ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.39.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 39/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2007 o dovolání obviněného R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 23 To 371/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 163/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 3 T 163/2005, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal tím, že dne 17. 1. 2005 převedl vlastnické právo k vozidlu tov. zn. AUDI A6 Quattro, černé barvy, na kupujícího R. H., který vozidlo po uzavření kupní smlouvy obviněnému přenechal k dalšímu užívání na základě ústní dohody o nájmu vozidla, následně dne 4. 2. 2005 v Č. B., ulice S., uzavřel se Z. F. kupní smlouvu na prodej osobního automobilu tov. zn. AUDI A6 Quattro, černé barvy, za částku ve výši 500.000,- Kč, když kupní smlouva měla být zajišťujícím převodem práva k uzavřené smlouvě o půjčce mezi Z. F. a P. J. pro případ, že půjčka nebude ve stanovený termín uhrazena, což se také stalo, a následně dne 10. 3. 2005 v Č. B. se zištným úmyslem vyhledal zájemce o koupi osobního automobilu s úmyslem formálně vozidlo prostřednictvím leasingové společnosti prodat, převzít finanční prostředky s tím, že si ponechá automobil, a takto dne 10. 3. 2005 uzavřel kupní smlouvu se společností S M. L., a. s., Z., H. n., jako kupující, se stanovenou kupní cenou ve výši 850.000,- Kč, téhož dne došlo k uzavření smlouvy o finančním pronájmu mezi společností S M. L., a. s., Z., H. n., a společností A. M., s. r. o., U p., Č. B., zastoupené jednatelem V. A., když předmětem finančního leasingu byl osobní automobil tov. zn. AUDI A6 Quattro, černé barvy, jehož dodavatelem byl R. F., leasingový nájemce uhradil akontaci ve výši 362.495,- Kč a zavázal se k uhrazení 36 pravidelných měsíčních splátek ve výši 18.925,- Kč, zbývající část kupní ceny ve výši 487.505,- Kč uhradila leasingová společnost R. F. převodem na jeho účet, přičemž R. F. v souladu se svým záměrem vozidlo leasingovému nájemci řádně do současné doby nepředal, a takovým jednáním způsobil Z. F. škodu ve výši 500.000,- Kč, společnosti S M. L., a. s., Z., H. n., škodu ve výši 487.505,- Kč a společnosti A. M., s. r. o., U p., Č. B. škodu ve výši 362.495,- Kč.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., pro který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 3 T 73/2005-593, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2006, byl obviněný R. F. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2, věta druhá, tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 11. 2005, č. j. 3 T 73/2005-593, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. F. a společnost S M. L., a. s., se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného R. F. a poškozené společnosti S M. L., a. s., podaným proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 3 T 163/2005, rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 23 To 371/2006, tak, že k odvolání poškozené společnosti S M. L., a. s., napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se této společnosti, a znovu rozhodl tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného R. F. povinným podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu poškozené společnosti S M. L., a. s., se sídlem Z., H. n., ve výši 411.805,- Kč, přičemž v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 23 To 371/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 3 T 163/2005, podal obviněný R. F. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že soud prvního stupně postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž neprovedl úplné dokazování, důkazy prováděl výběrovým způsobem, důkazy, které měly zpochybnit či vyvrátit hodnověrnost důkazů usvědčujících bez náležitého odůvodnění odmítl, důkazy provedené a rozpory z nich vyplývající hodnotil jiným způsobem, pokud se jednalo o rozpory v usvědčujících důkazech a pokud šlo o rozpory v důkazech ve vztahu k dovolatelově obhajobě. Podle přesvědčení obviněného nebyla tak vyvrácena jeho obhajoba. Konkrétně dovolatel zmínil převedení osobního automobilu na osobu R. H. a zpochybnil skutečnou vůli prodávajícího při uzavírání kupní smlouvy na předmětný automobil a platnost této smlouvy s ohledem na to, že nebyla zjištěna podstata dluhu a za jakých okolností tento vznikl. Dále namítl, že předmětný automobil se z garáže ztratil, v řízení před soudem nebyl vyslechnut svědek A., navíc nebyla dána totožnost skutku, tak jak byl uveden v obžalobě a poté ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně. Vzhledem k těmto skutečnostem není vyvráceno tvrzení obviněného, že neexistuje nic, co by zakládalo jeho trestní odpovědnost a nasvědčovalo spáchání trestného činu. Ničím podložena není ani vzniklá škoda společnosti A. M., s. r. o., když tuto nikdo nepotvrdil ani nenárokoval. Takto nedokonale opatřené skutkové podklady vedly podle přesvědčení dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému hmotně právnímu posouzení a jeho jednání tedy nemohlo být kvalifikována jako souzený trestný čin. Dále obviněný odkazuje na jím podané odvolání a jeho obsah, kde uvádí další pochybení a nelogičnosti, které svědčí o zjevném vybočení obou soudů při hodnocení důkazů, a výslovně uvádí, že je si vědom ustálené soudní praxe v oblasti přezkumu skutkových a procesních pochybení dovolacím soudem, přičemž však věří, že se tato praxe změní.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud ČR v Brně napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, když nelze vyloučit, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v Brně bude zrušen i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, č. j. 3 T 163/2005-559.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného R. F., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že obviněný zaměřil dovolání převážně do oblasti skutkového zjištění a takto uplatněným námitkám nelze proto přiznat povahu právně relevantních námitek. Za kvalifikovaně vznesenou námitku však podle jejího názoru lze považovat námitku obviněného o tom, že nebyly správně specifikovány obchodně závazkové vztahy mezi ním a R. H. a mezi ním a Z. F., když v obou případech šlo o simulované úkony, na jejichž základě nemohlo dojít ke změně vlastnictví, i když tyto právní úkony formálně tento postup předpokládaly. Dále za důvodnou námitku považuje státní zástupkyně tvrzení obviněného, týkajícího se nesprávně specifikovaného okruhu poškozených, pokud za poškozeného byla považována i společnost A. M., s. r. o., Č. B., jíž měla být jednáním obviněného způsobena škoda ve výši 362.495,- Kč, avšak ve skutkové větě není popsáno žádné jednání obviněného, které by se mělo k takto způsobené škodě vázat a ani v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích není blíže objasněn či popsán jakýkoliv kontakt s uvedenou společností prostřednictvím jejích statutárních orgánů, či jiného zplnomocněného pracovníka charakterizující podvodné jednání obviněného, neboť není uvedeno, jakým způsobem měla být společnost A. M., s. r. o., uvedena v omyl. Není ani vyloučeno, že svědek V. A., kterého se v průběhu trestního řízení nepodařilo sehnat a vyslechnout, byl srozuměn s tím, že obviněný není vlastníkem vozu a pomohl mu s odkupem předmětného vozidla prostřednictvím leasingové společnosti, když je možné předpokládat, že prodej automobilu leasingové společnosti byl podmíněn sehnáním leasingového nájemce. Tyto úvahy se však prozatím ubírají v rovině hypotéz. Nezpochybnitelnou skutečností zůstává fakt, že subjektem podvodu byla leasingová společnost S M. L., a. s., když jí byl prodán následný předmět leasingu, tedy předmětné vozidlo Audi A6 Quattro, jehož hodnota byla stanovena v době prodeje na částku 850.000,- Kč. Právě tato částka je škodou, která vznikla, respektive, která byla způsobena podvodem na společnosti S M. L., a. s., přičemž další majetkové dispozice, k nimž došlo s předmětným vozidlem, mají na výši škody vliv pouze pokud se týká adhezního řízení a náhrady škody. Vzhledem ke shora uvedenému, kdy státní zástupkyně předpokládá, že odstraňování zmíněných nedostatků by se nemělo dotknout zásady zákazu reformace in peius, navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný R. F. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitky totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání, na které v části svého mimořádného opravného prostředku dokonce výslovně odkazuje.
Jen z hlediska případné existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci a pro úplnost Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje, že nalézací a posléze i odvolací soud se pečlivě vypořádaly se všemi námitkami obviněného, které tento vznesl, taktéž řádně vyložily, jak postupovaly při opatřování a hodnocení v řízení provedených důkazů, případně, proč některé důkazy neprovedly. Pokud obviněný namítl, že nalézací soud vůbec neprovedl výslech svědka V. A., ačkoliv trestné jednání vztahující se k tomuto svědkovi je obsaženo ve výroku o vině, pak lze jen poukázat na to, že na základě jiných důkazů, zejména z listinných důkazů i z výpovědí svědků, kterými jsou například zaměstnanci leasingové společnosti, bylo zjištěno, že nikoli V. A. jako soukromá osoba, nýbrž společnost A. M., s. r. o., za níž jako jednatel V. A. vystupoval, byla leasingovým nájemcem a tedy smluvní stranou smlouvy o finančním pronájmu uzavřenou pronajímatelem – společností S M. L., a. s., a společností A. M., s. r. o., přičemž právě leasingový nájemce, jak vypověděli svědci J. T. a Ing. M. H., měl uhradit akontaci (tzv. nultou splátku) a to přímo obviněnému R. F. L. s. pak obviněnému zaslala již jen částku zbývající do výše kupní ceny 850.000,- Kč, konkrétně tedy obviněnému byla kupní cena zaplacena ve dvou částech, 487.505,- Kč zaplatila společnost S M. L., a. s., a 362.495,- Kč měla zaslat přímo obviněnému společnost A. M., s. r. o. Soud přitom vycházel jednak z kupní smlouvy mezi leasingovou společností a obviněným a dále i ze smlouvy o finančním pronájmu mezi společností S M. L., a. s., jako pronajímatelem a společností A. M., s. r. o., jako nájemcem. Dovolací soud konstatuje, že předmětné skutečnosti tedy byly přesvědčivě prokázány i jiným způsobem než by byl výslech svědka V. A., jehož výslech se však přes veškerou snahu obou soudů nepodařilo pro jeho nepřítomnost zajistit (viz doplnění dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu na č. l. 614 spisu a jeho zhodnocení tímto soudem v odůvodnění jeho rozsudku). K výpovědi svědka R. H. pak Nejvyšší soud uvádí, že obsah jeho výpovědi interpretoval nalézací i odvolací soud odlišně od obviněného, a to v souladu s provedenými listinnými důkazy, zejména pak s kupní smlouvou uzavřenou mezi obviněným a tímto svědkem, z níž jasně vyplynulo, že svědek chtěl předmětný automobil koupit a také ho uvedenou smlouvou zakoupil a teprve poté toto vozidlo přenechal obviněnému R. F. za určitou finanční částku do nájmu. V případě poškozeného Z. F. dovolací soud opět zmiňuje, že nalézací soud dospěl již v rovině skutkové k odlišným zjištěním, než tvrdí obviněný R. F. v dovolání, a vycházel mimo jiné z náležitého zhodnocení výpovědi svědků Z. F. a V. F., jakož i z dalších, zejména listinných důkazů. Pokud potom obviněný v závěru odůvodnění svého dovolání tvrdí, že bez výpovědi svědka V. A. není žádný důkaz o tom, že smlouva uzavřená mezi společností S M. L., a. s., jako kupujícím a obviněným jako prodávajícím zakládá dovolatelovu trestní odpovědnost, pak dovolací soud jen odkazuje na shora uvedené, kdy je z rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že vycházely z jiných skutečností, než tvrdí obviněný, a jeho trestní odpovědnost je založena již tím, že za situace, kdy věděl, že převedl vlastnické právo k předmětnému automobilu na R. H., dále s tímto vozidlem disponoval způsobem, jako by byl jeho vlastníkem a uzavíral další kupní smlouvy. V tomto směru uvedl v omyl společnost S M. L., a. s., která mu vyplatila část kupní ceny ve výši 487.505,- Kč, a taktéž uvedl v omyl tím, že předstíral vlastnictví k této věci, i společnost A. M., s. r. o., která s ohledem na znění smlouvy o finančním pronájmu zaplatila částku odpovídající akontaci ve výši 362.495, Kč přímo obviněnému. Tato skutečnost je ve skutkové větě jasně zmíněna a vyplývá z uvedeného postavení společnosti A. M., s. r. o., jako leasingového nájemce, jak je zde uvedeno. Není proto správné tvrzení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které Nejvyšší soud náležitě přezkoumal, že v rozsudku není popsáno žádné jednání obviněného, které by se mělo k takto způsobené škodě společnosti A. M., s. r. o., vázat. Naopak tyto skutečnosti jsou náležitě vysvětleny, když ve výroku je výslovně uvedeno, že leasingový nájemce uhradil akontaci ve výši 362.495,- Kč a zavázal se k uhrazení dalších 36 pravidelných měsíčních splátek, přičemž leasovaný automobil mu vůbec nebyl předán, když byl již předtím prodán R. H. a posléze se ztratil. Z rozsudku tak zcela jednoznačně vyplývá uvedení v omyl i společnosti A. M., s. r. o., která byla uvedena v omyl, pokud jde o získání leasovaného automobilu a zaplacení akontace dokonce přímo ve prospěch obviněného R. F. K tomu se pak váže i výše škody způsobená trestným jednáním obviněného a uvedená též ve skutkové větě ve výši zaplacené akontace 362.495,- Kč, jakož i ve stejné výši v podané obžalobě, a proto nelze souhlasit s odůvodněním dovolání, že by zahrnutí této škody bylo nad rámec podané obžaloby, když naopak je v ní výslovně tato škoda uvedena (č. l. 382 a 383 spisu). Je proto třeba souhlasit se státní zástupkyní, že její úvahy jsou jen v rovině „hypotéz“, zatímco naproti tomu závěry obou soudů mají podle zjištění Nejvyššího soudu oporu v provedeném dokazování a jsou náležitě vyjádřeny v obou jejich rozsudcích. Není ani pravdou, že by nalézací soud a posléze i odvolací soud vyhodnocovaly důkazy jen v neprospěch obviněného a nikoli též v jeho prospěch, což vyplývá např. z hodnocení důkazů týkajícího se případu druhé kupní smlouvy ve vztahu ke kupujícímu Z. F., kde soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud vyhodnotily důkazy ve prospěch obhajoby obviněného R. F. (viz str. 5 a 6 a dále 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se tedy z těchto důvodů ztotožňuje s názory nalézacího i odvolacího soudu a považuje je ohledně namítaných skutečností za zcela správné a vyčerpávající (viz str. 9 až 11 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 až 9 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel R. F. též uvedl, že ač si je vědom současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR ohledně námitek vztahujících se ke skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, přesto tyto námitky podrobně rozvedl i v dovolání, neboť jsou podkladem pro hodnocení právní, když má dovolatel za to, že současná rozhodovací praxe není udržitelná a věří, že bude překonána. Dovolacímu soudu v tomto směru nezbývá, než pouze zdůraznit, že již z vymezení důvodů dovolání v zákonném ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nikoli jen z jeho pouhé rozhodovací praxe, jak tvrdí dovolatel, vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to vzhledem k dikci ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Přesvědčivě lze totiž tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však nelze učinit s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.