ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.329.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 329/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2007 o dovolání obviněného J. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 67 To 168/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 17/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 T 17/2005, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., které spáchal způsobem rozvedeným ve skutkové části výroku o vině tohoto rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. L. odsouzen podle §215a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, za současného vyslovení probačního dohledu nad obviněným. Probační dohled spočívá v kontrole způsobu života, poradenství a vedení probačním pracovníkem Probační a mediační služby ČR, ke kterému se obviněný bude dostavovat pravidelně, nejméně jednou za měsíc v termínech předem dohodnutých s probačním pracovníkem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému dále uloženo přiměřené omezení spočívající jednak v povinnosti zdržet se do budoucna jakéhokoli jednání, jímž by neoprávněně zasahoval do práva poškozené D. K., dříve L., a P. K., na nerušené užívání bytu v 1. nadzemním podlaží domu v P., R. ul., a jednak v povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku zaměřeného na osvojení a posílení techniky sebekontroly a sebeovládání. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. K., trvale bytem P., ul. R., na náhradě škody částku 11.506,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. K., nar. 14. 9. 1967, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. L., podaném proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 T 17/2005, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 67 To 168/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 3, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. L. v této části uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., a trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., které zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, obviněnému podle §215a odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené D. K., trvale bytem ul. R., P., částku 3.751,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 67 To 168/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 T 17/2005, podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce JUDr. G. Ž. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení uvedených skutků, neboť soud řádně neodůvodnil svůj závěr ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu. Zejména je zcela neopodstatněné tvrzení soudu o prokázání nepřímého úmyslu obviněného spáchat předmětné trestné činy, které není podloženo dostatečnými a relevantními důkazy. Jmenovaný soud vzal za pravdivá pouze tvrzení strany žalující a absolutně odmítl tvrzení strany žalované. Tímto vyhodnocením spisového materiálu soudem pak došlo k hrubému porušení základních zásad trestního řízení uvedených v ustanovení §2 tr. ř. Rozhodnutí soudu je tak opřeno pouze o pravděpodobnostní zjištění viny a nelze ho hodnotit jako akt spravedlnosti, který je v souladu s trestním právem, ale jako akt libovůle v rozhodování. Soud podle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotil celý spisový materiál, zejména účelové výpovědi slyšených svědků, tedy bývalé manželky obviněného D. K., její tělesně postižené dcery P. K., výpovědi přítelkyň paní K., tedy I. K. a N. K., jakož i výpovědi rodičů bývalé manželky M. F. a P. F. Soud se při odůvodnění nevypořádal s tím, že v jednotlivých výpovědích slyšených svědků jsou značné rozpory. Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že obviněný svou vinu zcela popřel, rozhodl soud o vině dovolatele v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť správně měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Dále dovolatel namítl, že též výrok o trestu je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu, neboť jeho výše neodpovídá zjištěnému a zadokumentovanému jednání obviněného.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že Nejvyšší soud učiní rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř. na podkladě zjištěného skutkového stavu sám, navrhuje obviněný, aby rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu obžaloby zprošťuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného J. L., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že dovolatel brojí toliko proti skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem potažmo soudem odvolacím, přičemž tak činí prostřednictvím námitek směřujících k porušení principů zakotvených v §2 tr. ř. Obviněný tak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, fakticky napadá způsob, kterým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a poukazuje na údajnou důkazní nedostatečnost, navíc namítá porušení procesních zásad, což jsou výhrady, které nelze podřadit pod namítaný ani žádný jiný v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. uvedený dovolací důvod. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci, což však dovolatel ani nenamítl.Vzhledem k tomu proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný J. L. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit jen samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu a nehodnotily výpovědi jím uváděných svědků podle jeho představ.
Jen pro úplnost se Nejvyšší soud považuje za nutné ve stručnosti vyjádřit k námitkám obviněného J. L. uvedeným v dovolání. Především nelze vytknout soudům obou stupňů ničeho, pokud jde o způsob hodnocení výpovědi obou poškozených a dalších svědků. Zejména soud první instance na straně 6 a 7 svého rozhodnutí náležitě a podrobně vysvětlil, z jakých důkazů kromě výpovědi obviněného vycházel a proč hodnotil výpovědi dovolatelem uváděných svědků jako věrohodné a naopak jeho výpověď považoval za nevěrohodnou. Kromě slyšených svědků se soud ve svých závěrech opřel i o znalecký posudek a následnou výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. J. N., který se vyjádřil k duševnímu stavu obviněného, přičemž potvrdil sklon obviněného J. L. k řešení nastalých konfliktních situací a stresu agresivní formou, odpovídající jednání vymezenému ve skutkové větě výroku o vině. Dostatečně se soud prvního stupně vypořádal i se zaviněním obviněného ve vztahu ke všem spáchaným trestným činům, jimiž byl uznán vinným (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Pokud tedy na základě těchto v řízení provedených důkazů nalézací a poté i odvolací soud, který doplnil dokazování k návrhu obviněného J. L. o výslech svědků rodičů poškozené D. K. (dříve L.), M. F. a P. F., jejichž výpovědi ve svém rozsudku i náležitě v návaznosti na důkazy provedené soudem nalézacím zhodnotil (str. 11 a 12 rozsudku), dospěly k shodnému závěru, že obviněný souzené jednání spáchal, pak Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožňuje a považuje jej za správný.
Za tohoto stavu věci, jestliže dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen v zásadě v obecné poloze polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, nezbývá než opětovně zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, a na shora rozvedené úvahy k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.