ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.589.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 589/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný A. E., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 8 To 35/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 4 T 103/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. E. byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 4 T 103/2000, uznán vinným trestným činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002, kterého se dopustil jednáním blíže popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2004, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 15 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 9 To 340/2005, při nezměněném výroku o zabrání věci z těchto rozsudků byl obviněný A. E. odsouzen podle §246 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Ohledně věcí blíže specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku uložil soud prvního stupně obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. trest propadnutí věci. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově došlo současně ke zrušení výroku o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 15 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 9 To 340/2005, jakož všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově bylo též rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných B. T. a F T.
Z podnětu odvolání obviněného A. E. a obviněných B. T. a F. T. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 8 To 35/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 4 T 103/2000. Podle §259 odst. 3 tr. řádu Krajský soud v Plzni nově rozhodl tak, že uznal obviněného A. E. vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. za použití §88 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se obviněný A. E. podle skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od listopadu roku 1995 do počátku roku 1998 převážně v bydlišti obviněného B. T. a v H., zčásti sám a zčásti prostřednictvím obviněného B. T. a v případě poškozené H. V. prostřednictvím další osoby uzavřel s poškozenými, tehdy nezletilou L. O., jejíž věk znal a ve vztahu k níž došlo k tomuto protiprávnímu jednání v listopadu roku 1995, dále s M. S., s A. K., s P. K., a s H. V., ústní dohody o jejich účasti na tzv. párty pořádaných obviněným A. E. v H. Při těchto párty měly poškozené jako tzv. hostesky poskytovat návštěvníkům uvedených setkání pohlavní styk či sexuální praktiky spočívající v tzv. pissingu a kaviáru za úplatu, přičemž poškozená M. S. se účastnila nejméně tří párty a měla pohlavní styk nejméně se dvěma muži, poškozená A. K. se účastnila nejméně dvou párty, poškozená P. K. se účastnila jedné párty, v jejímž průběhu měla nejméně jeden pohlavní styk, poškozená H. V. se účastnila nejméně pěti takových párty, při nichž měla nejméně tři pohlavní styky, a poškozenou L. O. si nikdo z účastníků jediné párty, které se poškozená zúčastnila, nevybral. Obviněný A. E. přitom osobně přivezl automobilem do místa konání uvedených párty ve dvou případech poškozenou M. S., v jednom případě P. K. a ve třech případech H. V.
Za shora uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2004, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 15 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 9 To 340/2005, byl obviněný A. E. citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni odsouzen podle §204 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 9 To 340/2005, vydaného v řízení o odvolání, které bylo podáno proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 15 T 4/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud v Plzni podle §55 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. rozhodl rovněž o trestu propadnutí věci, jehož předmětem byly věci blíže označené ve výroku o vině v jeho rozsudku. Současně odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného B. T., kterého oproti rozsudku soudu prvního stupně společně s další obviněnou v této trestní věci F. T. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce okresního státního zastupitelství ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 1 Zt 594/99, pro skutek blíže popsaný pod bodem 1. obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Naproti tomu obviněný A. E. byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 1 Zt 594/99, pro skutek uvedený pod bodem 3. obžaloby, v němž byl spatřován trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zák., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Obviněný A. E. podal dne 4. 12. 2006 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 8 To 35/2006, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení v tom, že odvolací soud údajně postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius. Podle obviněného totiž odvolací soud změnil původní právní kvalifikaci, aniž by vzal v úvahu, že obsah skutkové podstaty trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době činu je zcela odlišný od skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl odvolacím soudem uznán vinným. Obviněný ve svém dovolání vznáší výhrady proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, přičemž podle obviněného předmětem organizace tzv. párty nebyl pohlavní styk, a proto nemohla být ani naplněna skutková podstata trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době činu. Jestliže tedy odvolací soud za použití §16 odst. 1 tr. zák. následně posoudil skutek jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., nepřípustně tím podle názoru obviněného zhoršil jeho postavení. V rámci své dovolací argumentace obviněný poukázal též na výklad pojmu „pohlavní styk“, který byl obsažen ve skutkové podstatě trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jakož i na pojem „prostituce“ podle §204 odst. 1 tr. zák. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil usnesení (správně má být rozsudek) Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 8 To 35/2006, jakož i jemu předcházející řízení, a aby podle §265m tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného A. E. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je vzhledem k odlišnému obsahu skutkových podstat trestných činů obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. právní kvalifikace skutku obviněného jako trestného činu podle posledně citovaného ustanovení v rozporu se zákazem reformationis in peius. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný A. E. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o závěrečný návrh obviněného A. E., je v něm sice nesprávně označeno rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 8 To 35/2006, jako usnesení, ačkoli v posuzované věci rozhodl odvolací soud rozsudkem. Vzhledem k tomu, že jinak obviněný dostatečně označil napadené rozhodnutí dnem jeho vyhlášení a spisovou značkou, neshledal Nejvyšší soud tuto vadu dovolání za natolik závažnou, aby bylo namístě odmítnout ho podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Obviněný A. E. opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jak ovšem obviněný A. E. především namítá, v posuzované věci údajně odvolací soud postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, tj. se zásadou, která nedovoluje zhoršit postavení obviněného rozhodnutím odvolacího soudu jen na podkladě odvolání obviněného (resp. odvolání podaného výlučně v jeho prospěch). Podle názoru obviněného nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2002), neboť součástí organizace tzv. párty nebyl pohlavní styk. Jestliže tedy odvolací soud s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nově posoudil skutek jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., znamenal tento postup podle obviněného zhoršení jeho postavení. Navíc je obviněný přesvědčen, že skutkové podstaty citovaných trestných činů se liší.
Pokud obviněný A. E. popírá organizování uvedených tzv. párty za účelem poskytování pohlavního styku, zpochybňuje tím část rozhodných skutkových zjištění i výsledky provedeného dokazování. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být procesní námitky vytýkající nesprávnost skutkových zjištění nebo vadnost provedeného dokazování. Formulace dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení, který uplatnil obviněný, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Procesní postup odvolacího soudu a samotný způsob jeho rozhodování, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvozování rozhodných skutkových závěrů z nich, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak v této souvislosti ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný A. E. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. popírá část rozhodných skutkových okolností, pak napadenému rozhodnutí nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních norem sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování toho, zda je tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného A. E. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je obsažen ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a v podrobnostech rozveden v jeho odůvodnění. Jak je z těchto skutkových zjištění mimo jiné jednoznačně patrné, obviněný uzavíral s poškozenými ženami ústní dohody o jejich účasti na tzv. párty pořádaných obviněným A. E., při nichž měly poškozené jako tzv. hostesky poskytovat návštěvníkům těchto setkání pohlavní styk, k němuž v několika případech také došlo.
Podobný charakter má i námitka obviněného A. E., prostřednictvím které s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, tj. se zákazem změny rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného jen z podnětu jeho odvolání. Podle názoru Nejvyššího soudu jde rovněž o procesní námitku, která nemůže založit existenci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, takže k ní nebylo možno v dovolacím řízení nijak přihlížet (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 11 Tdo 60/2003, publikované pod č. T 541. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003). Povinnost respektovat zákaz reformationis in peius totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu), takže toto pravidlo se samo o sobě netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení.
Navíc Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného o porušení uvedeného zákazu. V posuzované věci je totiž zřejmé, že odvolací soud rozhodoval jen na podkladě odvolání obviněného A. E., přičemž v žádném případě nerozhodl v jeho neprospěch, tj. v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. řádu, jak namítá obviněný ve svém dovolání. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku, odvolací soud neuznal obviněného vinným závažnějším trestným činem (tj. trestným činem s možností uložení přísnějšího trestu, více trestnými činy, větším rozsahem trestné činnosti apod.), než jak rozhodl soud prvního stupně, neuložil mu přísnější trest a ani v jiném směru nezhoršil postavení obviněného (např. co do rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody). Naopak, odvolací soud zmírnil právní kvalifikaci skutku obviněného posouzeného původně jako přísněji trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 a uznal obviněného vinným mírnějším trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., který je pro obviněného v projednávané věci příznivější.
Pokud jde o změnu právní kvalifikace, kterou v trestní věci obviněného A. E. učinil soud druhého stupně, Nejvyšší soud poznamenává, že trestní řád vyžaduje zachovat určitý postup soudu jen v případě použití přísnější právní kvalifikace [§225 odst. 2, §259 odst. 5 písm. b) tr. řádu], přičemž odvolací soud, jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, uznal obviněného vinným mírnějším trestným činem (podle §204 odst. 1 tr. zák.), než jakým ho uznal vinným soud prvního stupně [podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002]. Proto obviněný nemohl být v žádném směru zkrácen na svých právech.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného A. E., kterou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje správnost použití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k posouzení trestnosti činu, jímž byl odvolacím soudem uznán vinným. Taková námitka sice již odpovídá citovanému dovolacímu důvodu, ale není opodstatněná.
K tomu především Nejvyšší soud připomíná, že podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V trestní věci obviněného A. E. dospěl soud prvního stupně se zřetelem k citovanému ustanovení trestního zákona k závěru, podle něhož bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002, neboť užití skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §232a tr. zák. nebylo v době rozhodování tohoto soudu pro obviněného příznivější. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 134/2002 Sb., jímž byla s účinností od 1. 7. 2002 původní skutková podstata trestného činu obchodování se ženami podle §246 tr. zák. nahrazena novou a nově nazvána jako obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku, přičemž se již vztahovala na obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku bez ohledu na to, zda šlo o dítě, ženu či muže. Zákonem č. 537/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 22. 10. 2004, pak bylo ustanovení §246 tr. zák. zrušeno a současně nahrazeno novým ustanovením §232a tr. zák. pojmenovaným jako obchodování s lidmi. Jak vyplývá z porovnání výše uvedených skutkových podstat, za trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2002) bylo možné uložit trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let, za trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2002) trest odnětí svobody na 3 roky až 8 let, za trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 21. 10. 2004), hrozil pachateli trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let, za trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění účinném do 21. 10. 2004) trest odnětí svobody na 3 roky až 8 let a za spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle §232a tr. zák. (ve znění účinném od 22. 10. 2004), jehož užití soud prvního stupně při svém rozhodování též zvažoval (viz str. 16 jeho rozsudku), může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody na 2 roky až 10 let, resp. pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v §232a odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v rozmezí 5 let až 12 let.
Nejvyšší soud však pro úplnost dodává, že užití ustanovení §232a tr. zák. nepřicházelo v posuzované věci v úvahu již jen z toho důvodu, že horní hranice trestní sazby podle citovaného ustanovení v základních a kvalifikovaných skutkových podstatách jsou pro pachatele přísnější než v základních i kvalifikovaných skutkových podstatách trestného činu podle §246 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2002), tj. podle zákona účinného v době spáchání předmětného skutku. Ostatně ke shodnému právnímu závěru dospěly za použití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. i soudy nižších stupňů, byť odvolací soud ve vztahu k trestnému činu podle §232a tr. zák. nepřesně uvedl (viz str. 16 jeho rozsudku), že jednání naplňující znaky tohoto trestného činu je trestné pouze tehdy, pokud se ho dopustil pachatel vůči osobě mladší osmnácti let. Tento závěr odvolacího soudu totiž neobstojí s ohledem na ustanovení §232a odst. 2 tr. zák., které se týká též osob dospělých. Nejvyšší soud ovšem považuje právní kvalifikaci jednání obviněného A. E. podle posledně citovaného ustanovení za vyloučenou s ohledem na zjevnou rozdílnost skutkové podstaty tohoto trestného činu od skutkových podstat trestných činů obchodování se ženami (podle §246 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002), resp. obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku (podle §246 tr. zák. ve znění účinném do 21. 10. 2004).
Zatímco ustanovení §246 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 postihovalo jednání pachatele, které spočívalo v tom, že do ciziny zlákal, najal nebo dopravil ženu v úmyslu, aby jí tam bylo užito k pohlavnímu styku s jiným, resp. podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchal takový čin vůči osobě mladší osmnácti let, k čemuž v této trestní věci dospěl soud prvního stupně, obsahuje ustanovení §232a tr. zák. dvě samostatné skutkové podstaty. Podle první z nich se protiprávní jednání pachatele týká osob mladších osmnácti let, které pachatel přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jich bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. Druhá skutková podstata pak postihuje takové jednání pachatele, který jiného (tj. osobu, jež není dítětem podle §216b tr. zák.) za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito k výše uvedeným protiprávním formám zneužívání. K tomuto protiprávnímu jednání tedy musí navíc přistoupit použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti zneužité osoby. Zde je vhodné poznamenat, že skutek spáchaný obviněným A. E. by za jiných okolností, tedy pokud by nebyly splněny podmínky pro užití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., mohl být posouzen jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. Skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž obsahuje takové skutkové okolnosti, které odpovídají formálním znakům citovaného trestného činu [v případě mladistvé poškozené L. O. jde o ustanovení §232a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., v případě ostatních poškozených by se jinak uplatnilo ustanovení §232a odst. 2, 3 písm. a) tr. zák., neboť obviněný zneužil tíživých sociálních poměrů těchto poškozených (tísně)].
Jak již Nejvyšší soud poznamenal shora, právní kvalifikace jednání obviněného A. E. podle §232a tr. zák. však nebyla pro něho příznivější, a proto soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud ji s poukazem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. vyloučily.
Posuzovaný skutek obviněného A. E. však podle Nejvyššího soudu nelze po datu 21. 10. 2004 kvalifikovat ani jako trestný čin obchodování se ženami podle §246 tr. zák. (či obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku), jak k tomu ve svém rozsudku dospěl soud prvního stupně, neboť současná právní úprava již neobsahuje speciální skutkovou podstatu, která by přísněji postihovala zlákání, najmutí apod. ženy k pohlavnímu styku v případě, když se tak stane „do ciziny“ (či „z ciziny“). V tomto směru tedy soud prvního stupně pochybil, pokud posoudil jednání obviněného podle citovaného ustanovení trestního zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb. Zmíněné pochybení napravil až odvolací soud, který po úpravě skutkové věty a při respektování zákazu reformationis in peius (viz §259 odst. 4 tr. řádu) kvalifikoval skutek obviněného jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že popis skutku uvedený ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu zcela odpovídá zákonným znakům trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Toho se dopustí, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. K naplnění znaků základní skutkové podstaty citovaného trestného činu kuplířství postačuje pouhé zjednání jiného k prostituci nebo kořistění z ní, přičemž „zjednáním“ se rozumí uzavření smlouvy či dohody (i konkludentní), jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak kuplíře či kuplířky, tak i osoby provozující prostituci. Nezáleží na tom, zda taková osoba teprve začíná s prostitucí nebo ji už v minulosti provozovala. Jak v posuzované věci vyplývá z rozhodných skutkových zjištění odvolacího soudu, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat, obviněný A. E. zjednal poškozené ženy k provozování prostituce, tedy k pohlavnímu styku za úplatu. Zmíněná právní kvalifikace skutku tudíž podle dovolacího soudu zcela odpovídá jak ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o posuzování trestnosti činu z hlediska účinnosti příslušné trestněprávní úpravy a doby spáchání činu a rozhodování o něm, tak i ustanovení §204 odst. 1 tr. zák. o trestném činu kuplířství, které vyjadřuje podstatu jednání obviněného. Přitom použití této skutkové podstaty nebyla v posuzované trestní věci na překážku ani sazba trestu odnětí svobody, která je u základní i kvalifikované skutkové podstaty mírnější, než je tomu v případě trestného činu obchodování se ženami podle §246 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002.
Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani námitka obviněného A. E. zpochybňující obsah skutkových podstat trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., resp. poukazující na jejich odlišné zákonné znaky. Ustanovení §246 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002 bylo totiž speciálním ve vztahu k ustanovení §204 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 57/1995 Sb. rozh. tr.), což mimo jiné znamená, že jako speciální ustanovení obsahovalo všechny zákonné znaky obecné skutkové podstaty. Ani rozdíly ve skutkových podstatách, jejichž užití pro právní kvalifikaci posuzovaného skutku odvolací soud zvažoval z hlediska časové působnosti jednotlivých ustanovení trestního zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., tedy nebránily tomu, aby byla nakonec v napadeném rozsudku použita správná právní kvalifikace podle §204 odst. 1 tr. zák. Toto právní posouzení navíc zcela odpovídá judikatuře vyjádřené v rozhodnutí pod č. 21/2006-II. Sb. rozh. tr., jímž je řešen právě vztah mezi trestnými činy podle ustanovení §204, §232a a §246 tr. zák., byl-li předmětný skutek spáchán přede dnem 22. 10. 2004. Námitka obviněného zaměřená proti správnosti použité právní kvalifikace skutku, pro nějž byl stíhán a odsouzen, je proto neopodstatněná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. E. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y