ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.600.2007.2
5 Tdo 600/2007-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. června 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 23 To 993/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 93/2006, takto:
Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 23 To 993/2006 v části, kterou byl pod bodem I. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 31 T 93/2006, ohledně skutků označených body I. 3 a I. 5, a v celé jeho odsuzující části pod bodem II. A.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 31 T 93/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil celkem šesti pokračujícími útoky popsanými ve výroku tohoto rozsudku pod body I. 1 až 5 a I. 7, přičemž jeden z těchto dílčích útoků popsaný pod bodem I. 3 byl současně posouzen i jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Dále byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., jenž spáchal dvěma útoky ve výroku rozsudku popsanými pod body I. 6 a I. 8. Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným V. V. a R. L., přičemž tito poškození byli současně se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek vedle odsuzujícího výroku obsahuje i výrok zprošťující, kterým byl obviněný V. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další tři skutky, původně kvalifikované jako dílčí útoky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v jednom případě v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Poškození, kterých se tyto skutky týkaly, byli podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Zprošťující výrok nabyl právní moci, neboť žádná z oprávněných osob jej řádným opravným prostředkem nenapadla.
Obviněný V. K. podal odvolání pouze proti výroku o vině a trestu, přičemž výrok o vině napadl toliko v bodech I. 1 až 5 a I. 7, které byly soudem prvního stupně právně posouzeny jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu v bodě I. 3 s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2006 pod sp. zn. 23 To 993/2006 z podnětu podaného odvolání rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v jeho odsuzující části pouze ve výroku o vině pod body I. 2, I. 3 a I. 5, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně nároku poškozeného R. L. Poté podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl. Obviněného V. K. uznal na podkladě stejných skutkových zjištění vinným v bodě I. 3 pouze trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 a v bodě I. 5 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 stejně jako v bodech I. 6 a I. 8 výroku rozsudku, který zůstal nedotčen, a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, jež zůstaly v rozsudku soudu prvního stupně beze změny, mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Ve svém novém výroku o vině současně odvolací soud vyjádřil za použití podmiňovacího způsobu svůj názor na odpovídající právní kvalifikaci obou skutků tak, že jednání pod bodem I. 3 by bylo namístě kvalifikovat rovněž jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 a jednání pod bodem I. 5 i jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 2006. Podle odůvodnění rozsudku se jedná o tzv. akademický výrok, který soud učinil proto, že oba skutky nebylo možné správně právně kvalifikovat vzhledem k tomu, že by tím z podnětu odvolání podaného výlučně obviněným byl výrok o vině v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Konečně podle §226 písm. c) tr. ř. odvolací soud zprostil obviněného V. K. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem I. 2 rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. O nároku poškozeného R. L. odvolací soud znovu nerozhodl s poukazem na to, že poškozený se s nárokem na náhradu škody vůbec nepřipojil.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně dne 10. dubna 2007 v neprospěch obviněného V. K. dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsudek odvolacího soudu napadla v části, jíž byl pod bodem I. částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině ohledně skutků pod body I. 3, I. 5 a v celé jeho odsuzující části označené jako II. bod A.
Shodně jako krajský soud považovala skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se bodu I. 3 výroku za správná. Svědčí o tom, že obviněný V. K. se dohodl s odděleně stíhaným M. V. na tom, že zatímco on bude hlídat, M. V. odcizí náhodně vybrané ženě kabelku, přičemž jejich dohoda nezahrnovala přesný způsob vytržení kabelky ani nestanovila meze „přípustného“ násilí pro případ, že se bude poškozená bránit. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně lze proto bez jakýchkoli pochybností dovodit, že obviněný byl srozuměn s tím, že M. V. ke zmocnění se kabelky v situaci, kdy poškozená bude klást odpor, určité násilí použije, což se také stalo. Násilí, jež M. V. užil za účelem zmocnění se kabelky, tedy nebylo excesem z jejich vzájemné dohody, jak v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil odvolací soud. Dle stávající judikatury naplňuje použití násilí k překonání odporu osoby pevně držící odcizovanou kabelku skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Přesto soud tento skutek nesprávně posoudil pouze jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zák. nahradil s odkazem na zákaz reformace in peius pouze akademickým výrokem o možném posouzení jednání obviněného i jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.
Druhou vadu napadeného rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně shledala v tom, že odvolací soud skutek popsaný v bodě I. 5 posoudil pouze jako dílčí útok trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a opět s odkazem na zásadu zákazu reformace in peius jen akademickým výrokem i jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přestože ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný V. K. společně s dalším neztotožněným spolupachatelem v nočních hodinách na chodbě domu oslovili mladou dívku vracející se domů a požadovali po ní zapůjčení mobilního telefonu. Již sama doba a místo činu, charakter požadavku a početní převaha pachatelů vůči osamocené dívce byly nepochybně způsobilé vyvolat u ní strach z fyzického napadení. Pokud poškozená na požadavek reagovala tvrzením, že telefon nemá, a až na další výzvu ho obviněnému a jeho spolupachateli vydala, museli si být oba pachatelé vědomi toho, že se jich bojí a telefon jim vydává jen ze strachu. Ve smyslu stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, publikovaného pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., postačí, pokud je pohrůžka bezprostředním násilím vyjádřena toliko konkludentně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, při níž je požadavek směřující ke zmocnění se věci vznášen. O takový případ šlo i v předmětné trestní věci. Znak zmocnění se věci byl naplněn vydáním mobilního telefonu, byť jen na krátkou dobu. Navíc pachatelé telefon vrátili poškozené bez SIM karty. Proto i přes nepříliš výrazné násilí, které použili, mělo být jednání obviněného V. K. i v tomto bodě posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jestliže odvolací soud takto nepostupoval, ve svém důsledku to znamená, že skutek je nesprávně hmotně právně posouzen.
Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na další zřejmou nesprávnost napadeného rozhodnutí, kterou ovšem nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a tou je nesprávná aplikace zákazu reformationis in peius. Uvedla, že pokud Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že použití právních kvalifikací krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. v bodě I. 3 a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. v bodě I. 5 by bylo pro obviněného V. K. přísnější, než-li původní kvalifikace těchto skutků jako dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., bylo nutné odvolání obviněného zamítnout a nikoli napadený rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušit a vynášet pouze akademické výroky o vině.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v jeho výroku o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně skutků pod body I. 3 a 5, a v odsuzujícím výroku, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud v důsledku částečného zrušení pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout. Současně Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle §265l odst. 4 tr. ř. vzal obviněného V. K. do vazby.
Obviněný V. K. se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Nesouhlasil s dovolacími argumenty nejvyšší státní zástupkyně. Poukázal na to, že nepřesně interpretuje skutková zjištění učiněná odvolacím soudem ve snaze dosáhnout jeho odsouzení za přísněji trestný čin. Ke skutku pod bodem I. 3 uvedl, že se s M. V. nedohodl na použití násilí a nelze mu tedy jeho užití přičítat k tíži, a ke skutku pod bodem I. 5 namítl, že poškozenou L. N. poprvé oslovili před domem a nikoli v domě a dále poukázal na judikaturu týkající se hodnocení „strachu“ poškozeného, aniž by specifikoval, která konkrétní rozhodnutí má na mysli.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný V. K. uznán vinným a byl mu uložen trest a soud rozhodl ve druhém stupni. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání.
Nejvyšší soud dále shledal, že uplatněné námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a proto mohl v jejich rozsahu napadený rozsudek přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Zjistil přitom, že jsou důvodné, jelikož skutky, označené body I. 3 a I. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu, nejsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Jako první Nejvyšší soud posoudil dovolací námitku, podle které popis skutku v bodě I. 3 odpovídá právní kvalifikaci loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ovšem odvolací soud tento skutek nesprávně právně posoudil jen jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a akademickým výrokem i jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006.
Skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, popisují uvedený skutek zcela shodně, jak učinil ve svém odsuzujícím výroku Okresní soud v Českých Budějovicích. Ve stručnosti je lze vyjádřit tak, že dne 9. 2. 2006 kolem 6.30 hodin před budovou základní školy, po předchozí dohodě společně s M. V., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v úmyslu se nezákonně obohatit, obviněný V. K. hlídal, zatímco M. V. přistoupil k osamoceně jdoucí A. S. uchopil kabelku, kterou nesla v ruce, a snažil se ji vytrhnout, což se mu pro odpor poškozené podařilo až po opakovaném trhnutí. Poté oba pachatelé z místa činu utekli. Odcizením kabelky a věcí v ní se nacházejících, mezi nimiž byla i platební karta VISA, poškozené způsobili škodu ve výši 6 850,- Kč.
Z popsaného skutkového stavu, jehož správnost a úplnost Nejvyšší soud nepřezkoumával, neboť k takovému postupu není na podkladě uplatněného dovolacího důvodu oprávněn, vyplynulo, že oba pachatelé se ústně dohodli na odcizení kabelky náhodně vybrané kolemjdoucí ženě. Kabelky se měl dle dohody zmocnit M. V. a obviněný V. K. měl hlídat. M. V. se nepodařilo využít momentu překvapení k vytržení kabelky z ruky poškozené a jelikož poškozená se bránila kabelku vydat, musel použít fyzické síly spočívající v tom, že kabelkou opakovaně cloumal. Teprve poté se mu podařilo ji poškozené odcizit. Podle konstantní judikatury, (srov. např. č. 1/1980 a č. 19/1972 Sb. rozh. tr.), je na místě popsané použití fyzické síly pokládat za násilí ve smyslu zákonného znaku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. O tom ostatně ani odvolací soud neměl žádné pochybnosti, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Skutek jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. neposoudil z jiného důvodu. Dospěl totiž k závěru, že ono cloumání kabelkou, které je nutné pokládat za užití násilí směřující ke zmocnění se cizí věci, bylo excesem ze společné dohody pachatelů, a proto jednání obviněného V. K. neposoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž skutek kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a akademickým výrokem jako sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. se při spolupachatelství trestný čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. To má význam zejména v těch případech, kdy si spolupachatelé obdobně jako v projednávané věci trestnou činnost rozdělili. V zásadě by měli být spolupachatelé odsouzeni vždy za stejný trestný čin, jehož znaky společným jednáním naplnili. Užití rozdílné právní kvalifikace u spolupachatelů je samozřejmě možné, ale mělo by přicházet v úvahu jen výjimečně. Zejména tam, kde jeden ze spolupachatelů překročí hranice společné dohody, nebo když u kvalifikované skutkové podstaty nebude u některého ze spolupachatelů prokázáno zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, případně se k této okolnosti u některého ze spolupachatelů nepřihlédne pro nedostatek materiální stránky.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pro správné právní posouzení jednání obviněného V. K. je obsah dohody, která jednání obou spolupachatelů předcházela, rozhodující. Jestliže by si obviněný nebyl vědom toho, že jednání M. V. směřovalo ke zmocnění se cizí věci i za cenu použití násilí, a nebyl s tím srozuměn, pak by mu samozřejmě použití násilí nemohlo být přičteno k tíži. Ovšem pro takový závěr skutková zjištění, která odvolací soud bez sebemenší změny převzal z rozsudku soudu prvního stupně do svého výroku o vině, nesvědčí. Naopak vypovídají o tom, že obviněný V. K. a M. V. se bez konkrétnějších podrobností dohodli na odcizení kabelky náhodně vybrané kolemjdoucí ženě, přičemž dohoda neobsahovala ujednání o tom, že pokud se M. V. nepodaří využít momentu překvapení a poškozená začne klást odpor, o kabelku se přetahovat nebude a upustí od dokončení činu. Za tohoto skutkového stavu závěr odvolacího soudu o vybočení M. V. z rámce uzavřené dohody spolupachatelů není ničím odůvodněný, jelikož pachatelé nemohli u náhodně vybrané poškozené její reakci spolehlivě předvídat, naopak pravděpodobnost, že kabelku bude držet pevně, takže bez použití fyzické síly se ji nezmocní, byla vysoká.
Nejvyšší soud dodává, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. S poukazem na uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. tedy Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Jestliže tedy odvolací soud nijak nepromítl do skutkových zjištění, že M. V. jednal nad rámec dohody s obviněným V. K. a ten nebyl srozuměn s tím, že ke zmocnění se kabelky v situaci, kdy poškozená bude klást odpor, jeho spolupachatel použije určité násilí, pak již to samo o sobě je důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku, neboť popis skutku o excesu nesvědčí a neskýtá tak podklad pro odlišné právní posouzení jednání spolupachatelů trestného činu.
Nejvyšší soud v souvislosti s novým projednáním věci upozorňuje na to, že odvolací soud se ve svých úvahách týkajících se excesu ze společné dohody zatím nijak nevypořádal s tím, že obviněný V. K. společně se stejným spolupachatelem M. V. spáchal i skutek označený v napadeném rozsudku I. 4., který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž o správnosti této právní kvalifikace, tedy o tom, že stejní spolupachatelé v krátkém časovém odstupu společným jednáním užili násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, odvolací soud žádné pochybnosti neměl. Odvolací soud neuvážil ani to, že dohoda předcházející útoku popsanému pod bodem I. 3 se rovněž vztahovala na odcizení kabelky náhodně vybrané kolemjdoucí ženě. Přitom právě pro onen prvek náhodnosti obviněný V. K. nemohl s jistotou počítat s tím, že napadená žena nebude klást odpor, naopak reálný předpoklad byl, že poškozená si kabelku nenechá jen tak vzít. Přesto se obviněný V. K. podle stávajících skutkových zjištění s M. V. nedohodl na tom, že pokud se mu nepodaří kabelku s využitím překvapení vytrhnout, nebude se o ni s poškozenou přetahovat a nijak, ani nepatrnou intenzitou, nepoužije své fyzické síly. Tyto odvolacím soudem opomenuté skutečnosti přitom obhajobu obviněného, že s použitím násilí ani v té nejmírnější podobě nebyl srozuměn, významně zpochybňují.
Vzhledem k popsaným zjištěním Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupkyní uplatněná dovolací námitka směřující proti nesprávné právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I. 3 napadeného rozsudku je důvodná. V projednávané věci ze skutkového stavu popsaného ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný společným jednáním se spolupachatelem M. V. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ovšem skutek byl kvalifikován pouze jako sbíhající se trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Závěr odvolacího soudu o excesu spolupachatele, který svým jednáním nad rámec společné dohody ohrozil zákonem chráněný zájem na svobodě rozhodování poškozené, ve skutkových zjištěních oporu nemá.
Jako další Nejvyšší soud přezkoumal námitku nejvyšší státní zástupkyně směřující proti nesprávné právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I. 5, který podle jejího názoru vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ovšem kvalifikován byl v napadeném rozsudku jen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 v souběhu s body I. 6 a I. 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen. Obviněný V. K. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud shledal správná a úplná, dne 2. 3. 2006 kolem 3.50 hodin na chodbě domu, společně s dalším dosud neztotožněným mužem přistoupil k L. N., se žádostí o zapůjčení mobilního telefonu. Když jim sdělila, že mobilní telefon nemá, opakovali svůj požadavek s tím, že ji nevěří, protože dnes má mobil každý, „tak ať nekecá“ a dá jim ho. Poškozená dostala strach a vydala jim jeden z mobilních telefonů, které měla při sobě v kabelce. Oni z něj vyndali SIM kartu a vložili tam svou, žádný hovor ale neuskutečnili a po chvíli poškozené na její žádost rozebraný telefon vrátili, ovšem SIM kartu nikoli, pod záminkou, že ji nemohou najít. Na to vyzvali poškozenou, aby s nimi odešla do přilehlého baru. Poškozená to nejprve odmítla, ovšem po krátkém dohadování a poté, co ji obviněný V. K. chytil za bundu a dostrkal ke vchodovým dveřím, s nimi do baru odešla. Zde společně strávili asi půl hodiny a přes nesouhlas poškozené útratu zaplatili z jejích peněz, které ji jeden z pachatelů vytáhl ze zadní kapsy kalhot. Pak poškozenou doprovodili domů a před domem ji obviněný K. strhl z ramene kabelku, prohledal ji, údajně proto, zda tam není ona postrádaná SIM karta, a když ji nenalezl, kabelku se všemi věcmi poškozené vrátil zpátky a dokonce do ní přihodil, údajně jako zástavu, i svoji vlastní SIM kartu s tím, že si pro ni druhý den přijde a přinese poškozené zpátky výměnou tu její. Poškozená v mezičase otevřela dveře svého bytu a vešla dovnitř.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud zjistil, že podle odvolacího soudu počátek popsaného skutkového děje nemá trestněprávní charakter, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný a jeho neztotožněný spolupachatel mobilní telefon nechtěli poškozené vrátit. Navíc samotná silová převaha podporovaná časnou ranní hodinou a místem, kde obviněný požádal poškozenou o mobilní telefon, ještě nemůže vést k závěru, že proti poškozené použili pohrůžky bezprostředního násilí. Za trestné odvolací pokládal až navazující jednání obviněného, který společně s druhým zatím nezjištěným mužem mimo jiné i užitím fyzické síly přiměl poškozenou k tomu, aby s nimi šla do přilehlého baru a zde ji vytáhl z kapsy peníze, kterými zaplatil společnou útratu. Právě tuto část skutkového děje právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 spáchaný v souběhu s body I. 6 a I. 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen.
Nejvyšší soud k právním závěrům odvolacího soudu poznamenává, že z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není rozhodující, zda úmysl pachatel směřoval k trvalé dispozici s věcí, jíž se násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil. Ani délka držení zmocněné se věci pachatelem nemůže být v žádném případě rozhodující pro závěr, že jde o jiný trestný čin než-li loupež (srovnej č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Z hlediska okolností, které charakterizují loupež je podstatné, zda pachatel vůči jinému použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť již tím je citovaný trestný čin dokonán. Proto argumentace odvolacího soudu, že obviněný a jeho spolupachatel si mobilní telefon nechtěli trvale ponechat, ještě sama o sobě nevylučuje možnost posouzení projednávaného skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že pachatelé poškozené mobilní telefon vrátili, může stejně jako kupříkladu malá intenzita zásahu do druhého chráněného zájmu, kterým je svoboda rozhodování, případně i další specifické okolnosti tohoto případu, mít pouze vliv na stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Navíc nelze opomenout, že pachatelé poškozené sice vrátili mobilní telefon, ale ponechali si její SIM kartu, tedy podstatnou součást původní věci, jíž se zmocnili, která pro ně byla rovněž věcí cizí. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu o tom, že skutková zjištění neprokazují naplnění dalšího formálního znaku trestného činu loupeže, kterým je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí.
Skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. předpokládá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita pohrůžky bezprostředního násilí užitá útočníkem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro jinou právní kvalifikaci skutku, který jinak po formální stránce naplňuje všechny znaky trestného činu loupeže. Vyžaduje se však, aby pohrůžka bezprostředního násilí předcházela zmocnění se cizí věci a vůle poškozeného jí byla ovlivněna. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované pod č. T 610, ve svazku 25/2004 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. V projednávané věci popis skutku v napadeném rozsudku zahrnuje konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obviněný V. K. a jeho dosud neztotožněný spolupachatel poškozenou oslovili v pozdních nočních hodinách na opuštěné chodbě domu a k vydání telefonu ji vyzvali opakovaně, jelikož na jejich první výzvu se jim mobilní telefon vydat zdráhala. Vydala jim ho až po druhé výzvě a to ze strachu. Z uvedených skutkových okolností tedy vyplývá, že pohrůžka bezprostředního násilí nebyla vyslovena, ale poškozená za ni považovala konkludentní jednání pachatelů a její vůle tím byla zásadně ovlivněna. Jelikož trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, a trestnost činu nezaniká tím, když pachatel následně dobrovolně od použití násilí upustí, zbývá pro závěr, zda obviněný V. K. svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. posoudit z hlediska naplnění subjektivní stránky, zda skutečně úmysl obviněného V. K. v okamžiku, kdy k poškozené v nočních hodinách v doprovodu dalšího muže na opuštěné chodbě domu přistoupil a požádal ji o mobilní telefon, směřoval k tomu, aby svým chováním dal zřetelně najevo, že ji hrozí bezprostřední násilí, pokud jeho žádosti nevyhoví, či šlo skutečně jen o prostou žádost o zapůjčení telefonu, kterou si poškozená nesprávně vyložila. Pro správné zodpovězení této otázky je nutné zohlednit všechny okolnosti případu, včetně osobnosti obviněného, toho zda má sklony k agresivnímu chování či nikoli, a v neposlední řadě i včetně toho, zda se jednalo o výjimečnou situaci, či zda si obdobným způsobem obviněný předtím již počínal (např. útok pod bodem I. 1 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak podstatné není, zda následně, poté co pohrůžku bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci užil, od svého záměru ustoupil.
Nejvyšší soud má zato, že popis skutku v napadeném rozsudku obsahuje skutkové okolnosti, ze kterých lze dovodit zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. včetně pohrůžky bezprostředního násilí. Odvolací soud však skutek posoudil jinak, protože právě tento znak dle jeho úvahy naplněn nebyl. V odůvodnění svého rozsudku svůj závěr nepodložil konkrétními argumenty a pominul okolnosti případu charakterizující subjektivní stránku trestného činu, jíž se zatím výslovně nezabýval. Za tohoto stavu musel Nejvyšší soud konstatovat, že i druhá uplatněná dovolací námitka nejvyšší státní zástupkyně je důvodná.
Kromě uvedených dovolacích námitek, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázala nejvyšší státní zástupkyně i na dle jejího názoru nesprávnou aplikaci zásady platné v trestním řízení, zákazu reformations in peius v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud na podkladě obou právních námitek dovolatelky, které byly důvodné, částečně zrušil napadený rozsudek, mohl se zabývat i touto další vytýkanou vadou.
Odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině skutky popsanými pod body I. 2, 3 a 5, které soud prvního stupně právně posoudil jako útoky pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněného podle §226 odst. 1 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku pod bodem I. 2 a dále s odkazem na zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, z podnětu jehož odvolání rozsudek přezkoumával, překvalifikoval skutek pod bodem I. 3 na trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a skutek pod bodem I. 5, společně s útoky pod body I. 6 a 8., právně posoudil jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Vedle toho vynesl tzv. akademické výroky o vině sbíhajícími se trestnými činy, v bodě I. 3 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a),d) tr. zák. a v bodě I. 5 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., s odůvodněním, že pokud by tuto právní kvalifikaci použil reálně, zhoršil by tím postavení obviněného, jelikož by oproti rozsudku soudu prvního stupně rozšířil počet trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, o další dva.
Nejvyšší soud však postup zvolený krajským soudem nepovažuje za správný. Citovaný zákaz reformationis in peius, v řízení o odvolání výslovně upravený v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., obecně brání tomu, aby nové rozhodnutí odvolacího soudu vydané po zrušení rozhodnutí napadeného pouze odvoláním obviněného v jakémkoli směru zhoršilo jeho postavení. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutné považovat jakoukoli změnu, která zhoršuje jeho situaci a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se tak může obvykle projevit ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu a podobně. Posouzení, zda při rozhodování odvolacího soudu nedochází k porušení zákazu reformations in peius zpravidla nebývá jednoduchou záležitostí a není tomu tak ani v projednávané věci. S odvolacím soudem lze souhlasit, že pokud k trestným činům, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, pouze z podnětu jeho odvolání přibudou další dva, jde o zhoršení situace obviněného. Ale při zvažování, zda celkový výsledek rozhodnutí odvolacího soudu bude pro obviněného nepříznivější či nikoli, je nutné postavení obviněného hodnotit v celém rozsahu odsouzení a z něho vyplývajících následků pro obviněného. V projednávané věci proto nelze odhlédnout od zřejmého faktu, že obviněný byl původně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který se řadí mezi zvlášť závažné trestné činy, v podstatně větším rozsahu. Zatímco v rozsudku soudu prvního stupně bylo šest stíhaných skutků právně posouzeno jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které jsou spojeny místem, časem i způsobem provedení, což je důvod, pro který je nutné je posoudit jako dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu, v rozsudku odvolací soudu jsou takto posouzeny již jen skutky tři. To má samozřejmě výrazný dopad na stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost a v návaznosti na to i na úvahy o trestu. Je proto nutné pečlivě posoudit, zda by se situace obviněného zhoršila jen tím, že by dva skutky, původně posouzené jako dílčí útoky zvlášť závažného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., byly v novém rozhodnutí právně kvalifikovány mírněji, jako trestné činy společensky méně závažné, ovšem výčet trestných činů, jimiž by obviněný byl uznán vinným, by se tím rozšířil o další dva. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že pokračování v páchání trestného činu je podle §34 tr. zák. stejnou přitěžujících okolností jako spáchání více trestných činů.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že správný procesní postup odvolacího soudu v případě, že pouze z podnětu opravného prostředku podaného obviněným zjistí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a náprava by byla v neprospěch obviněného, je odvolání zamítnout a nikoli vynášet akademické výroky o vině. V projednávané věci měl tudíž odvolací soud, pokud se domníval, že by zhoršil situaci obviněného tím, že by dva z dosavadních dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. posoudil sice mírněji, ale ve svém důsledku by to znamenalo nárůst trestných činů, jimiž bude obviněný uznán vinným, zrušit pouze oddělitelný výrok týkající se skutku označeného bodem I. 2, z jehož spáchání obviněného zprostil, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, a ve zbylé části s odkazem na §259 odst. 4 tr. ř. ponechat napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku o vině beze změn. (Shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I.) Argumentem pro správnost nastíněného postupu je skutečnost, že za situace, kdy by skutky pod body I. 3 a I. 5 napadeného rozsudku nenaplňovaly vedle oněch trestných činů, kterých se týkal akademický výrok, rovněž znaky dalších sbíhajících se trestných činů, z jejichž spáchání byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, takže odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, tuto právní kvalifikaci znovu aplikovat, musel by odvolací soud při svém výkladu zákazu reformations in peius obviněného ze spáchání těchto dvou skutků zprostit. Ovšem v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že oba skutky se staly, bylo prokázáno, že je spáchal obviněný, který je trestně odpovědný, a trestnost činů, znaky skutkové podstaty kterých naplňují, nezanikla. Tudíž rozhodně není dán důvod pro zproštění obžaloby podle §226 písm. a), c), d) a e) tr. ř. Vyloučen je ovšem i postup podle §226 písm. b) tr. ř., protože podle citovaného ustanovení lze postupovat jen tehdy, pokud v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem, a nikoli tehdy, pokud skutek naplňuje znaky konkrétního trestného činu, ovšem vzhledem k zákazu reformations in peius tuto právní kvalifikaci není možné použít.
Po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je opodstatněné, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 23 To 993/2006 v části, kterou byl pod bodem I. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 31 T 93/2006, ohledně skutků označených body I. 3 a I. 5, a v celé jeho odsuzující části pod bodem II. A, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, ve kterém bude třeba znovu před rozhodnutím o odvolání obviněného posoudit na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, případě po doplnění dokazování modifikovaných soudem odvolacím, ve shora uvedeném směru otázku právní kvalifikace skutků pod bodem I. 3 a I. 5. a v návaznosti na to znovu rozhodnout o vině a trestu. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, protože vady napadeného rozhodnutí, která z podnětu dovolání Nejvyšší státní zástupkyně zjistil, nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 5. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová