ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.489.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 489/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. května 2007 o dovolání obviněného M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O. – H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, č. j. 7 To 209/2006-92, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 34/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 T 34/2006-71, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti M . M. S. se sídlem v B., Z., škodu ve výši 61.750,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, č. j. 7 To 209/2006-92, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Tvrdí, že v době mezi konáním hlavního líčení a mezi konáním veřejného zasedání o odvolání se odstěhoval z H. do B. M. Změnu adresy ohlásil telefonicky Městskému soudu v Brně a u poštovního úřadu ohlásil změnu adresy písemně. Vytkl odvolacímu soudu, že veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Veřejnému zasedání se nevyhýbal, neboť chtěl osobně přednést argumenty týkající se zejména nevěrohodnosti svědka K. V protokolu o veřejném zasedání je uvedeno, že se obviněný nedostavil, „doručení vyrozumění ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. je vykázáno, lhůta k přípravě zachována“. Obviněný se domnívá, že odvolací soud obviněného vhodným způsobem o termínu veřejného zasedání nevyrozuměl a spokojil se toliko s konstatováním, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil. Obviněný je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní účast u soudního jednání ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Za této situace podle názoru obviněného nemůže jeho odsouzení zůstat v platnosti a je nutné, aby „ho Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu první instance, tedy MS v Brně. Městský soud by se měl opětovně zabývat důkazy a zkoumat například i věrohodnost svědka K., vyžádat si jeho RT a zprávu o pověsti“.
Dovolání podané prostřednictvím obhájce obviněný doplnil vlastním přípisem. V něm mimo jiné uvedl, že „Městský soud využil jeho informací, že úřední poštu si může vyzvedávat na Policii v Ž., kde nahlásil na sebe kontakt a takto mu byly doručeny veškeré potřebné písemnosti, včetně předvolání k hlavnímu líčení u soudu prvního stupně, jelikož v té době již bydlel v M. u V. na M.“. Odvolací soud podle obviněného mohl rovněž zvolit tento postup, avšak tak neučinil, čímž mu znemožnil účast u veřejného zasedání. Je přesvědčen, že kdyby se veřejného zasedání účastnil, věc by dopadla jinak než zamítnutím jeho odvolání a byla by vrácena soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s níž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Těžiště námitek obviněného tkví v tom, že odvolací soud mu neumožnil účastnit se veřejného zasedání, jelikož ho vhodným způsobem o termínu veřejného zasedání nevyrozuměl. Tvrdí, že v době mezi konáním hlavního líčení a mezi konáním veřejného zasedání o odvolání se odstěhoval z H. do B. M., přičemž změnu adresy sdělil jednak telefonicky Městskému soudu v Brně, jednak změnu písemně oznámil poštovnímu úřadu. Dále uvedl, že veškeré písemnosti doručované Městským soudem v Brně mu byly doručeny. Domnívá se, že to bylo z toho důvodu, že na Policii v Ž. zanechal na sebe kontakt. Podle názoru obviněného odvolací soud neučinil nic, aby byl obviněný o termínu veřejného zasedání skutečně vyrozuměn. Odvolacímu soudu přitom podle jeho mínění nic nebránilo v tom, aby postupoval stejně jako Městský soud v Brně, tj. aby mu písemnost doručil prostřednictvím Policie ČR.
V souvislosti s argumentací obviněného je třeba zmínit zejména obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. To stanoví, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Blíže trestní řád přítomnost obviněného u veřejného zasedání neupravuje. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle §263 odst. 4 tr. ř. konat tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná (obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody).
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud obviněného o termínu veřejného zasedání vyrozuměl (viz čl. 86). Lze tudíž dovodit, že s ohledem na obsah odvolání nepovažoval osobní účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Jinými slovy řečeno, odvolací soud neshledal, že by ke skutečnostem, které obviněný uváděl v odvolání, bylo třeba obviněného vyslechnout nebo že by bylo zapotřebí, aby se obviněný k důkazu provedeném v tomto veřejném zasedání vyjádřil či podal bližší vysvětlení jeho odvolání. Ostatně u veřejného zasedání žádný důkaz prováděn nebyl, což vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 7. 2006 (na čl. 89 - 90). Nejvyšší soud neshledal nic, co by bránilo odvolacímu soudu konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť v případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003/I. Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o doručování vyrozumění k veřejnému zasedání, současná právní úprava obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 tr. ř., umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Při dodržení těchto podmínek lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04). Uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (srov. č. 38/2003/II. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 34/2006 zjistil, že obviněný do protokolu o výslechu obviněného ze dne 7. 10. 2005 (čl. 7) uvedl dvě adresy: 1) adresu trvalého pobytu: 30. dubna 2938/3, O. – M. O., 2) adresu současného pobytu: L. č. p., H. u B. Posledně uvedenou adresu uvedl jako adresu pro účely doručování. Městský soud v Brně rozsudek ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 T 34/2006-71, obviněnému vypravil dne 18. 4. 2006 na adresu H. u B., L. Dne 21. 4. 2006 bylo obviněnému v poštovní schránce zanecháno oznámení o uložení zásilky s termínem odběrní lhůty do 9. 5. 2006. Druhá výzva byla učiněna dne 18. 4. 2006. Zásilka se Městskému soudu v Brně vrátila dne 11. 5. 2006 s poznámkou pošty, že adresát si zásilku nevyžádal (viz čl. 81). Následně Městský soud v Brně požádal o doručení rozsudku Policii České republiky. Dne 3. 6. 2006 byla obviněnému Policií České republiky, obvodním oddělením, Ž. zásilka obsahující rozsudek soudu prvního stupně doručena. Dne 9. 6. 2006 byl spis Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 34/2006 spolu s odvoláním obviněného předložen Krajskému soudu v Brně. Předseda senátu dne 26. 6. 2006 nařídil veřejné zasedání na den 20. 7. 2006 (viz čl. 86). Na adresu H. u B., L., bylo zasláno vyrozumění o veřejném zasedání. Z údajů na vrácené zásilce lze vyčíst, že: - zásilka byla na poště uložena dne 28. 6. 2006 (v tentýž den bylo obviněnému uložení zásilky oznámeno), - konec odběrní lhůty připadl na den 13. 7. 2006, - druhá výzva k odběru zásilky byla obviněnému doručena dne 7. 7. 2006, - Krajskému soudu v Brně se zásilka vrátila dne 17. 7. 2006 s tím, že adresát si zásilku nevyžádal (viz čl. 87).
Ze spisu tedy nic nepoukazuje na to, že by obviněný mezi konáním hlavního líčení dne 24. 3. 2006 a veřejným zasedáním dne 20. 7. 2006 jakkoli oznámil změnu adresy pro účely doručování. Ani údaje pošty na zásilce nepotvrzují argumentaci obviněného, totiž že by obviněný písemně poště sdělil adresu svého nového pobytu. Ostatně, třebaže se na čl. 88 nachází dopis obviněného označený jako „odvolání dodatek“ ze dne 12. 6. 2006, na připojené obálce ani v tomto podání žádnou novou adresu neuvádí. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dodat, že obviněný, ačkoliv se v místě, kam mu byly zásilky doručovány (L., H. u B.) zdržoval, na výzvy pošty nikdy nereagoval. Zásilky na uvedené adrese přebíral jedině tehdy, byly-li mu doručovány prostřednictvím policie.
Je proto zjevné, že obviněný, přestože si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že v důsledku jím podaného odvolání bude nařízeno veřejné zasedání, sám zásilky nevyzvedával a pokud v uvedené době změnil adresu, nelze ji z žádných skutečností vyplývajících ze spisu dovodit. Jestliže obviněný až nyní uvádí, že se zdržoval na adrese B. M., osvědčuje tuto skutečnost až přípis Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2006 na čl. 117. Okresní soud v Ostravě tímto Městskému soudu v Brně sděluje, že dne 23. 10. 2006 se obviněnému podařil doručit příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody na adresu: „B. M., u D. T., B.“. Pomineme-li, že B. M. se v dané věci zřejmě rozumí B. M., nelze z této skutečnosti dovodit, že by se obviněný skutečně na této adrese v době nařízení veřejného zasedání zdržoval. Tato adresa nebyla odvolacímu soudu známa, protože sám obviněný ji soudu včas nesdělil.
Jestliže tedy odvolací soud obviněnému vyrozumění k veřejnému zasedání doručoval na adresu, kterou obviněný uvedl pro účely doručování, nelze mu ničeho vytknout. Lze bezpochyby říci, že obviněný se sám svým chováním připravil o možnost účastnit se veřejného zasedání. Je zjevné, že pro účely doručování uvedl adresu, na které se podle všeho zdržoval, avšak doručovanou poštu nevyzvedával. Jestliže obviněný v dovolání uvádí skutečnosti jiné, tedy že se zdržoval na jiné adrese a tuto orgánům činným v trestním řízení oznámil, nelze tomuto tvrzení obviněného přisvědčit. Nezbývá tedy nic jiného, než konstatovat, že obviněný sám se připravil o možnost využít svých procesních práv. Není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 72/2006). Lze jen dodat, že netrval-li odvolací soud na účasti obviněného u veřejného zasedání, což vyjádřil tím, že obviněného toliko o termínu veřejného zasedání vyrozuměl, nebylo povinností odvolacího soudu vyrozumění o veřejném zasedání zasílat obviněnému prostřednictvím policie.
Nejvyšší soud dále zjistil, že u obviněného byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání (srov. §233 odst. 2 tr. ř.). Ohledně doručení se v dané věci uplatnila fikce doručení vyplývající z ustanovení §64 odst. 2, věta druhá, tr. ř., podle níž, nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Zásilka byla uložena dne 28. 6. 2006, což znamená, že za den doručení je třeba považovat den 8. 7. 2006. Vzhledem k tomu, že veřejné zasedání se konalo 20. 7. 2006, pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla dodržena.
Nelze přičítat soudu, že obviněný sám svým chováním zavinil, že nemohl využít všech procesních práv, které mu trestní řád nabízí. Obviněný musí dbát toho, aby v rámci plynulosti řízení mu bylo možno zásilky doručovat, a to buď na adresu, na které se zdržuje nebo na adresu, kterou uvede pro účely doručování. Nečiní-li tak, újmu, kterou si tímto svým chováním způsobí, není možno vytýkat soudu, ale výlučně obviněnému samotnému.
Lze tedy shrnout, že odvolací soud zcela respektoval příslušná ustanovení trestního řádu, a jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, nikterak nepochybil. V tomto ohledu nutno též zdůraznit, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit. O termínu veřejného zasedání byl obviněný řádně vyrozuměn. S přihlédnutím ke shora uvedenému nelze mít za to, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann