis skutku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Z rozsudku soudu prvního stupně údajně nevyplývá, jak se měla obviněná dozvědět o neosvojené schopnosti čtení a psaní poškozeného D. D. Obviněná je dále přesvědčena, že soudy nižších stupňů neprovedly ani další důkazy, které by prokazovaly její úmysl uvést poškozeného v omyl a způsobit na jeho majetku škodu v označené výši. V posuzované věci nebyla podle obviněné spolehlivě objasněna ani otázka, zda právní úkon poškozeného nebyl výsledkem prostého omylu vůle a jejího projevu. Obviněná rovněž nesouhlasí se závěry a způsobem vypracování znaleckého posudku, který byl údajně zadán ještě před tím, než měli znalci k dispozici úplné spisové podklady. Za zásadní pochybení soudů nižších stupňů považuje obviněná i skutečnost, že nepřipustily návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který by podle jejího přesvědčení jednoznačně prokázal schopnosti poškozeného číst a psát. V tomto postupu soudů spatřuje obviněná porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Pochybnosti o neschopnosti D. D. číst a psát pak obviněná dovozuje i s poukazem na obsah písemností obsažených ve spisech týkajících se jeho dvou trestních věcí.
Závěrem svého dovolání obviněná R. H. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 6 To 664/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 18 T 134/2006, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné R. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně nesouhlasí s dovolacími námitkami obviněné, protože z popisu skutkového děje je zřejmý podvodný úmysl obviněné. Obviněná podle názoru státní zástupkyně věděla o okolnosti, že poškozený D. D. je osobou, která nemá osvojenou schopnost číst a psát, neboť v opačném případě by mu opakovaně nepředkládala dokumenty nesouvisející se žádostí o úvěr. Jak dále uvádí státní zástupkyně, v posuzované věci je vyloučeno, aby se jednalo pouze o nesoulad mezi vůlí poškozeného a projevem jeho vůle. Podle státní zástupkyně nemůže obstát ani námitka obviněné, pokud poukazuje na předchozí trestní řízení vedená proti poškozenému. Tato trestní řízení totiž nijak nesouvisí s charakterem nyní posuzované trestné činnosti obviněné. Další námitky obviněné, jimiž zpochybňuje závěry znaleckého posudku, považuje státní zástupkyně za takové, které nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná R. H. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná R. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku zde může být i tehdy, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná R. H. však v části svého dovolání poukazuje zejména na nedostatečný rozsah provedeného dokazování a na údajně nesprávné závěry a zadání znaleckého posudku. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněná dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (resp. odlišné či neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelkou ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná R. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala rovněž z námitek proti hodnocení provedených důkazů, z nedostatečného rozsahu dokazování a z neakceptování jejího důkazního návrhu, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněné R. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněná domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněná R. H. tedy uvedenými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto její námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná totiž ve zmíněnému rozsahu nezpochybnila právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady v dovolání zaměřila proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněné R. H., v které soudům nižších stupňů vytýká neprovedení jí navrhovaného důkazu z oboru písmoznalectví, doplňuje následující. V každé konkrétní trestní věci totiž závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněné R. H. se tak stalo, protože soud prvního stupně odůvodnil (viz č. l. 324 trestního spisu), proč nevyhověl návrhu obviněné na provedení dalších důkazů. Proto podle názoru dovolacího soudu nemohlo dojít ani k porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, jak uváděla obviněná ve svém dovolání, nehledě již k tomu, že ani případné porušení práva na obhajobu nezakládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak lze formálně podřadit jen námitky obviněné R. H., podle nichž údajně soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se zásadně vyžaduje úmyslné zavinění. Pokud jde o zavinění ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], na který je možné v této věci usuzovat z jednání obviněné R. H., o takový úmysl jde především tehdy, jestliže pachatel (tj. obviněná) předpokládá, že nutně dojde k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je zde zájem na ochraně cizího majetku před způsobením škody na něm a před obohacením se cizích osob na úkor takového majetku. Jak je přitom zřejmé z rozhodných skutkových okolností v posuzované věci, obviněná nepochybně chtěla dosáhnout uvedeného následku a učinila vše, aby se jí to podařilo, což se také stalo.
Pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byla obviněná R. H. stíhána a odsouzena, je zejména podstatná okolnost, že obviněná zaměřila své protiprávní jednání vůči osobě s výrazným osobnostním i sociálním znevýhodněním. Jak totiž vyplývá z důkazů provedených v posuzované trestní věci (viz č. l. 111 trestního spisu), poškozený D. D. je podle závěrů znalců osobou, u níž se projevila zvýšená sugestibilita (tj. tendence neúmyslně podléhat jinému), když znalci dále konstatovali, že poškozený nemá osvojenou schopnost číst a psát. Obviněná si byla těchto okolností vědoma a přesto s poškozeným jako osobou uvedeným způsobem hendikepovanou uzavírala právně poměrně složité smluvní vztahy a dávala mu podepisovat komplikované písemné dokumenty. Navíc obviněná jednala s poškozeným opakovaně, přičemž v rámci těchto jednání probíhala mezi ní a poškozeným určitá komunikace, z které muselo být obviněné zřejmé, že poškozený má potíže s porozuměním obsahu předložených listin. O tomto závěru svědčí i skutkové zjištění soudů nižších stupňů (viz č. l. 40 trestního spisu), podle něhož obviněná předčítala poškozenému D. D. obsah smluvních dokumentů. Zmíněné jednání obviněné bylo poměrně nestandardní, neboť za situace, kdyby neměla žádné pochybnosti o gramotnosti poškozeného a o jeho způsobilosti přečíst si podepisované dokumenty, nemusela by postupovat uvedeným způsobem. Podle názoru dovolacího soudu tyto skutečnosti ve spojení s dalšími rozhodnými skutkovými okolnostmi zcela přesvědčivě odůvodňují závěr soudů nižších stupňů, že obviněná věděla o neosvojené schopnosti poškozeného číst a psát, přičemž zneužila tuto jeho nezpůsobilost, aby ho uvedla v omyl ohledně obsahu, významu a právních následků dokumentů, které poškozenému předložila k podpisu, a tím obviněná dosáhla proti vůli poškozeného takové majetkové dispozice, kterou sebe a svého manžela obohatila a poškozenému způsobila škodu na jeho majetku.
Zmíněná rozhodná zjištění pak soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, zahrnul do tzv. skutkové věty ve výroku o vině citovaného rozsudku, a vyjádřil je v popisu posuzovaného skutku odpovídajícími formulacemi (srov. zejména konstatování „... zneužila skutečnosti, že D. D. nese známky neosvojené schopnosti psaní a čtení, ... tvrdila mu, že mu dává k podpisu smlouvu o úvěru ze stavebního spoření a dokumenty s touto smlouvou související, ačkoli mu dala k podpisu smlouvu o smlouvě budoucí, ... pod záminkou, že se jedná o další materiály související s úvěrem, předala D. D. k podpisu kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, ... tuto kupní smlouvu D. D. v domnění, že se skutečně jedná o dokument související s jeho úvěrem na uvedený byt, opět podepsal, ... opět pod záminkou, že se jedná o dokument související s jeho úvěrem, dala D. D. podepsat smlouvu o pronájmu vlastněného bytu ...“), které s poukazem na provedené důkazy soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Takový popis svědčí podle Nejvyššího soudu o přímém úmyslu obviněné ve vztahu k trestnému činu podvodu, přičemž její úmysl bezpochyby směřoval k tomu, aby uvedla poškozeného v omyl, způsobila mu tím škodu nikoli malou a aby tím sebe a jiného obohatila. Jak je totiž rovněž zřejmé ze skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů, poškozený D. D. měl zájem získat do svého vlastnictví příslušnou bytovou jednotku, ale v žádném případě nechtěl vlastnické právo k ní převádět na obviněnou a jejího manžela. Kdyby tedy poškozený věděl o skutečném obsahu a důsledcích dokumentů, které mu obviněná předkládala k podpisu, jistě by takové smlouvy neuzavřel a dokumenty nepodepsal.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze sice v posuzované věci dospět k závěru o nesouladu vůle a jejího projevu na straně poškozeného D. D., avšak z hlediska trestní odpovědnosti obviněné R. H. za trestný čin podvodu není podstatné, zda omyl v právním úkonu poškozeného byl i v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, jak v podstatě obviněná naznačuje ve svém dovolání. Pro trestní odpovědnost obviněné je totiž významná jen skutečnost, že omyl v projevu vůle poškozeného byl vyvolán právě úmyslným jednáním obviněné. Pokud tedy obviněná jednala způsobem blíže konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, musel omyl v projevu vůle poškozeného nutně nastat a právě takový omyl byl významný pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že ve smyslu §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je právní úkon neplatný mimo jiné tehdy, když osoba, které byl právní úkon určen (tj. obviněná R. H.), úmyslně vyvolala omyl jednající osoby (tj. poškozeného D. D.). V takovém případě se však nejedná o absolutní neplatnost právního úkonu, jak ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, publikované pod č. C 2068. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004), nýbrž „toliko“ o neplatnost relativní, tj. právní úkon je platný, dokud osoba, jíž se tento úkon týká, nenamítne zákonem předvídaným způsobem jeho neplatnost (§40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Shora uvedená argumentace tedy podle Nejvyššího soudu zcela odůvodňuje konstatování, že jednání obviněné R. H. bylo jednoznačně vedeno úmyslem uvést poškozeného D. D. v omyl, způsobit mu škodu nikoli malou a obohatit sebe a jiného na úkor majetku poškozeného. Proto soudy nižších stupňů použily přiléhavou a správnou právní kvalifikaci posuzovaného skutku spáchaného obviněnou, takže napadená rozhodnutí nevykazují vady vytýkané obviněnou v jejím dovolání. Námitky obviněné v tomto směru jsou neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná R. H. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y