ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1456.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1456/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným V. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 6 To 160/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 8/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 56 T 8/2001, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995, (ve výroku rozsudku uvedeno znění právní kvalifikace v rozporu s právní větou pouze jako dokonaný trestný čin), a trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a porušení závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §248 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti jednatele ve společnostech s ručením omezeným na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného RNDr. I. Š. a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
Ve druhém stupni ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 6 To 160/2001, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák., a dále trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zák., za které mu byl podle §248 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti jednatele ve společnostech s ručením omezeným na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného RNDr. I. Š. a o náhradě škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovoláním podaným ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle názoru dovolatele soudy nesprávně stanovily výši škody u skutku pod body 1 písm. a) až f) a 2 písm. a) až i) rozsudku městského soudu a v důsledku toho nesprávně posoudily skutek podle §248 odst. 4 tr. zák. a uložily trest v rámci nesprávné trestní sazby. Ze stejného důvodu měl o věci v prvním stupni rozhodovat příslušný obvodní soud. U skutku popsaného v bodě 1 písm. a) a b) rozsudku městského soudu byl majetek společnosti V. , zvýšen a majetek společnosti V. P. , snížen o částku 1.780.000,- Kč, když v souvislosti s převody nemovitostí tato společnost (resp. S. B. ) za společnost V. , zaplatila tuto částku jejímu věřiteli, kterým byla E. Ke dni 15. 3. 1995 byl předmětný úvěr společnosti V. , splacen. Jmění i čistý obchodní majetek společnosti se zvýšily tím, že se tato společnost zbavila závazků ve výši 1.780.000,- Kč a tuto částku je nutné od výše skutečné škody odečíst. Zaplaceno bylo tedy nejméně 41% celkové ceny nemovitostí a škoda v těchto skutcích by mohla činit nejvýše 1.970.930,- Kč. V řízení před městským soudem bylo prokázáno, že faktura nájemného ve výši 240.000,- Kč na příjmové straně společnosti V. , není platná a pokladní hotovost společnosti tak byla namísto údajných 246.297,50 Kč pouze 6.297,50 Kč. Částka uvedená v bodě 1 písm. f) rozsudku městského soudu tak v pokladně vůbec nebyla. Dovolatel současně zpochybnil účetnictví společnosti V. Konečně ke skutkům popsaným pod body 1 písm. d) a e) rozsudku městského soudu obviněný uvedl, že částky 100.000,- Kč a 50.000,- Kč byly pojaty do účetnictví společnosti a soudy obou stupňů pro tyto částky odsoudily obviněného dvakrát. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru ve věci správně rozhodoval v prvním stupni Městský soud v Praze a trest byl obviněnému ukládán v rámci zákonné trestní sazby. U trestného činu zpronevěry je škodou celková cena zpronevěřené věci, proto by ani případnou úhradu ve prospěch společnosti V. , nebylo možné od hodnoty zpronevěřené věci odečítat. Protože dovolacím námitkám nelze přiznat důvodnost, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze jakkoli zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Nejvyšší soud shledal, že z dovolacích námitek uplatněných obviněným lze jen některé podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatímco jinými argumenty se nebylo možné zabývat. Mimo rámec dovolacích důvodů je otázka způsobu hodnocení důkazů soudy nižšího stupně ve vztahu k otázce platnosti faktury nájemného ve výši 240.000,- Kč v příjmech společnosti V., a rovněž k závěru o výši pokladní hotovosti společnosti. Soudy nižší instance skutkové zjištění ohledně finanční hotovosti v pokladně společnosti dovodily zejména z výpovědi svědkyň J. K. (srov. str. 27 rozsudku soudu prvního stupně) a B. T. Na jejich základě uzavřely, že obviněný pokladnou disponoval, částku 246.297,50 Kč z hotovostní pokladny v uvedené výši si ponechal a že tato částka se v ní nacházela. Proces hodnocení důkazů nelze zaměňovat s právním posouzením podle ustanovení hmotného práva a z téhož důvodu nebylo možné hodnotit ani správnost účetnictví společnosti V. V dalších námitkách obviněný ke skutkům popsaným pod body 1 písm. d) a e) rozsudku městského soudu uvedl, že částky 100.000,- Kč a 50.000,- Kč byly pojaty do účetnictví společnosti a soudy obou stupňů pro tyto částky odsoudily obviněného dvakrát. Také tato námitka je založena na změněném skutkovém stavu věci, neboť v případě výběru obou částek soudy učinily zjištění že obviněný částku pokaždé vybral „… aniž by platbu dokladoval nebo vyúčtoval…“. Podle skutkového stavu věci se jednalo o výběry odlišné, které nebyly pojaty do účetnictví společnosti. Uvedené námitky Nejvyšší soud s ohledem na taxativní výčet dovolacích důvodů nemohl posoudit, neboť žádnému z nich obsahově neodpovídaly a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o další část dovolání, v ní obviněný zpochybnil hmotně právní posouzení učiněné soudy nižšího stupně a naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také z obsahového hlediska. Jednalo se o tvrzení, podle kterého u skutku popsaného v bodě 1 písm. a) a b) rozsudku městského soudu byl následně majetek společnosti V. , zvýšen a majetek společnosti V. P., snížen o částku 1.780.000,- Kč, když v souvislosti s převody nemovitostí tato společnost za společnost V. , zaplatila tuto částku jejímu věřiteli a ke dni 15. 3. 1995 byl předmětný úvěr společnosti V. , splacen. Jmění i čistý obchodní majetek společnosti se podle názoru obviněného zvýšily tím, že se tato společnost zbavila závazků ve výši 1.780.000,- Kč a tuto částku je nutné od výše skutečné škody odečíst. Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky obviněného jsou z hlediska právního posouzení podle hmotně právního předpisu trestního práva zjevně nedůvodné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli. Svěření spočívá v odevzdání věci pachateli do výlučné faktické moci, aby s ní nakládal určitým způsobem. Je proto oprávněn ji držet a v intencích pokynů vyplývajících ze svěření ji případně i užívat. Za přisvojení si svěřené cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jestliže se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do užívání, opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu [§4 písm. a), b) tr. zák.] zahrnovat znaky objektivní stránky trestného činu.
Pro právní posouzení předmětné trestné věci ve vztahu k obsahu a rozsahu podaného dovolání je významné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, publikované pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr. Podle právní věty tohoto judikátu, jestliže si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Jestliže pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji, s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou věc přisvojí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., neboť s ní tímto způsobem nakládá jako s věcí vlastní. Pokud je tímto jednáním pachatele způsobena škoda, pak při zjišťování její výše je třeba vycházet z hodnoty prodané věci (§89 odst. 12 tr. zák.), a to i tehdy, pokud pachatel výnos z tohoto prodeje převede na vlastníka věci. V takovém případě převod výnosu z neoprávněného prodeje je již jen náhradou škody způsobené trestným činem, která může být významná pouze z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost.
Podle tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil mj. jednáním popsaným pod bodem ad 1) písm. a) a b), a to tím, že „jako společník a jediný jednatel společnosti V. , se sídlem v L. , N. V. v rozporu se zájmy společnosti, v rozporu se zakládající společenskou smlouvou ze dne 12. 2. 1992, zejména s článkem VI. 1) a v rozporu s přáním dalších společníků společníků společnosti … a bez jejich vědomí v úmyslu sebe obohatit, nejprve dne 21. 12. 1994 založil společnost V. , se sídlem v L. , S. , v níž byl jediným jednatelem, přičemž následně na společnost V. P. , převedl z majetku V., darovací smlouvou ze dne 18. 1. 1995 dům, spolu se stavební parcelou a zahradou P. – B. , v hodnotě nejméně 1.634.870,- Kč a darovací smlouvou ze dne 18. 1. 1995 dům se stavební parcelou a zahradou v ul. Z. v P. 6 – B. , v hodnotě 2.116.060,- Kč …“. K tomuto skutku městský soud na str. 19 svého rozsudku uvedl, že provedl mj. důkaz potvrzením U. B. , která se stala nástupnickou organizací E. , ze kterého vyplývá, že ke dni 15. 3. 1995 byl úvěr váznoucí na nemovitosti včetně příslušenství plně splacen.
Jak zjistil Nejvyšší soud, darovací smlouva z 18. 1. 1995 k nemovitosti (založena na č.l. 378) vypovídá o tom, že společnost V. P. , byla srozuměna s existencí zástavy váznoucí na nemovitosti z nesplaceného úvěru poskytnutého E. , na základě smlouvy ve výši 1.780.000,- Kč. Obdarovaná společnost ve smlouvě ústy obviněného jako jejího jednatele výslovně prohlásila, že ve smyslu §531 obč. zák. tento dluh přebírá. Ke změně v osobě dlužníka ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku však byl nezbytný souhlasný projev vůle věřitele – E. , a. s. Tento souhlas podle názoru dovolacího soudu lze nepochybně dovodit z jednání obviněného s bankou, neboť dne 18. 1. 1995 uzavřel obviněný za společnost V. P. , dvě smlouvy s E. Těmi byly jednak zástavní smlouva k věci movité, k zajištění pohledávky a úvěru poskytnutého společnosti V. P. , k obytnému nájemnímu domu, do celkové výše 1.780.000,- Kč a úvěrová smlouva, kterou byl E. , společnosti V. P. , poskytnut úvěr ve výši 1.780.000,- Kč na „převzetí závazku jiné společnosti“. Termín čerpání úvěru byl stanoven na 15. 3. 1995. Vyjádření U. b. pak plně reflektuje uzavření těchto smluv, neboť i podle něj obviněný v březnu 1995 požádal o přeúvěrování veškerých svých závazků za společností V. , na V. P. Úvěrová smlouva byla podle citovaného vyjádření uzavřena 15. 3. 1995 se zástavním právem na předmětné nemovitosti (přesněji její účinnost nastala k tomuto dni – viz výše uvedený termín čerpání úvěru stanovený na tentýž den). Z potvrzení banky založeném na č.l. 453 a 454 pak vyplývá, že k témuž dni byly v plné výši splaceny úvěry společnosti V. , ze smluv č. Ú/143/92 a Ú/207/94, tedy původní úvěry zajištěné zástavním právem na nemovitostech.
Ze skutečností popsaných v předchozím odstavci vyplývá, že dovolateli je možné přisvědčit v závěru, že jeho jednáním dne 18. 1. 1995 došlo s účinky ke dni 15. 3. 1995 k zániku závazků společnosti V. , z úvěrů poskytnutých E. , na základě smluv. Předpokladem zániku těchto závazků bylo uzavření smluv, na základě kterých se dlužníkem z úvěru v téže výši stala společnost V. P. , a plnění z nich bylo opět zajištěno zástavním právem na předmětných nemovitostech. Tyto občanskoprávní skutečnosti mají relevanci z hlediska úvah o náhradě škody způsobené protiprávním jednáním obviněného, nemají však žádné právní následky z hlediska trestněprávních úvah o vině trestným činem zpronevěry. Skutková podstata tohoto trestného činu chrání vlastnické právo k věci, tedy právo věc držet, užívat, brát jeho plody a užitky a jakož i právo s věcí nakládat. Zásahem do tohoto práva tím způsobem, že si jiná osoba věc protiprávně přisvojí, dochází k dočasnému vyloučení možnosti realizace uvedených práv vlastníka. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nemá žádnou relevanci jednání obviněného spočívající v poskytnutí (částečné) protihodnoty odcizené věci vlastníkovi. Toto jednání působí následky z hlediska soukromoprávního (již zmíněná náhrada škody) a může být zhodnoceno v rámci úvah o společenské nebezpečnosti činu resp. o druhu a výměře trestu. Jak však bylo uvedeno, u daného trestného činu je škodou celková cena zpronevěřené věci v době spáchání činu, a proto nelze hodnotu závazků převzatých společností V. P. , od společnosti V., od hodnoty zpronevěřené věci odečíst. Soudy tak naplnění znaku škody trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. posoudily v souladu se zákonem i stávající právní praxí. Proto Nejvyšší soud hodnotí námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou a nezbývá než uzavřít, že napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně lze v právním posouzení skutku popsaného v bodě 1 písm. a) a b) přisvědčit. Současně je možné poznamenat, že výrok téhož rozsudku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. se nevztahoval k jednání popsanému v uvedených bodech rozsudku a nic nebrání obviněnému v uplatnění totožných námitek v občanskoprávním řízení vedeném o náhradě škody.
V další námitce obviněný uvedl, že v důsledku nesprávně stanovené výše škody u skutku pod body 1 písm. a) až f) a 2 písm. a) až i) rozsudku městského soudu došlo též k uložení trestu v rámci nesprávné trestní sazby. Ze stejného důvodu měl o věci v prvním stupni rozhodovat příslušný obvodní soud. Z nesprávně určené výše škody tedy obviněný dovozoval také naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) a h) tr. ř. Jak je však zřejmé z předchozích úvah dovolacího soudu, Nejvyšší soud námitky obviněného k naplnění znaku škody trestného činu zpronevěry považuje částečně za neodpovídající obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a částečně za zjevně nedůvodné. Proto nelze ani akceptovat námitky, podle kterých z téhož důvodu (tj. údajné nižší výše škody) ve věci rozhodl jako soud prvního stupně věcně nepříslušný soud a obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Protože soudy rozhodující v trestním řízení při vyčíslení škody postupovaly v souladu s požadavky zákona a celková výše škody dosáhla škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., rozhodoval ve věci podle §17 odst. 1 tr. ř. jako prvoinstanční soud krajský soud (resp. na roveň mu postavený Městský soud v Praze) a trest byl ukládán podle §248 odst. 4 tr. zák. Takový postup byl plně v souladu se zákonem, a proto je třeba také posledně uvedené dovolací námitky odmítnout.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání s poukazem na §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová