ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.433.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 433/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 To 108/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 16/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 52 T 16/2005, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal odvolání jak obviněný J. B., tak v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 To 108/2006, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Odvolací soud uznal obviněného J. B. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako likvidátor obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, se sídlem B., H., v období od 15. 4. 2003 do 28. 4. 2003 opakovaně vybíral finanční částky z bankovních účtů i hotovostní pokladny zmíněné obchodní společnosti, přičemž z účtu vedeného u Č. o. b., a. s., vybral celkem částku 84 800,- Kč, z účtu vedeného u K. b., a. s., vybral částku v celkové výši 5 760 500,- Kč a z hotovostní pokladny obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, vybral částku ve výši 52 736,90 Kč. Celkovou vybranou částku ve výši 5 898 036,90 Kč následně bez právního důvodu předal dalším, doposud neztotožněným osobám, čímž jmenované obchodní společnosti způsobil škodu v uvedené výši.
Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný J. B. podal dne 9. 3. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především uvádí vlastní verzi průběhu skutkového děje a zejména popírá, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry v podobě přisvojení si cizí věci a způsobení škody na cizím majetku. Podle obviněného provedené důkazy ve věci jednoznačně potvrzují jeho obhajobu. Jak dále obviněný ve svém dovolání poznamenává, jednal s určitou mírou naivity a v přesvědčení, že se nedopouští žádného protiprávního jednání. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že o práci likvidátora obchodní společnosti neměl žádné představy a neznal ani rozsah práv a povinností vyplývajících z této funkce. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným, obviněný popírá její naplnění. Z provedeného dokazování je podle jeho názoru naopak patrné, že se dopustil porušení povinností pouze z nedbalosti.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 To 108/2006, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 52 T 16/2005, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného J. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je v posuzované věci zřejmé, že se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly i se subjektivní stránkou citovaného trestného činu a její popis promítly i do výroku o vině. Proto závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný J. B. především předkládá vlastní verzi skutkového děje a nesouhlasí se závěry provedeného dokazování. Jak dále obviněný namítá, v jeho jednání nelze dovodit zavinění ve formě úmyslu, přičemž v této souvislosti dodává, že provedené důkazy svědčí o porušení povinností jen z nedbalosti. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci uplatněného dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení stíhaného skutku tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit jeho odlišnou právní kvalifikaci, ale domáhá se změny právního posouzení skutku především s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a na odlišné závěry učiněné z provedených důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. B. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich obviněný jako likvidátor obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, v období od 15. 4. 2003 do 28. 4. 2003 opakovaně vybíral finanční částky z bankovních účtů i z hotovostní pokladny zmíněné obchodní společnosti, přičemž z účtu vedeného u Č. o. b., a. s., vybral celkem částku 84 800,- Kč, z účtu vedeného u K. b., a. s., vybral částku v celkové výši 5 760 500,- Kč a z hotovostní pokladny obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, vybral částku ve výši 52 736,90 Kč. Celkovou vybranou částku ve výši 5 898 036,90 Kč následně bez právního důvodu a bez jakékoli protihodnoty předal dalším, doposud neztotožněným osobám, čímž jako osoba, která měla v postavení likvidátora zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, tj. zájmy jmenované obchodní společnosti, jí způsobil škodu v uvedené výši, která je škodou velkého rozsahu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. B., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, obviněný J. B. ve funkci likvidátora obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, bez právního důvodu předal dalším, doposud neztotožněným osobám vybranou peněžní částku ve výši 5 898 036,90 Kč, která byla v majetku jmenované obchodní společnosti, a tím jí způsobil škodu v uvedené výši, protože za tyto peníze neobdržel do majetku likvidované obchodní společnosti žádnou protihodnotu. Takové skutkové zjištění svědčí ve spojení s dalšími okolnostmi o tom, že obviněný jednal po stránce subjektivní alespoň v úmyslu nepřímém [srov. §4 písm. b) tr. zák.], jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. V obecné rovině pak Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se přitom škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Přisvojení si cizí svěřené věci je nezbytné chápat jako jednání pachatele, jímž nakládá s takovou věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla věc dána do opatrování nebo do dispozice, a zároveň tím trvale vyloučí dosavadního vlastníka z dispozice se svěřenou věcí. Z hlediska naplnění subjektivní stránky pak musí pachatel zpronevěry jednat úmyslně, přičemž úmysl přisvojit si cizí věc pachatel pojme zpravidla až po svěření cizí věci.
V posuzované trestní věci obviněného J. B. to znamená, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem přisvojit si cizí věci (tj. peníze obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci) a obohatit sebe nebo jiné osoby. Obviněný totiž zcela záměrně, bez právního důvodu a bez poskytnutí jakékoli protihodnoty předal svěřené peněžní prostředky z majetku obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, jiným osobám, které ani blíže neznal. Za uvedených okolností tedy obviněný nemohl počítat se žádnou okolností, jež by zabránila vzniku škody na majetku jmenované obchodní společnosti, který mu byl svěřen jako likvidátorovi. Obviněný si takto počínal, aniž měl jakoukoli představu či dokonce záruku, že peníze vybrané z majetku likvidované obchodní společnosti a předané dalším osobám budou vůbec vráceny nebo alespoň použity ve prospěch této společnosti. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Podle názoru Nejvyššího soudu nemůže být zjištění o úmyslném zavinění zpochybněno ani tvrzením obviněného, podle něhož údajně uvěřil cizím osobám, které v podstatě zneužily jeho naivity.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu zpronevěry má dále význam i postavení obviněného J. B., od kterého se odvíjí zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci likvidátora obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které jsou likvidátorovi uloženy zejména ustanovením §71 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „obch. zák.“). To mimo jiné znamená, že likvidátor je orgánem likvidované obchodní společnosti a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů obchodní společnosti. S přihlédnutím k ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák. tedy obviněný byl povinen spravovat majetek obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, s péčí řádného hospodáře a odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti. Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Uvedený rozsah péče nemůže být snižován ani skutečností, že likvidátor činí ve smyslu §72 odst. 1 obch. zák. jen ty právní úkony, které směřují k likvidaci obchodní společnosti. Postup likvidátora s péčí řádného hospodáře ovšem nepředpokládá, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí v obchodní společnosti, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující zjistit hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na majetku likvidované obchodní společnosti (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 33, vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Navíc péče řádného hospodáře zahrnuje i povinnost likvidátora rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc (viz např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, s. 745).
S poukazem na rozhodné skutkové okolnosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný J. B. nepochybně měl uvedené základní znalosti umožňující rozpoznat hrozící škodu, přesto zneužil svého postavení osoby, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a naložil s majetkem obchodní společnosti P. C., s. r. o., v likvidaci, úmyslně v rozporu s povinnostmi likvidátora této obchodní společnosti. Ostatně k pochopení, že vybráním peněžní částky ve výši téměř 6 milionů Kč z cizího majetku a jejím předáním neznámým osobám dojde ke škodě na majetku jmenované společnosti, ani nebylo třeba žádné zvláštní kvalifikace, protože obviněnému to muselo být za výše uvedených okolností zcela zřejmé. Podle názoru Nejvyššího soudu není rovněž podstatné, zda obviněný obohatil sám sebe, neboť pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného zpronevěry podle §248 tr. zák. postačí, jestliže prospěch z hodnoty zpronevěřené věci získala jakákoli třetí osoba. Tak tomu bylo i v posuzované trestní věci, když soudy nižších stupňů dospěly mimo jiné k jednoznačnému skutkovému zjištění, podle něhož si obviněný přisvojil z majetku poškozené obchodní společnosti peněžní částku ve výši 5 898 036,90 Kč, s níž nakládal jako s věcí vlastní, a předal ji doposud neustanoveným jiným osobám. Tímto úmyslným jednáním obviněný současně naplnil i znak spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu uvedený v ustanovení §248 odst. 4 tr. zák., ve vztahu k němuž dokonce postačí i zavinění ve formě nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání namítá, že jeho jednání vykazuje znaky jen nedbalostního porušení povinností, které nemůže založit trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry, považuje Nejvyšší soud zmíněnou námitku za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný J. B. se posuzovaným skutkem dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jak správně rozhodl Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku. Dovolací námitky obviněného, jimiž částečně zpochybnil tuto právní kvalifikaci, jsou proto neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y