ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.669.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 669/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. I. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 5/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 668/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 11. 2004, sp. zn. 2 T 668/2004, byl obviněný Ing. I. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 5/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel úvodem svého podání konstatoval, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces, protože odmítaly provést jím navrhované důkazy a nepřipustily většinu jeho otázek. Vznesl pochybnosti o regulérnosti procesu s tím, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. ř., když neobjasňovaly i bez návrhu stran okolnosti svědčící ve prospěch odvolatele. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku obsaženého ve skutkové větě výroku rozsudku. Podle jeho názoru ve skutkové části výroku rozsudku není vyjádřen úmysl spáchat trestný čin podvodu, také ze skutkové věty nelze dovodit, že by věděl o mylném vystavení a doručení „hlášenky“, že by věděl o nedodání kalendářů vydavateli společností, jejíž byl statutárním zástupcem, a že by s vědomím těchto skutečností vystavil fakturu na částku 44.346,- Kč. Obviněný zpochybnil závěr soudu o použití peněz pro vlastní potřebu a vytkl mu také nevyřešení rozporů mezi výpověďmi jednotlivých svědků. Dále uvedl, že posuzovaná věc není trestně právní povahy a měla být řešena přednostně prostředky obchodního a občanského práva, neboť trestní právo je ultima ratio, jak se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06. Soudy nižších stupňů také opomenuly zabývat se povinností obviněného uloženou mu ustanoveními §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tedy jeho povinností vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře. Jelikož v té době nevěděl o omylu na straně vydavatele, konal pouze svou povinnost. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí nebo jej sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. J. M. v zastoupení nejvyšší státní zástupkyně využil práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Připustil namítanou nesrozumitelnost formulace skutkové věty výroku rozsudku, ovšem nespatřoval v tomto nedostatku nesprávnost závěrů nalézacího soudu o vině a trestu. Subjektivní stránka byla podle názoru státního zástupce vyjádřena dostatečně a není tedy pochyb o spáchání trestného činu podvodu v přímém úmyslu. O obchodně právním vztahu mezi vydavatelem a společností N. R., s. r. o., nepochyboval, ale jednání obviněného, kterým se snažil obohatit sebe již za obchodně právní vztah považovat nelze. Pokud obviněný namítl, že peníze nepoužil pro svou potřebu, zdůraznil, že způsob následného naložení s prostředky získanými podvodem není součástí skutkové podstaty tohoto trestného činu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen při přezkumu opodstatněnosti námitek odpovídajících tomuto dovolacímu důvodu zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněný se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že „jako jediný jednatel firmy N. R., spol. s. r. o., B., ul. N. V., když tato firma přestala vyvíjet činnost již od června 2003, přijal počátkem února 2004, tzv. Hlášenku vydavateli, zaslanou mu mylně, namísto jinému vydavateli, firmou M. & K., P., spol. s r. o., ul. Š., P., na kalendář F. K. – 2004, dodání těchto kalendářů, přestože firmou N. R., s. r. o. nebyly expedovány, a ani je neobdržel, vyfakturoval fakturou na částku 44.346,- Kč, kterou uvedené firmě zaslal s tím, že požadovanou částku mají zaslat ČSOB, a. s., pobočka B., na účet, což uvedená firma učinila dne 11. 3. 2004, peníze na uvedený účet došly 15. 3. 2004, tyto peníze si pak z účtu vyzvedl a použil je pro svou potřebu.“
Dovolatel v části své dovolací argumentace polemizoval s obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí, rozsahem dokazování a se způsobem hodnocení důkazu, jak bylo provedeno soudem prvního stupně. Poněvadž se jednalo o námitky skutkové, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Nad rámec důvodů dovolání tak Nejvyšší soud pouze může konstatovat, že učiněná skutková zjištění i v rozsahu, provedeném v rámci řízení u soudu prvního stupně, odpovídají zásadám platného procesu a nejsou ve vzájemném rozporu. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí svědka Mgr. M. B., který byl podrobně seznámen se situací, jež nastala poškozené společnosti poté, co jiná zaměstnankyně I. D. zjistila svůj omyl v adresátovi předmětné „hlášenky“ a přijetí resp. proplacení faktury touto společností. Jeho výpověď je potvrzována i obsahem jednotlivých listinných důkazů a je s nimi ve shodě. Proto v předmětné věci nejde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
Právně relevantní námitku, kterou však obviněný naplnil deklarovaný dovolací důvod, spatřoval dovolací soud ve výtce proti absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu a dále v námitce, že jednal s péčí řádného hospodáře, a proto mělo být jeho případné porušení řešeno prostředky, které nabízí soukromé právo.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá dovolatelem zpochybněné úmyslné směřování obviněného ke způsobení následku. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
V posuzovaném případě je z hlediska existence zavinění trestného činu podvodu rozhodující, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vyhotovení faktury na částku 44.346,- Kč jednal v úmyslu využít omylu firmy M. & K., P., s. r. o., k vlastnímu obohacení, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze nejsou určeny společnosti N. R., s. r. o., jejímž jednatelem byl, a pro případ, že budou peníze zaslány na soukromý účet jeho přítelkyně J. S. (dle své vlastní výpovědi osobně zrušil účet u ČSOB, a. s., který vedený do 7. 8. 2003 pro N. R., s. r. o.), který v dokladu uvedl, ke škodě majetku M. & K., P., s. r.o., byl srozuměn s tím, že je užije pro své obohacení. Z formulace skutkových zjištění ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně i z právní věty nepochybně vyplývá, že obviněný chtěl výše citovaným jednáním porušit zájem chráněný trestním zákonem. Jednal tedy v přímém úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že využil něčího omylu. Popis skutku v tom smyslu, že obviněný za dodání kalendářů vyfakturoval částku 44.346,- Kč, ačkoli si byl vědom ukončení činnosti firmy N. R., s. r. o., která z důvodu ukončení činnosti objektivně od června 2003 nemohla kalendáře vyrábět a dodávat, nepřipouští jakékoli pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace takového jednání včetně těch okolností, jež charakterizují subjektivní stránku činu. Soudy obou stupňů tak správně vyhodnotily všechny rozhodné skutečnosti tak, že úmyslné jednání obviněného směřovalo ke způsobení trestněprávně relevantního následku.
Jestliže obviněný tvrdil, že konal pouze své povinnosti jednatele společnosti, jež mu vyplývají z obchodního zákoníku a užití trestně právních prostředků mělo následovat až jako tzv. ultima ratio, s tímto jeho názorem se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
K problematice tzv. kriminalizace obchodně právních vztahů a možnosti spáchat trestný čin podvodu i v rámci obchodních vztahů se vyjadřoval Nejvyšší soud již dříve. Přestože pachatel uzavře formálně obchodně právní smlouvu, ale od počátku jedná s úmyslem neplnit řádně svůj závazek, jsou tyto úkony neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, event. §37 téhož zákoníku, nicméně takové pachatelovo jednání je postižitelné podle §250 tr. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 61/2006). V posuzované věci mezi společností, jejímž jménem obviněný jednal, a poškozenou společností, jejíhož omylu obviněný využil, ani žádný obchodně právní vztah nevznikl. Plnění, které obviněný s využitím omylu přijal, bylo plněním bez právního důvodu, neboť přijal odměnu za dílo, které bylo vytvořeno jinou osobou, jíž odměna za něj náležela. Obviněný tak pouze využil mylné domněnky poškozené společnosti, že mezi oběma společnostmi vznikl závazkový vztah. Trestného činu podvodu se může pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis a není přitom podstatné, jestli a do jaké míry je úkon pachatele neplatný podle norem obchodního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575, svazek. 24, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2003, C. H. BECK). Fakturaci lze nepochybně považovat za běžnou obchodní transakci za podmínky, že na jedné straně stojí dodavatel a na druhé odběratel, kteří si vzájemně poskytují plnění. Vzhledem k prokázanému faktickému ukončení podnikatelské činnosti společnosti N. R., s. r. o., na území České republiky od června 2003, nepřicházelo v době vyfakturování (únor 2004) v úvahu, že by mohla být v předmětném vztahu s dodavatelem. Takový skutkový závěr učinily soudy obou stupňů a tímto je vázán i Nejvyšší soud.
Je tedy zjevné, že se nejednalo o obchodní transakci, jak naznačoval obviněný. Naopak dovolací soud souhlasil se závěry soudů obou stupňů, že jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, byť jeho formulace neodpovídá zcela pravidlům gramatiky českého jazyka, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu v té variantě, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné. Proto rozhodl tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová